ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3131.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3131/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Petrem Jahelkou, advokátem se sídlem v Praze 9, U Cukrovaru 713/8, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o předložení kupní smlouvy katastrálnímu úřadu, in eventum o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 10 C 4/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. června 2011, č.j. 15 Co 414/2011-166, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Táboře (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. února 2011, č.j. 10 C 4/2010-127, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal „uložení povinnosti žalovanému předložit kupní smlouvu uzavřenou se žalobcem dne 7. 10. 2002, jejímž předmětem byl prodej pozemků ve vlastnictví státu parc., pozemky ve zjednodušené evidenci – původ pozemkový katastr, vedené u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, KP T., na LV, do vlastnictví žalobce, společně s návrhem na vklad ke Katastrálnímu úřadu pro Jihočeský kraj, KP T.“ (výrok I.). Dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal „uložení povinnosti žalovanému uzavřít s žalobcem kupní smlouvu o prodeji pozemků ve vlastnictví státu parc. č., pozemky ve zjednodušené evidenci – původ pozemkový katastr, vedené u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, KP T., na LV, dle které prodává žalovaný do vlastnictví žalobce shora uvedené pozemky za kupní cenu 274.530,- Kč, splatnou ve 30 ročních splátkách po 8.856 Kč nejpozději do roku 2040, a žalobce tyto pozemky do svého výlučného vlastnictví za dohodnutou cenu kupuje“ (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a o odměně právního zástupce žalobce (výrok IV.). Po provedeném řízení dospěl uvedený soud k závěru, že kupní smlouva, o jejíž předložení příslušnému katastrálnímu úřadu (za účelem povolení vkladu vlastnického práva) se žalobce domáhal, nebyla mezi účastníky uzavřena. I účastníci totiž o prodeji těchto pozemků (pouze) jednali, byl vypracován písemný návrh smlouvy, avšak žalobce nedoložil zákonem předepsané doklady, konkrétně potvrzení o tom, že nemá u správce daně daňový nedoplatek [§11 odst. 1 písm. c) zákona č. 95/1999 Sb.], a proto žalovaný nakonec k podpisu smlouvy nepřistoupil (smlouva nebyla uzavřena). Z tohoto důvodu soud prvního stupně žalobu v primárním petitu zamítl. Nalézací soud konstatoval, že jestliže nebyly dány podmínky k uzavření kupní smlouvy již v roce 2002, není tomu tak ani v současné době a navíc žalovaný již pozemky, jichž by se měla kupní smlouva týkat, nevlastní. Proto byl zamítnut i eventuální žalobní petit.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem ve smyslu §219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl též (s ohledem na procesní výsledek) o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s posouzením věci soudem prvního stupně, když uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, neboť ty žalobcem navrhované důkazy, které nebyly provedeny, nemohou mít za závěr, že uzavření smlouvy nabylo prokázáno, žádný vliv. Žalobcova výpověď ohledně okolností, za nichž účastníci o smlouvě jednali, nemůže nahradit přesvědčivý listinný důkaz o tom, že návrh smlouvy byl ze strany prodávajícího, tj. žalovaného, podepsán, a otázka, zda žalobce měl v době jednání dluh na daních či nikoli, není pro rozhodnutí podstatná. Podmínkou pro uzavření smlouvy totiž není to, aby kupující nedlužil na daních, nýbrž právě předložení příslušného potvrzení, a žádný důkaz v tomto směru žalobce neoznačil. Naopak z dopisu ze dne 13. května 2003 plyne, že právě toto potvrzení v jeho dokladech chybělo, a proto byl vyzván k jeho dodání. Námitka, že tento dopis je antedatovaným podvrhem, není ničím podložená a ani odvolací soud o pravosti této listiny nepochybuje. Důkazy navržené až v odvolání (grafologický znalecký posudek, výslechy svědků) nelze provést, neboť je zde omezení podle §205a odst. 1 o. s. ř. a není dána žádná z výjimek, jež jsou v uvedeném ustanovení taxativně uvedeny. Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, postupoval soud prvního stupně v souladu s §132 o. s. ř., hodnotil důkazy jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech a přihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Úvahy, jimiž se řídil, pak soud popsal v písemném vyhotovení rozsudku způsobem odpovídajícím §157 odst. 2 o. s. ř. Nedošlo-li tedy v procesu hodnocení důkazů k pochybení, lze skutkové závěry soudu prvního stupně považovat za správné. Odvolací soud dále vyložil, že nesdílí výhrady žalobce proti výkladu dopisů žalovaného zmiňujících se o odstoupení od smlouvy, neboť tyto dopisy odkazují na dopis z 13. května 2003 a ten výslovně hovoří o odstoupení od návrhu kupní smlouvy. Jedná se tedy pouze o jakousi formulační zkratku, z níž rozhodně nelze dovozovat, že by smlouva byla uzavřena Závěrem odvolací soud uvedl, že je přirozené, že nebyla-li smlouva uzavřena, není možno žalovanému uložit, aby ji předložil katastrálnímu úřadu s návrhem na vklad. Vyhovění eventuálnímu žalobnímu petitu pak brání již sama skutečnost, že žalovaný již není vlastníkem pozemků, které by měly být předmětem žalobcem požadované kupní smlouvy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvod spatřuje v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V čem konkrétně dovolatel spatřuje otázku zásadního právního významu však z dovolání nevyplývá; dovolatel pouze uvádí, že „odvolací soud posoudil nepřípustně formalisticky povinnost žalobce jakožto osoby oprávněné ve smlouvě o převodu zemědělských pozemků prokázat, že nemá daňový nedoplatek u správce daně příslušného pro správu jeho daně z příjmu“ . Dovolatel se domnívá, že průkaz potvrzením uvedeným v §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 95/1999 Sb. je pouze jeden z možných prostředků jak tuto právní skutečnost, tedy neexistenci daňového nedoplatku, prokázat. K prokázání daňového nedoplatku není citovaným zákonem stanovena žádná lhůta, není v něm uvedena ani žádná časová souvislost mezi lhůtou 90 dnů uvedenou v §11 odst. 3 a předložením potvrzení dle §11 odst. 1 písm. c). Pokud soud prvního stupně měl za to, že zde existuje ze strany žalobce nedostatek patřičných důkazů, měl být dle §118a odst. 3 o. s. ř. poučen o tom, že dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání svého tvrzení, že smlouvu o převodu zemědělských pozemků uzavřel. Navíc dovolatel k prokázání svých tvrzení označil již před soudem prvního stupně důkazy, ovšem ty provedeny nebyly. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání dovolatele uvedl, že má za to, že dokazování bylo provedeno zcela správně, s napadeným rozhodnutím se plně ztotožňuje, přičemž dovolání dovolatele nepovažuje za přípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s .ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatel ve svém dovolání ovšem [z pohledu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] neformuloval (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedl ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu. Z dovolání je totiž zřejmé, že dovolatel brojí proti výsledkům dokazování odvolacím soudem (oběma soudy) a v dovolání tak – kromě nepřípustně uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) (vymezeného tvrzením, že soud pochybil, nepoučil-li za dané procesní situace dovolatele ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř.) - nepřípustně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 písm. o. s. ř., jehož prostřednictvím ovšem přípustnost dovolání posuzovat nelze (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Pokud pak dovolatel polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, činí tak právě s ohledem na svou skutkovou verzi případu; ani tato okolnost ovšem přípustnost dovolání nezakládá. K otázce právního posouzení věci lze pak uvést, že skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud a jímž byl při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán dovolací soud, umožňovaly odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, jak byl zákonu odpovídajícím způsobem (§157 odst. 2 o. s. ř.), vyložen v odůvodnění (písemného vyhotovení) jeho dovoláním napadeném rozsudku. Z dovoláním napadeného rozsudku nebylo možno ani vyvodit, že by se odvolací soud při posuzování věci ve světle zjištěných skutkových okolností případu odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. per analogiam, neboť dovolatel s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému podle obsahu spisu v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o.s.ř. v daném případě osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. listopadu 2012
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu