ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3024.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3024/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce D. K. , zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Náměstí starosty Pavla 40, proti žalované B. V. , zastoupené JUDr. Pavlem Makovcem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zámecké 11, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 36 C 204/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2011, č.j. 1 Co 32/2009-117, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2011, č.j. 1 Co 32/2009-117 se v měnícím výroku ve věci samé zrušuje a věc se mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení, jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“), rozsudkem ze dne 22. září 2008, č.j. 36 C 204/2007-42 zamítl žalobu, aby žalovaná zaslala žalobci písemnou omluvu za urážlivé výroky pronesené na řádné valné hromadě společnosti Dvojdům, s. r. o. dne 18. 4. 2007, kterým zasáhla jeho lidskou důstojnost, vážnost a dobrou pověst (odst. I výroku), aby se v přítomnosti žalobce na nejbližší valné hromadě označené společnosti žalobci za tyto výroky omluvila (odst. II výroku), a aby mu zaplatila 20.000,- Kč (odst. III výroku) a rozhodl o nákladech řízení (odst. IV výroku). Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce za neoprávněný zásah do osobnostních práv považuje výrok žalované učiněný dne 18. 4. 2007 na valné hromadě Dvojdům, s. r. o., kdy ho nazvala "úchylem", že žalovaná potvrdila užití tohoto slova s tím, že k němu zavdává příčinu chování žalobce, protože se odchyluje od normálu. Na základě provedeného dokazování (zápis z valné hromady společnosti Dvojdům, s. r. o. ze dne 18. 4. 2007, výpovědi jmenovaných svědků) vzal za prokázané, že na valné hromadě vládla konfliktní atmosféra, že spor mezi účastníky trvá déle a jeho základem jsou vztahy ve společnosti a k bytům, že pobyt žalobce v domě neprobíhá bez problémů a některé situace mu členové společnosti přičítají k tíži (svědci T., Š., částečně F., H.), že v bytě žalobce se zdržují různé cizí osoby, u nichž dochází občas k různým výtržnostem (dne 14. 11. 2005 byl před bytem žalobce nalezen bezvládný muž, byla volána policie, 19. 2. 2006 byly pomočeny boty svědka H.). Z výpovědi žalované pak vzal za prokázané, že výraz „úchyl“ považuje za odchylku chování od normálu. Soud prvního stupně přihlížel k možnému střetu práva na svobodu projevu a na čest a důstojnost v čl. 17 a 10 Listiny základních práv a svobod a v tomto směru poukázal na konkrétní nálezy Ústavního soudu, z nichž je zřejmé, že kritiky, myšlenky, hodnotové soudy by v demokratické společnosti měly být jedním ze základních pilířů systému a tudíž by měly být omezovány naprosto výjimečně. Jestliže účastníci jsou v domě ve vzájemném konfliktu, který je přesahuje, a jedním z důvodů je nevhodné a problematické chování žalobce, aniž soud zkoumal, zda právem či neprávem, či jde o souhru nešťastných náhod, dovodil, a to i s přihlédnutím k podstatné okolnosti, že žalovaná si nebyla vědoma obsahu slova a chtěla vyjádřit něco jiného, než řekla, že v dané věci byl pro uvedené hodnocení faktický základ. Přestože slovo „úchyl“ je urážlivé jako nadávka vyjadřující anomální sexuální orientaci, šlo o izolovanou nadávku, součást delšího a složitějšího konfliktu, žalobce zavdal příčinu ke kritice svým neobvyklým chováním. Neshledal tak neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce a žalobu proto zamítl.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“), rozsudkem ze dne 5. dubna 2011, č.j. 1 Co 32/2009-117 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalované uložil povinnost do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku zaslat žalobci omluvu tohoto znění: „Já, B. V., se tímto omlouvám panu D. K. za můj urážlivý projev spočívající v použití slova úchyl, který jsem pronesla na řádné valné hromadě společnosti Dvojdům, s. r. o. dne 18. 4. 2007“, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, dovodil, že výraz „úchyl“ je z objektivního hlediska urážlivý, že jde o nadávku. Protože pro posouzení věci je vždy rozhodující objektivní hledisko, není podstatné, jak byl užitý výraz vnímán žalovanou. Na rozdíl od soudu prvního stupně pak odvolací soud dovodil i neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, protože předmětný výraz by se dotkl cti a důstojnosti nejen žalobce, ale každé fyzické osoby, vůči níž by směřoval. K užití tohoto výrazu neopravňovala žalovanou ani vypjatá situace valné hromady potvrzovaná shodně v řízení před soudy obou stupňů slyšenými svědky, ani sporné otázky vztahující se k bytům žalobce a jeho bratra C. K., které v domě byly nejen podle žalované, ale i svědků V. T. a I. Š. I kdyby žalobce byl neplatič, popř. disponoval neoprávněně s bytem, bylo by možné jeho jednání postihnout právními prostředky, včetně žalob uplatněných u soudu, nikoli však předmětnou urážlivou nadávkou. V dané věci pak podle odvolacího soudu nelze žalobci klást k tíži incidenty, na které žalovaná konkrétně poukazovala, k nimž došlo více jak dva roky před 18. 4. 2007. Pokud žalovaná argumentuje událostí z listopadu 2005, kdy v domě ležel bezvládný muž a žalovaná se svědkem A. H. byli nuceni volat policii a záchrannou službu, nebyla prokázána souvislost se žalobcem, na kterou usuzovala žalovaná zejména z toho, že muž byl nalezen před bytem žalobce v domácím oblečení a v pantoflích. Stejně tak nebyla prokázána souvislost se žalobcem, pokud svědek A. H. měl v botách, které nechal přede dveřmi bytu, namočeno. Souvislost se žalobcem tak byla prokázána pouze s rozbitými dveřmi u vchodu do domu a rozbitou vývěskou v prosinci 2005, kdy toto podle žalobce způsobil jeho opilý známý, zatímco podle žalované měl na rvačce podíl i žalobce. V tomto případě, jak bylo zjištěno v odvolacím řízení, vzniklou škodu uvedla do pořádku matka žalobce S. K. Okolnost tvrzená žalovanou, že předmětnému výrazu předcházelo ještě to, že žalobce označila za rváče, dlužníka, výtržníka, ničitele cizího majetku, který poskytuje byt cizím lidem, nebyla v řízení prokázána a nadto by ani neměla vliv na posouzení prokazatelně užitého pojmu „úchyl“.
Odvolací soud uzavřel, že jestliže byl v řízení prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, bylo třeba dovodit odpovědnost žalované podle §13 obč. zák. Za přiměřený prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu do osobnostních práv považoval odvolací soud především morální zadostiučinění formou žalobcem požadované písemné omluvy, se kterou žalobce může naložit dle svého uvážení. Naproti tomu již z hlediska §13 odst. 1 obč. zák. za přiměřený prostředek neshledal veřejnou omluvu žalované na valné hromadě společnosti Dvojdům s. r. o. Vyšel z toho, že žalovaná předmětný výraz užila nikoli před všemi společníky, ale před 70 % společníků, jak se podává ze zápisu z řádné valné hromady ze dne 18. 4. 2007, přičemž někteří z nich (např. svědek V. T.) již té části, kde byl vyřčen předmětný výraz, nebyli přítomni, někteří z nich si to již nepamatují (svědek I. Š.). Nadto by se jednalo o omluvu již duplicitní, která by vzhledem ke svému obsahu mohla být pro žalobce, s odstupem doby čtyř let u osob, které události nebyly přítomni, i kontraproduktivní, a se kterou, za situace, kdy žalobce požaduje omluvu za své přítomnosti, by mohly být i organizační problémy. Odvolací soud dále shledal i předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 obč. zák. S ohledem na dehonestující obsah urážky dovozuje značnou intenzitu neoprávněného zásahu, kterým byla z objektivního pohledu snížena vážnost žalobce u spolubydlících osob (cca 18 společníků společnosti Dvojdům s. r. o.), s nimiž přichází běžně a bezprostředně do styku. Nepříznivý dopad byl v řízení prokázán nejen výpovědí žalobce, který v domě bydlí odmalička a profesně zastává vedoucí funkci, ale zejména výpovědí svědka J. K., který dne 18. 4. 2007 vedl řádnou valnou hromadu společnosti Dvojdům s. r. o., a který prokazatelně alespoň třikrát žalovanou vyzval a dokonce, jak uvedl ve své výpovědi, poprosil, aby se žalobci omluvila. Žalovaná se neomluvila a nezabránila tak tomuto sporu, přestože, jak bylo v odvolacím řízení prokázáno výpovědí žalobce a svědka J. K., již na předmětné valné hromadě žalobce řekl, že na žalovanou podá trestní oznámení, popř. „něco o soudu“. Výši náhrady nemajetkové újmy požadovanou žalobcem odvolací soud shledal odpovídající shora uvedeným okolnostem dané věci (§13 odst. 3 obč. zák.) a přiměřenou i hledisku §13 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále též „dovolatelka“). Zdůrazňuje důležitost celkového kontextu, za něhož byla kritika pronesena a který podle jejího názoru odvolací soud nezohlednil. Považuje za absurdní, že na ní byla přesunuta povinnost tvrzení a důkazní, má za to, že žalobci pouze stačilo, aby tvrdil, že použila výraz „úchyl“. Naznačuje-li žalobce nepřímo, že se jej užitý výraz dotkl vzhledem k jeho sexuální orientaci, pak dovolatelka namítá, že pro takový závěr žádný důkaz nesvědčí, soud musel dospět k názoru, že sexuální orientace žalobce je žalované zcela lhostejná, nic o ní neví a výraz „úchyl“ byl použit zcela opačně v kontextu všech ostatních projevů. Odvolací soud vytvořil konstrukci, že jaký je žalobce je nerozhodné, jeho chování rovněž, poukazuje na možnost použití právních prostředků a pokud některý z excesů je do očí bijící, konstatuje, že žalobce, resp. jeho matka škody nahradila. Toto odvolací soud dovodil z nepravdivé výpovědi matky žalobce, neboť škoda nahrazena nebyla. Za naprosto nesprávný považuje názor odvolacího soudu, že slovo „úchyl“ má bez dalšího urážlivý význam. Dovolatelka je přesvědčena, že k tomu nemuselo být vedeno dokazování, protože stačí obecné zkušenosti soudu. Poukazuje na stanovisko Ústavu pro jazyk český, které jasně potvrzuje, že tento výraz má dva významy, a sice, prvý - odchylka od normálu, druhý - pejorativní - sexuální orientace. Dovolatelka je názoru, že ze všech důkazů je naprosto zřejmé, že měla na mysli význam prvý, a to v tom směru, který na Valné hromadě také řekla, že žalobce je výtržník, dlužník, podvodník, rváč, ničitel cizího majetku, jedním slovem úchyl. Jako nejbližší sousedka nemůže prokázat probdělé noci z důvodu hluku z bytu žalobce. Nicméně její názor ji nikdo nemůže vzít, a proto na něm trvala a trvá. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že obsahem dovolání je v zásadě opakování argumentů žalované, že proti žalobci využila na citované valné hromadě výrazu, který ona sama považuje za spisovný a nikoliv urážlivý. S touto argumentací se odvolací soud v napadeném rozsudku bezezbytku vypořádal, jeho závěry jsou v tomto případě správné a bylo by nadbytečné tyto závěry znovu opakovat. Výraz „úchyl“, který použila žalovaná proti žalobci, je jednoznačně urážlivý (takto je i vnímán většinou obyvatelstva), jde o nadávku sexuálního charakteru. Neustálé vysvětlování žalované v tom směru, že chtěla vyjádřit, že žalobce je člověkem, který se „odchyluje od normy“ je pouze účelovým ospravedlňováním jednoznačného jejího úmyslu žalobce urazit, což se jí také na uvedené valné hromadě podařilo. Ostatně většina nadávek běžně v českém jazyce používané, mají svůj spisovný základ, příkladmo je možno uvést výrazy „debil“ a „kretén“, které jsou původně lékařským označením snížení inteligence na určitý stupeň, přesto jejich použití v běžném styku má jednoznačně výraz pejorativní. V ostatním se žalovaná domáhá přezkumu skutkového stavu, který odvolací soud zjistil na základě provedeného dokazování, což je v dovolacím řízení nepřípustné. Navrhl proto, aby dovolání žalované bylo zamítnuto.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li zásadní pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení §11násl. o.z. Podle ustanovení §13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení) s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odstavec 2 citovaného ustanovení).
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 obč. zák. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a vzniklou nemajetkovou újmou na osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 obč. zák. Tak tomu může být např. při výkonu ústavními principy zaručeného práva kritiky. Kritika jako součást svobody projevu a široké a veřejné informovanosti je nepochybně důležitým nástrojem demokracie ve společnosti. Současně je třeba zdůraznit, že svoboda projevu, včetně práva pronášet kritiku, musí mít v demokratické společnosti své meze, kdy jejich překročení pravidelně vede k závažným nežádoucím újmám na právu na ochranu osobnosti kritizovaných fyzických osob.
K neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby nedojde výkonem práva kritiky ovšem jedině v případě, že jde o kritiku právem přípustnou, resp. kritiku oprávněnou. Ta předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky a současně to, že je taková kritika přiměřená i co do obsahu, formy i místa, t.j., že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle. O věcnou kritiku nejde především tam, kde kritika vychází z nepravdivých podkladů, a která z těchto nepravdivých podkladů dovozuje vlastní hodnotící úsudky. V takových případech, pokud je utvořený hodnotící úsudek znevažující, není možné již z tohoto důvodu považovat kritiku za přípustnou. Vybočí-li kritika z mezí její přípustnosti, jedná se o exces, který představuje neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby se všemi s tím spojenými následky občanskoprávní odpovědnosti osoby, která se takového zásahu dopustila. Jestliže kritika v konkrétním případě postrádá právní přípustnost, není namístě upřednostňovat právo na kritiku před právem na ochranu osobnosti fyzické osoby. Nadto lze pokládat za obecně zřejmé, že uvádění nepodložených, resp. nepravdivých údajů o fyzické osobě není možno ztotožňovat s pojmem oprávněné kritiky. Současně je nutno zdůraznit, že při hodnocení míry a dopadů předmětného zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby je třeba vycházet z objektivního principu, kdy zásahem by se takto cítil dotčeným na cti a vážnosti každý, kdo by se nacházel na místě této osoby (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. června 2009, sp.zn. 30 Cdo 2691/2007, nebo rozsudek uvedeného soudu z téhož dne sp.zn. 30 Cdo 2033/2009, apod.).
Svoboda vytváření a projevu názorů je nezbytnou podmínkou demokracie, její kvality a míry. Právo kritiky je proto zakotveno např. v čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Každá svoboda má ovšem své meze tam, kde by její projev byl v rozporu s oprávněnými zájmy na svobodném rozvoji všech ostatních. Proto i svobodě projevu názorů, vyjadřujících hodnotící úsudky, musí být vytyčeny meze tak, aby neohrožovaly svobodný rozvoj osobnosti jiných lidí (čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Hodnotící úsudek – kritika může mít nejen pozitivní účinek, ale i efekt negativní, případně vyúsťující v závažnou újmu na osobnosti kritizovaného.
Má-li jít o kritiku oprávněnou, musí být věcná a konkrétní, stejně jako současně přiměřená co do obsahu, formy a místa. Přípustná kritika není oprávněna vybočovat z mezí nutných k dosažení sledovaného a společensky uznávaného účelu. Věcnost kritiky vyžaduje, aby vycházela z pravdivých podkladů jako premis pro hodnotící úsudek. Nejsou-li tyto podklady pro úsudek pravdivé a je-li hodnotící úsudek difamující, nelze kritiku považovat za přípustnou. Hodnotící úsudek musí být závěrem, který lze na základě uvedených skutečností logicky dovodit. Přitom však nestačí, aby kritika sama z pravdivých skutkových podkladů vycházela. Nemá-li být kritika neoprávněným zásahem do cti, resp. pověsti kritizovaného, je současně nezbytné, aby podklady, na nichž hodnocení spočívá (pokud nejde o skutečnosti notoricky známé), byly v rámci takovéto evaluace konkrétně uvedeny, aby adresát hodnotového soudu měl možnost takový úsudek přezkoumat a vytvořit si vlastní názor a současně, aby bylo zamezeno případnému vzniku nesprávných představ o skutečnostech, které sloužily hodnotiteli za podklad. Za přípustné tak lze považovat jen takové hodnocení, které je konkrétní. Úsudek všeobecného rázu proto musí být podmíněn odpovídajícími existujícími skutečnostmi. Stejně tak proto i všeobecná výtka závadného chování kritizovaného musí být vždy podložena určitým chováním posuzované osoby projeveným navenek – v opačném případě by se jednalo o kritiku nepřípustnou. Pro difamační povahu určitého tvrzení se nevyžaduje, aby bylo v určité společnosti chápáno jako znevažující. Postačuje, pokud takovéto tvrzení uvedený účinek může mít byť jen u určité skupiny lidí, která tvoří „okolní svět“ postiženého. Zda je určité tvrzení difamující, je nutno posuzovat nikoliv jen podle použitých výrazů a formulací, ale podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k tvrzení došlo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.2.2012, sp.zn. 30 Cdo 2455/2010).
U zásahů do cti je třeba uznat za důvod vylučující neoprávněnost difamační znevažujících skutkových tvrzení, jestliže k zásahu do cti došlo v rámci přiměřeného hájení chráněných zájmů, ať vlastních, cizích, či veřejných, při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva nebo plnění zákonem uložené právní povinnosti. I v těchto případech je ovšem třeba dbát o uplatnění a respektování principu společenské adekvátnosti. Hájení chráněných zájmů vlastních, cizích nebo veřejných ovšem nemůže nikdy ospravedlnit zásah do cti, k němuž došlo bez potřeby nebo při němž jednající nebyl v dobré víře o správnosti svého tvrzení, popřípadě, jehož přímým účelem bylo újmu na cti způsobit (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 314 až 320).
Dovolací soud má za to, že rozsudek odvolacího soudu výše zdůrazněné zásahy v plném rozsahu nezohledňuje. Výraz „úchyl“ užitý žalovanou je (minimálně) označení na samé hranici expresivity a nelze proto nic namítat proti hodnocení soudů obou stupňů, které jej posoudily jako pejorativní. Odvolací soud sice správně vystihl, že již krátce poté, co žalovaná předmětný výraz užila, byla svědkem K. vyzvána, aby se žalobci omluvila, tedy, že tato kritika žalobce byla částí přítomných vnímána jako nepřípustná, patřičně však nezohlednil celkový kontext (skutková zjištění v tomto ohledu nebyla dovoláním zpochybněna), při němž byla učiněna. Tedy, že byl žalovanou užit po určité gradaci konfliktní situace, jednalo se výraz izolovaný a jeho užití bezprostředně předcházela napjatá situace, jakož i to, že mezi účastníky jsou vzájemné vztahy dlouhodobě vyhrocené a to i zřejmě vinou chování žalobce. I když se v přezkoumávané věci nejednalo o veřejně činné osoby, není od věci připomenout, že soudní praxe připouští možnost použít v rámci kritiky i relativně ostřejší výrazy provázející výměnu polemických názorů. Nelze však přitom zapomínat, že takto užívané (zhusta značně pejorativní) výrazy jsou ve své podstatě koncentrovaným kritickým hodnocením osoby, vůči níž jsou zacíleny. Proto i v takovémto případě je zcela nezbytné, aby takovéto hodnocení mělo svůj základ v příslušných objektivně existujících skutkových okolnostech, protože v opačném případě by se jednalo o případ neoprávněné kritiky. Z tohoto zorného úhlu však odvolací soud věc důsledně neposuzoval. Napadený rozsudek odvolacího soudu je tedy nutno v rozsahu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn hodnotit jako nesprávný (§243b odst. 2 o. s. ř.); Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) jej proto v tomto rozsahu zrušil, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně není dovolání žalované subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28). Změnou rozsudku soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta co do požadavku na přednesení omluvy v přítomnosti žalobce na nejbližší valné hromadě společnosti Dvojdům, s.r.o. - objektivně vzato – nebyla způsobena žádná újma na právech žalované, odstranitelná odklizením uvedeného výroku; potvrzujícím výrokem odvolacího soudu se na jejím právním postavení ničeho nezměnilo . Protože dovolání žalované směřuje proti výroku rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. v této části odmítl.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2012
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu