ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.286.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 286/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce I. Z. , zastoupeného Mgr. Jaroslavem Světničkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Výtoni 7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 178/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2011, č. j. 72 Co 143/2011 – 32, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví identifikovaným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o 300.000,- Kč s příslušenstvím.
Uvedeného se žalobce domáhal z titulu náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena dvanáct let trvajícím trestním řízením vedeným u Městského soudu v Praze od roku 1992 do roku 2004 pod sp. zn. 3 T 40/93.
Soudy vyšly ze zjištění, že uvedené řízení bylo skončeno v roce 2004 a žalobce uplatnil svůj nárok u žalované v březnu roku 2008. Žalovaná žádosti žalobce nevyhověla a v soudním řízení vznesla námitku promlčení. Žalobce v roce 2004 podal z důvodů průtahů v témže řízení stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), která byla dne 26. 2. 2008 odmítnuta pro nepřijatelnost z důvodu nevyčerpání dostupných vnitrostátních prostředků nápravy.
Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací shodně dospěly k závěru, že námitka promlčení byla vznesena důvodně. Odvolací soud vycházel ze znění čl. II zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl s účinností od 27. 4. 2006 novelizován mimo jiné i zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, a do českého právního řádu zaveden institut náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci. Odvolací soud uzavřel, že ve smyslu čl. II zákona č. 160/2006 Sb. náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení bylo možno poskytnout i tehdy, neskončilo-li příslušné řízení dříve než šest měsíců před nabytím účinnosti uvedeného zákona (tedy šest měsíců před 27. 4. 2006). Jestliže však poškozený podal před tímto datem včas stížnost k ESLP a jestliže o takové stížnosti nebylo dosud rozhodnuto, promlčel se tento nárok ke dni 27. 4. 2007. Žalobce možnost uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé před účinnosti citovaného zákona ve stanovené lhůtě nevyužil, neboť nárok uplatnil u žalované až v březnu 2008 (u soudu pak byla žaloba podána až 25. 6. 2010).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Žalobce má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že výsledek řízení je v rozporu s dobrými mravy. Poukazuje zejména na to, že ještě před tím, než zákon č. 160/2006 Sb. vstoupil v účinnost, domáhal se nápravy nepřiměřeně dlouhého řízení před ESLP. Žalobci se ze strany ESLP dostalo poučení a ubezpečení, že již nemá konat žádné další kroky na vnitrostátní úrovni. K odmítnutí stížnosti došlo až 26. 2. 2008, tedy téměř rok po vypršení zákonem stanovené lhůty. Rozhodnutí ESLP bylo odůvodněno nevyužitím všech vnitrostátních prostředků nápravy. Podle žalobce tak přijetím zákona č. 160/2006 Sb. Česká republika znemožnila uplatnění nároku, který žalobce objektivně měl, což je v rozporu mimo jiné i s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Z poukazu ESLP na nutnost vyčerpání vnitrostátních prostředků lze dovozovat, že podle jeho názoru nárok žalobce k datu rozhodnutí ESLP „nezanikl“, nýbrž že je zachován a zastavené řízení tvoří překážku běhu promlčecí lhůty. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání není přípustné.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na právním závěru, že právo žalobcem uplatněné je promlčené, a tím oslabené o svou nárokovou složku. Z tohoto důvodu nelze právo soudním rozhodnutím žalobci přiznat (což ještě neznamená, že právo zaniklo, neboť zde existuje ve své holé, naturální podobě).
S tímto právním hodnocením se dovolací soud ztotožňuje. Již v rozsudku ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1269/2009, Nejvyšší soud dovodil, že ustanovení čl. II zákona č. 160/2006 Sb. je nutno interpretovat tak, že nárok na tuto náhradu je možno uplatňovat i tehdy, jestliže nedošlo k jeho promlčení podle tohoto zákona, tedy podle úpravy obsažené v §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění účinném od 27. 4. 2006. Platí tedy, že nemajetkovou újmu vyvolanou porušením práva na přiměřenou délku řízení lze nahradit i tehdy, neskončilo-li příslušné řízení dříve než šest měsíců před nabytím účinnosti novely provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., tedy šest měsíců před 27. 4. 2006. Pokud však poškozený podal před nabytím účinnosti novely včas stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva a pokud o této stížnosti nebylo dosud rozhodnuto, promlčí se nárok ke dni 27. 4. 2007 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz ; ústavní stížnost směřující proti tomuto rozsudku byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/2010 – http://nalus.usoud.cz ).
Ostatně k čl. II. zákona č. 160/2006 Sb. se vyjádřil i sám ESLP např. v rozhodnutí senátu páté sekce ESLP o přijatelnosti stížnosti č. 40552/02, ze dne 16. 10. 2007 ve věci Vokurka proti České republice, v němž zaujal stanovisko, že „toto přechodné ustanovení tedy poskytuje českým účastníkům řízení reálnou možnost domoci se v rámci svých námitek nápravy na vnitrostátní úrovni a tuto možnost musejí v zásadě využít“ (odst. 62).
Evropský soud pro lidská práva ostatně v obdobných případech obesílal všechny stěžovatele z České republiky a upozorňoval je na novou právní úpravu, jakož i na některá svá dřívější rozhodnutí, v nichž v případě zavedení nového kompenzačního prostředku nápravy trval na jeho vyčerpání i tehdy, kdy v době podání stížnosti ještě tento prostředek k dispozici nebyl (viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 728).
Že tomu tak bylo i v případě žalobce, vyplývá z rozhodnutí senátu páté sekce ESLP o nepřijatelnosti jeho stížnosti ze dne 26. 2. 2008 (Zobač proti České republice, stížnost č. 35465/03). Podle tohoto rozhodnutí stěžovatel (žalobce) dopisem ze dne 3. července 2006 informoval ESLP, že nehodlá využít vnitrostátní kompenzační prostředek nápravy vzhledem k tomu, že tato možnost (tento prostředek) neexistovala v době, kdy podal svoji stížnost k soudu, a vzhledem k tomu, že tento prostředek nepovažuje za účinný.
Žalobce tedy o možnosti domáhat se nápravy podle vnitrostátních právních předpisů věděl, ale ve lhůtě jednoho roku od nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (tedy do 24. 7. 2007) tak neučinil.
Z právě řečeného vyplývá, že v napadeném rozsudku není řešena otázka zásadního právního významu, která by se vzhledem k okolnostem daného případu jakkoliv skutkově či právně vymykala dřívějším rozhodnutím dovolacího soudu. Proto bylo dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. listopadu 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu