ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3123.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3123/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně P. Ř. , zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 8,000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 118/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2011, č. j. 22 Co 47/2011-141, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 3. 2011, č. j. 22 Co 47/2011-141, změnil zamítavý výrok rozsudku soudu I. stupně o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 201.900,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, co do zbývající částky 7,662.600,- Kč rozsudek soudu I. stupně potvrdil, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, jež doplnil o listinný důkaz v související věci, ve které byl projednáván návrh MUDr. V. S. o náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku téhož restitučního řízení vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 5 C 399/93. Žalobkyni S. byla přiznána částka 350.000,- Kč za řízení trvající 16 let.
Odvolací soud i v této věci dospěl k závěru, že v řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 5 C 399/93 došlo k neodůvodněným průtahům mimořádného rozsahu. Nesprávný však byl postup soudu prvního stupně, který přiznal žalobkyni zadostiučinění až od sedmého roku trvání sporu. V době rozhodování Městského soudu v Praze trvalo restituční řízení 19 let. Odvolací soud proto přiznal žalobkyni za současného zohlednění závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1612/2009 základní zadostiučinění v částce 17.000,- Kč za rok, které zvýšil o 30 % za přístup okresního soudu, o 20 % za velký význam předmětu řízení pro žalobkyni, a snížil o 10 % s ohledem zejména na složitost řízení, pokud šlo o procesní úkony s přihlédnutím k vyššímu počtu žalobců a k rozhodování o procesním nástupnictví. Po zhodnocení okolností případu tak dospěl k výsledné částce 428.400,- Kč, ze které byla žalobkyni v průběhu mimosoudního projednání nároku ze strany žalované vyplacena částka 91.000,- Kč, soud I. stupně přisoudil žalobkyni částku 135.500,- Kč, proto odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni dalších 201.900,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém jeho rozsahu dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. Dovolatelka se neztotožnila s výší přisouzeného zadostiučinění zejména z důvodu, že řízení, byť je snad skutkově složitější s ohledem na větší počet nemovitostí, je právně zcela jednoduché a jednoznačné. Přestože okresní soud v roce 1998 po šesti letech řízení vydal mezitímní rozsudek, kterým uznal žalobkyni za osobu oprávněnou ve smyslu zákona č. 87/1994 Sb. a rozhodl o základu restitučního nároku pro žalobkyni ve výši 1/6, teprve dne 22. 9. 2008 vydal částečný rozsudek, kterým byl nahrazen projev vůle žalovaného k uzavření dohody o vydání pouze dvou movitých věcí, a teprve na posledním jednání ve věci konaném dne 13. 12. 2010 ustanovil Ústav soudního inženýrství VUT v Brně k vypracování komplexního znaleckého posudku k posouzení charakteru nemovitostí. Dovolatelka uvedla další skutkové okolnosti věci s tím, že průtahy v předmětném řízení stále pokračují. V řízení bylo po celou dobu rozhodováno pouze ve dvou stupních řízení a jednou se věc dostala před Ústavní soud, který striktně konstatoval průtahy v posuzovaném řízení. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud dostatečně nepřihlédl k flagrantním pochybením na straně nalézacího soudu, a v tom spatřuje zásadní pochybení odvolacího soudu. Restituenti byli souladně velmi aktivní, podávali řadu stížností a žádostí o pomoc, přes sliby zvýšeného dozoru a dohledu však k žádné nápravě dosud nedošlo. Žalobkyně je trvale vystavena psychickému strádání, které jí tento spor v jejím pokročilém věku 67 let činí. Všem restituentům vzniká rovněž obrovská škoda na jejich restitučním majetku, nadto byl státní podnik Brněnské papírny, který měl ze zákona povinnost pečovat o restituční majetek s péčí řádného hospodáře, rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu dne 10. 11. 2009 zrušen a vstoupil do likvidace. Při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu je dle žalobkyně rovněž třeba zohlednit, že po celou dobu restitučního řízení byla nucena mít právní zastoupení, což ji do dnešní doby stálo nemalé finanční prostředky, které každým dnem s ohledem na neskončené řízení narůstají. Odvolací soud vzal nedostatečně v úvahu jednotlivé okolnosti posuzovaného případu, a tudíž nesprávně určil výši přiměřeného zadostiučinění. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Posouzení, zda dovolání je objektivně přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., předchází – ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §240 odst. 1 a §218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Dovolatelka se však nemůže dovolávat do výroku rozhodnutí, kterým bylo jejímu nároku vyhověno, jinými slovy řečeno, není subjektivně oprávněna k podání dovolání proti části výroku, kterým odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobkyni přiznal dalších 201.900,- Kč.
Dovolání žalobkyně proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení rovněž není přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, přestože je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost usnesení o nákladech řízení tak nemůže být dána podle §237 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nemůže být založena ani §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož nákladové výroky nelze podřadit pod žádný z tam taxativně uvedených případů.
V daném případě by proto bylo možno zvažovat přípustnost dovolání žalobkyně ve vztahu k potvrzujícímu výroku odvolacího soudu toliko z pohledu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatelka se snaží dosáhnout přezkumu výše přisouzeného přiměřeného zadostiučinění s tím, že odvolací soud nesprávně právně posoudil kriterium složitosti posuzovaného řízení, nedostatečně přihlédl k postupu orgánů veřejné moci během řízení, jakož i k významu předmětu řízení pro poškozenou.
Odvolací soud při rozhodování o celkové výši zadostiučinění stanovil základní výši odškodnění, kterou zvýšil o 30 % s ohledem na kriterium postupu orgánů veřejné moci během řízení, o 20 % z důvodu velkého významu řízení pro žalobkyni, a snížil o 10 % z důvodu zejména skutkové a procesní složitosti řízení. Přitom vyšel i ze závěrů vyjádřených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, ve kterém se Nejvyšší soud podrobně zabýval celým průběhem posuzovaného řízení, byť ve vztahu k jiné žalobkyni, jejíž dovolací námitky se však shodovaly s obsahovým vymezením dovolacích důvodů v této věci.
Dovolací soud proto opakuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), přičemž by se muselo jednat o právní otázky dosud neřešené nebo řešené soudy nižších stupňů v rozporu s judikatorní praxí dovolacího soudu. Otázkou hodnocení jednotlivých kritérií §31a odst. 3 OdpŠk se dovolací soud opakovaně zabýval již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod R 58/2011.
Odvolací soud se při stanovení celkové výše zadostiučinění od závěrů, jež zastává dovolací soud, neodchýlil a dostál rovněž požadavku jasného a přezkoumatelného odůvodnění výše přisouzeného zadostiučinění, včetně matematického vyjádření metodiky výpočtu výše jím přiznané náhrady. Dovolatelka se tak v podstatě domáhá svého zvýhodnění oproti jiným poškozeným, včetně dalších účastníků téhož řízení, kterým byla přiznána náhrada nemajetkové újmy ve srovnatelné výši (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1938/11, dostupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz/ ).
Pochybení v postupu soudu prvního stupně zohlednil odvolací soud tím, že vycházel ze základní částky 17.000,- Kč za rok a nikoliv 15.000,- Kč, jež je českými soudy běžně přiznávána, a nadto přiznal žalobkyni zadostiučinění o 30 % vyšší s ohledem na hodnocení kriteria §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Po zhodnocení významu předmětu řízení pro žalobkyni, kteréžto kriterium v sobě zahrnuje i specifika restitučního řízení, vysoký věk žalobkyně, případně i obavu z rostoucích nákladů původního řízení, přiznal žalobkyni odvolací soud odškodnění o 20 % vyšší, a dále zohlednil zejména skutkovou a procesní složitost řízení, v důsledku které bylo na místě odškodnění o 10 % snížit. Ke složitosti právního posouzení věci se odvolací soud nevyjadřoval.
Dovolací soud považoval hodnocení jednotlivých kritérií a zohlednění okolností případu odvolacím soudem za souladné s rozhodovací praxí dovolacího soudu, od které neshledal důvod se odchylovat, proto dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 2. května 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu