ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3174.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3174/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci posuzované Marie Turkové , soudkyně Nejvyššího správního soudu České republiky, o návrhu S. M., právně zastoupeného Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem v Advokátní kanceláři Drlík – Sedláček, se sídlem Šumperk, Náměstí Míru 9, ve věci o právní způsobilosti k právním úkonům, o žalobě na obnovu řízení, ve věci vedené pod sp. zn. 24 Nc 908/2009 u Městského soudu v Brně, o dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2012 č.j. 37 Co 46/2012-109, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně dne 25. 9. 2009, č.j. 37 Co 357/2009-22, zamítl žalobu na obnovu řízení, ve které pan S. M. navrhoval zabývat se způsobilostí k právním úkonům u Marie Turkové, soudkyně Nejvyššího správního soudu České republiky. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně napadl navrhovatel žalobou na obnovu řízení.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) dne 29. 11. 2011, č.j. 24 Nc 908/2009-101, žalobu na obnovu řízení zamítl, neboť podle ustanovení §228 odst. 1 o.s.ř. žalobou na obnovu řízení lze napadnout pouze pravomocný rozsudek nebo usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, přičemž navrhovatelem napadené rozhodnutí je toliko procesní (nemeritorní) povahy.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) dne 20. 2. 2012, č.j. 37 Co 46/2012-109, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba na obnovu řízení proti procesnímu usnesení není přípustná podle ustanovení §228 odst. 1 a §230 odst. 2 a §235f o.s.ř, a proto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti tomuto usnesení podal pan S. M. (dále jen „dovolatel“) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, kdy rozhodnutí odvolacího soudu napadl v celém rozsahu. Dovolatel napadl nepříslušnost Okresního soudu v Brně jako soudu prvního stupně a Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího, kdy se domnívá, že mělo postupovat podle ustanovení §9 odst. 2 o.s.ř. Dále dle dovolatele soud pochybil, když mu neustanovil opatrovníka pro řízení v souladu s ustanovením §187 odst. 1 a §192 odst. 1 o.s.ř. A současně má za to, že ustanovení §186 odst. 2 o.s.ř. je v rozporu s Ústavním pořádkem ČR, a proto měla věc být předložena Ústavnímu soudu. Dovolatel je toho názoru, že byla porušena ústavně zaručená práva, konkrétně čl. 1, čl. 3, čl. 4, čl. 10, čl. 96 odst. 1 a odst. 2 Ústavy a čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, proto dovolatel navrhnul, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. 2. 2012, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. 7. 2009).
Podle §236 odst. 1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238 odst. 1 je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto
a) o žalobě na obnovu řízení,
b) o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí (§235h odst. 1 věta druhá).
Podle §238 odst. 2 o.s.ř. ustanovení §237 platí obdobně.
Poté, co dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. se zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání v označené věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (nejedná se o měnící rozhodnutí odvolacího soudu), ani podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo jeho dřívější rozhodnutí v němž rozhodl jinak), ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. (a to i se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je toto ustanovení zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012)
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006).
V dané věci navrhovatel žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu, v podaném dovolání nevymezil. Protože se při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel ve svém dovolání konkrétně vymezí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2001, nebo usnesení téhož soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002), je z uvedeného zřejmé, že při absenci takové otázky dovolací soud zde nemá žádného procesního podkladu k věcnému přezkumu takto dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Jinými slovy řečeno, není-li taková právní otázka v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího soudu, danými zejména §242 o.s.ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007).
Dovolateli se při absenci vymezení právní otázky zásadního právního významu v podaném dovolání tedy nepodařilo dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) založit. Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť dovolatel, který z procesního hlediska zavinil, že dovolací řízení muselo být zastaveno, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu