ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3100.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3100/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně S. P. , zastoupené JUDr. Miroslavem Tyrnerem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, proti žalovaným 1) Ing. M. Ch. , a 2) J. Ch. , zastoupeným JUDr. Oldřichem Navrátilem, advokátem se sídlem v Kyjově, Svatoborská 363, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 1584/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2012, č.j. 38 Co 313/2010-242, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Oldřicha Navrátila, advokáta se sídlem v Kyjově, Svatoborská 363 .
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Hodoníně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. dubna 2010, č.j. 13 C 1584/2002-215, určil, že „vlastníkem nemovitosti v katastrálním území N. u K., zapsané na LV č. 3878, a to pozemku p.č. 1463/26 orná půda o výměře 283 m2, je žalobkyně“ (výrok I.), dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že „je vlastníkem nemovitostí v katastrálním území N. u K., zapsaných na LV č. 3878, a to domu č.p. 2394 – objektu bydlení, stojícího na pozemku č.p. 847, pozemku č.p. 847 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 200 m2“ (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV). Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobkyně písemně udělila plnou moc Mgr. K. pouze k prodeji nemovitosti domu č.p. 2394 a pozemku p.č. st. 847. Ohledně další nemovitosti uvedené v kupní smlouvě ze dne 27. března 2002, a to pozemku p.č. 1463/26 v témže katastrálním území, však plná moc udělena nebyla a v důsledku nedostatku zastoupení proto žalobkyně vlastnické právo k tomuto pozemku nepozbyla.
K odvolání žalobkyně i žalovaných Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem ve smyslu §219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, když uvedl, že Mgr. S. K. byl žalobkyní zmocněn k prodeji nemovitostí, a to domu č.p. 2394, pozemku p.č. 847 v k.ú. N. u K.; došlo k platnému uzavření kupní smlouvy s oběma žalovanými, kteří nabyli tyto nemovitosti do svého vlastnictví. Jiná je situace ohledně pozemku p.č. 1463/26 orná půda o výměře 283 m2, neboť jak vyplývá z plné moci, žalobkyně nezmocnila Mgr. K. k prodeji tohoto pozemku, takže Mgr. K. nebyl oprávněn uzavřít kupní smlouvu i ohledně tohoto pozemku p.č. 1463/26, orná půda o výměře 283 m2 na LV č. 3878 v k.ú. N. u K.; kupní smlouva je tudíž v této části absolutně neplatným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod zřejmě spatřuje v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V čem konkrétně dovolatelka spatřuje otázku zásadního právního významu však z dovolání nevyplývá; dovolatelka pouze uvádí, že „prodat nemovitosti nikdy nebylo jejím úmyslem a je přesvědčena, že na ní byl spáchán podvod s úmyslem připravit ji během její nepřítomnosti v ČR o její dům, který získala jako vypořádání SJM, i o kupní cenu, protože organizátoři nepředpokládali, že se vrátí do ČR“ . Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky uvedli, že mají za to, že dokazování bylo provedeno zcela správně a soudy vyvodily správné právní závěry s výjimkou pozemku p.č. 1463/26, orná půda o výměře 283 m2, zapsaného na LV č. 3878 pro obec K. a k.ú. N. u K.. Navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s .ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatelka ve svém dovolání ovšem [z pohledu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] neformulovala (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedla ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu. Z dovolání je totiž zřejmé, že dovolatelka brojí proti výsledkům dokazování odvolacím soudem (oběma soudy), a dále namítá, že se odvolací soud (resp. oba soudy) „nevypořádal s důkazy, které byl (y) u soudu předvedeny“ , čímž v dovolání nepřípustně uplatňuje dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3, o. s. ř., jejichž prostřednictvím ovšem přípustnost dovolání posuzovat nelze (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Pokud pak dovolatelka polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, činí tak právě s ohledem na svou skutkovou verzi případu; ani tato okolnost ovšem přípustnost dovolání nezakládá. K otázce právního posouzení věci lze pak uvést, že skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud a jímž byl při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán dovolací soud, umožňovaly odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, jak byl zákonu odpovídajícím způsobem (§157 odst. 2 o. s. ř.) vyložen v odůvodnění (písemného vyhotovení) jeho dovoláním napadeném rozsudku. Z dovoláním napadeného rozsudku nebylo možno ani vyvodit, že by se odvolací soud při posuzování věci ve světle zjištěných skutkových okolností případu odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávající z odměny za zastupování advokátem (vyjádření k dovolání) v částce 6.500,- Kč [podle čl. II vyhl. č. 64/2012 Sb., §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhl. č. 484/2000 Sb.] a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč, vše navýšeno o 20 % DPH (tj. o částku 1.360,- Kč) podle §137 odst. 3 a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.160,- Kč je dovolatelka povinna zaplatit žalovaným, a to k rukám advokáta žalovaných, jak je uvedeno shora (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. listopadu 2012
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu