ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3050.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 3050/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., ve věci žalobce MUDr. D. Ž., CSc. , zastoupeného JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 3, Táboritská 23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 390/42, o 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 305/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2010, č. j. 11 Co 449/2009 - 81, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2010, č. j. 11 Co 449/2009 – 81, v rozsahu změny rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 6. 2009, č. j. 26 C 305/2007 – 60, a zamítnutí žaloby do částky 129.300,- Kč s příslušenstvím, se zamítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2010, č. j. 11 Co 449/2009 – 81, se v rozsahu, v jakém jím bylo potvrzeno zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy v částce 405.500,- Kč s příslušenstvím, včetně navazujícího výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 6. 2009, č. j. 26 C 305/2007 - 60, zastavil z důvodu částečného zpětvzetí žaloby, pro částečné dobrovolné plnění ze strany žalované, řízení do částky 94.000,- Kč s příslušenstvím, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nemajetkové újmy částku 500,- Kč s příslušenstvím, na náhradě škody částku 129.300,- Kč s příslušenstvím, do částky 405.500,- Kč s příslušenstvím nárok na náhradu nemajetkové újmy a do částky 370.700,- Kč s příslušenstvím nárok na náhradu škody zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 500.000,- Kč s příslušenstvím, způsobené mu nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 150/99, spočívajícím v jeho nepřiměřené délce a o nároku žalobce na náhradu škody z téhož důvodu ve výši 500.000,- Kč s příslušenstvím, představující ušlý zisk za dobu od roku 1993, kdy si zakoupil vybavení své stomatologické praxe, do roku 2001, kdy měl možnost si zakoupit její nové vybavení, přičemž v případě, že by měl žalobce modernější vybavení již v roce 1993, mohl ošetřit více pacientů a tím dosáhnout vyššího zisku.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem k odvolání obou stran změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy tak, že žalobě vyhověl do částky 10.500,- Kč s příslušenstvím, ve vyhovujícím výroku jej změnil tak, že do částky 129.300,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a ve zbylém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve vyhovujícím výroku do částky 500,- Kč s příslušenstvím zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen a nabyl tak v daném rozsahu samostatně právní moci.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce zahájil dne 16. 7. 1992 řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 vedené pod sp. zn. 9 C 249/92, následně pod sp. zn. 15 C 150/99 (dále také „posuzované řízení“). První jednání bylo nařízeno na 17. 11. 1992, na jednání dne 26. 1. 1993 byl „zadán znalecký posudek, proti kterému byly podány námitky a odvolání proti znalečnému“. Dne 24. 8. 1994 byl zadán znalecký posudek, po jehož vypracování se konalo dne 13. 10. 1994 ústní jednání, rozsudek byl vynesen 28. 12. 1994. Městský soud v Praze rozhodl o odvolání rozsudkem ze dne 26. 9. 1995, proti němuž podané dovolání Nejvyšší soud zamítl. Rozhodnutí všech soudů byla zrušena k ústavní stížnosti podané žalobcem nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 7. 1999 (sp. zn. I. ÚS 138/98 – pozn. Nejvyššího soudu) a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Žalobce svým podáním ze dne 21. 11. 2000 žádal o okamžité nařízení jednání. Ve věci byl opět zadán znalecký posudek, bylo konáno ústní jednání dne 6. 12. 2002, poté byl zadán revizní znalecký posudek, dne 6. 12. 2005 se konalo ústní jednání a při ústním jednání dne 27. 10. 2006 byl vynesen rozsudek. Žalobce bylo úspěšný v částce 91.808,50 Kč a ve zbývající částce 431.289,50 Kč byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ten tak nabyl dne 29. 6. 2007 právní moci, čímž bylo řízení skončeno.
Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy se odvolací soud ztotožnil se závěrem soud prvního stupně, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při stanovení výše odškodnění přihlédl k hlediskům uvedeným v §31a odst. 3 OdpŠk, když řízení považoval za „svým charakterem složité, projednávané před soudy ve 4 stupních“, nikoli však mimořádně velkého významu pro žalobce, jak dovodil soud prvního stupně, když se „nejednalo o záležitost trestní, osobního stavu, rodinněprávní, apod., ale pouze o řízení o finanční náhradu“. Při stanovení zadostiučinění za žalobcem utrpěnou nemajetkovou újmu vyšel z algoritmu uvedeného v Manuálu pro aplikaci zák. č. 82/1998 Sb., který vydala kancelář vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku. Základní částku ve výši 15.000,- Kč vynásobil délkou řízení v trvání patnácti roků, přičemž za prvé dva roky trvání řízení vyšel z částky 15.000,- Kč dohromady a výslednou částku 210.000,- Kč snížil o 50 % s ohledem na složitost posuzovaného řízení, tj. na částku 105.000,- Kč, kterou žalobci včetně požadovaného příslušenství přiznal.
Ohledně nároku na náhradu škody dospěl odvolací soud k závěru, že „žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem materiální újmy“. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, který výši žalobcem utrpěné škody stanovil jako rozdíl mezi pořizovací cenou zubařského křesla v roce 1993 a částkou, za kterou žalobce toto křeslo v roce 2009 prodal. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobce zařizoval svou ordinaci na samém počátku posuzovaného řízení, „kdy ani v případě, že by nedošlo k průtahům, tedy za normálního běhu řízení, nemohlo být ještě o jeho restitučním nároku rozhodnuto. Žalobce tedy nemůže tvrdit, že si již v roce 1993 mohl zakoupit modernější zařízení právě z finančního vypořádání, kterého posléze v tomto řízení dosáhl“. V daném rozsahu proto odvolací soud žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podal žalobce dovolání. Nesouhlasí „s posouzením správnosti výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu.“ Je podle něj nutné posoudit, „zda soudy obou stupňů správně aplikovali manuál vypracovaný kanceláří zvláštního zmocněnce, zda tento manuál bylo možné použít v jeho věci a zda nešlo částku zvýšit, když požadoval původně 500.000,- Kč a zda bylo na místě snížení celkové částky“. Dle názoru žalobce došlo k „tak dlouhému řízení vzhledem k pochybení soudu prvního stupně“. Podle jeho názoru „bylo v moci soudu, a to i např. ukládáním pořádkových pokut zajistit takový stav, aby byl znalecký posudek vyjadřující se k výši“ restitučního nároku „vyhotoven včas, aby nedocházelo k průtahům“. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání ohledně výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 10.500,- Kč, nebylo podáno osobou oprávněnou.
K podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 158, ročník 2004 Všechna citovaná rozhodnutí a stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. ). Takovou osobou však žalobce není, neboť jemu bylo rozsudkem odvolacího soudu v této části vyhověno a žádná újma mu tedy tímto výrokem způsobena nebyla.
Z uvedeného důvodu dovolací soud v této části dovolání podle §243b odst. 5 věty první, ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř., jako nepřípustné odmítl.
Ve zbylém rozsahu bylo dovolání žalobce podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění požadavku §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Dovolání ohledně výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl žalobu na náhradu škody do částky 129.300,- Kč s příslušenstvím, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Žalobce založil uvedený nárok na tvrzení, že v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení neměl k dispozici v roce 1993 finanční prostředky, které získal až po skončení posuzovaného řízení, a proto nemohl svoji lékařskou praxi vybavit kvalitnějším zubařským křeslem, jež by mu umožnilo ošetřit více pacientů a dosáhnout tak vyššího zisku. Požadovaná částka 500.000,- Kč (zde v rozsahu dovolacího přezkumu částka 129.300,- Kč) pak představuje ušlý zisk z daného důvodu za roky 1993 až 2001, kdy si žalobce modernější zubařské křeslo pořídil.
K založení odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. (stejně jako dříve podle zák. č. 58/1969 Sb.) musí žalobce prokázat existenci nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nimi. V této věci skutkově vymezil žalobce příčinu tvrzené škody jako nesprávný úřední postup, spočívající v porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v posuzovaném řízení v roce 1993. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že v daném roce ještě k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě nedošlo, a není proto dána příčina jím tvrzené škody, je jeho právní posouzení žalovaného nároku správné, byť ne zcela přesně hovoří o neexistenci příčinné souvislosti mezi žalobcem tvrzeným nesprávným úředním postupem a utrpěnou škodou. Ke zjišťování příčinné souvislosti lze totiž přistoupit až v případě, kdy jsou existence nesprávného úředního postupu a škody prokázány a soud zjišťuje, zda je či není mezi nimi dán poměr příčiny a následku.
Nejvyšší soud tedy shledal rozsudek odvolacího soudu v daném rozsahu za věcně správný a dovolání za nedůvodné, a proto je podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, v rozsahu zamítnutí nároku žalobce na náhradu škody v částce 370.700,- Kč s příslušenstvím, může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu u nároku žalobce na náhradu škody v rozsahu, ve kterém bylo dovolání přípustné bez dalšího podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., shledal Nejvyšší soud věcně správným, nemůže napadený rozsudek v dané otázce představovat jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., které by zakládalo přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud proto v této části dovolání podle §243b odst. 5 věty první, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Ohledně nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení v částce 405.500,- Kč s příslušenstvím může být dovolání přípustné rovněž pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Rozsudek odvolacího soudu není zásadně právně významný ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. v mechanismu stanovení přiměřeného zadostiučinění podle §31a odst. 3 OdpŠk (včetně možnosti snížit základní částku odškodnění z důvodu složitosti věci), který odpovídá Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněnému pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/10).
Odvolací soud však nepřihlédl k tvrzení žalobce o tom, že délka původního řízení je zapříčiněna nesprávným postupem soudů, tj. nijak nehodnotil kritérium pro stanovení výše zadostiučinění, uvedené v §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, čímž nárok žalobce v této otázce posoudil jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.), než to činí Nejvyšší soud. Dovolání v dané rozsahu je proto přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je také důvodné.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, dovodil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci (§31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně. S ohledem na skutková zjištění odvolacího soudu, ze kterého jsou patrné velké prodlevy v období od ustanovení znalce do vypracování znaleckého posudku, bylo na místě rovněž zkoumat, z jakých důvodů nebyly znalecké posudky vypracovány včas a do jaké míry se jejich pozdní vypracování promítlo do celkové délky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009).
Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení nároku žalobce z hlediska postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení je neúplné a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy, zrušil a zrušil i navazující výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soud odvolací je v dalším řízení vázán právními názory v tomto rozhodnutí vyslovenými (§243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. dubna 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu