ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3192.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3192/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Roju trade s. r. o. , se sídlem v Praze, K Botiči 1458/7, zastoupené JUDr. Tomášem Tesařem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malická 11, proti žalovanému F. H. , zastoupenému Mgr. Janem Stínkou, advokátem se sídlem v Kladně, Průchodní 346, o určení neplatnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 4 C 313/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. června 2012, č.j. 56 Co 29/2012-165, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. června 2012, č.j. 56 Co 29/2012-165, jakož i rozsudek Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 3. října 2011, č.j. 4 C 313/2010-112, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň – sever k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – sever (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. října 2011, č.j. 4 C 313/2010-112, určil, že „kupní smlouva uzavřená mezi společností Tři Esa, s. r. o. (nyní Roju trade, s. r. o.), IČ: 26352346, se sídlem Plzeň, Částkova 74, jako prodávajícím, a Ing. F. H., jako kupujícím, kterou prodávající podepsal dne 26.03. 2004 a podpis kupujícího byl legalizován dne 14.04. 2004, jejímž předmětem je převod vlastnictví“ specifikovaných pozemků „je neplatná“ (výrok I.). Dále určil, že „kupní smlouva uzavřená mezi společností Tři Esa, s. r. o. (nyní Roju trade, s. r. o.), IČ: 26352346, se sídlem Plzeň, Částkova 74, jako prodávajícím, a Ing. F. H., jako kupujícím, kterou prodávající podepsal dne 16.02. 2005 a podpis kupujícího byl legalizován dne 28.07. 2008, jejímž předmětem je převod vlastnictví“ označených nemovitostí „je neplatná“ (výrok II.), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Po provedeném řízení uzavřel, že předmětné smlouvy „nebyly...platně uzavřeny zejména z toho důvodu, že akceptace smluv ze strany žalovaného se v přiměřené časové lhůtě nedostala do sféry žalobce.“
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) v záhlaví cit. rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou žalobu o určení neplatnosti shora označených právních úkonů zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Při nezměněném skutkovém stavu odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že „na uvedené smlouvy je nutné pohlížet jako na neuzavřené právní úkony, nikoli jako na neplatné právní úkony dle ust. §49a) obč. zák.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b) cit. par. (tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatelka předně namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nedostatečně odůvodněné, kdy odvolací soud žádným způsobem neodůvodnil, proč považuje předmětné smlouvy nikoliv za neplatné, ale za nicotné (neuzavřené), a především proč z tohoto důvodu žalobu zamítl (navíc s odkazem na §49a obč. zák., který se týká neplatnosti právního úkonu z důvodu omylu). Vytýká dále odvolacímu soudu, že ji ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. nepoučil o tom, že věc je třeba po právní stránce posoudit jinak než podle právního názoru dovolatelky; dovolatelce tak byla odňata možnost na odlišný právní názor odvolacího soudu odpovídajícím způsobem reagovat (např. změnou žaloby). Zvolený postup odvolacím soudem je v zásadním rozporu s principem právní jistoty, zásadou legitimního očekávání a zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí. V další části dovolání dovolatelka rozebírá právní následky u absolutní neplatnosti a nicotnosti smluv, odkazuje přitom na (podle ní) relevantní odbornou literaturu a judikaturu, a na základě takto uplatněné argumentace uzavírá, že „Vzhledem ke skutečnosti, že však občanský zákoník nicotnost právních úkonů neupravuje a s vadami právních úkonů spojuje výlučně následky neplatnosti, je třeba i v tomto případě posuzovat neuzavřený (nicotný) právní úkon za právní úkon absolutně (od počátku) neplatný, tj. úkon, který nevyvolává žádné právní následky a hledí se na něj jako by nebyl nikdy učiněn.“ Pokud jde o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolatelka uvedla, že učinila vůči žalovanému návrhy na uzavření předmětných smluv, které žalovaný teprve „po mnoha letech opatřil svým podpisem s ověřovacími doložkami, přičemž listiny existující v hmotné podobě (označené jako kupní smlouvy) předložil katastrálnímu úřadu jako podklad k návrhu na vklad vlastnického práva do KN.“ Dovolatelka je přitom přesvědčena o tom, že „v režimu občanského práva mohl (a) žalovat pouze o určení (absolutní) neplatnosti předmětných smluv, nikoli tzv. nicotnost (zdánlivost či neexistenci těchto právních úkonů), neboť smlouvy ve své hmotné podobě existovaly a dokonce by právní vztahy byly na základě nich změněny vkladem práva do KN. S ohledem na hmotné vyhotovení právního úkonu (smlouvy v listinné podobě), které samo o sobě (pro potřeby úvahy katastrálního úřadu o povolení vkladu) splňuje formální náležitosti právního úkonu, nelze v daném případě hovořit o tom, že by smlouva jakožto právní úkon neexistovala, ale je možno uvažovat (a soudně se domáhat) pouze určení neplatnosti právního úkonu od počátku (s doložením zákonného předpokladu neplatnosti).“ Má současně za to, že „úvahy o rozdílnosti absolutní neplatnosti a nicotnosti jsou ryze akademické, neboť následky vad těchto úkonů jsou totožné, tj. dopady na subjekty práva jsou stejné. V případě absolutní neplanosti se na právní úkon hledí jako by od počátku nikdy nevznikl, tj. nemá žádné právní účinky (,) a v případě nicotnosti se má za to, že právní úkon nevznikl, tj. nemá žádné právní účinky.“ Dovolatelka v závěru svého dovolání zdůraznila, že „zatímco v případě určení neplatnosti právního úkonu se jedná o oblast, která je judikaturou poměrně jasně řešena, tak v případě určení nicotnosti, zdánlivosti či neuzavřenosti (viz slova odvolacího soudu: ,neuzavřené právní úkony´) se jedná o oblast soudy dosud jednoznačně neřešenou a žalobkyně by se v případě podání takovéto žaloby vystavovala riziku, že žaloba bude právě pro neprokázání existence naléhavého právního zájmu zamítnuta. K zamítnutí by totiž pouze stačilo tvrzení, že na katastru jsou podány smlouvy, tedy ,přeci byly uzavřeny...´“ Z těchto důvodu dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že dovolání je (byť pro jiný než v dovolání vymezený dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) opodstatněné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
V posuzované věci odvolací soud přistoupil ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť dospěl k závěru (ve stručnosti shrnuto), že předmětné kupní smlouvy účastníci neuzavřeli.
Podle §34 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Právní úkon lze definovat jako projev vůle fyzické či právnické osoby směřující ke vzniku, změně nebo zániku právní normou upraveného právního vztahu, jehož obsahem jsou subjektivní práva a povinnosti účastníků tohoto vztahu. Je pochopitelně třeba odlišovat jednostranné právní úkony, které již samy o sobě mohou aktivovat vznik, změnu či zánik příslušnou právní normou předpokládaného právního vztahu, od dvoustranných či vícestranných právních úkonů, které mají zase právní relevanci především při uzavírání, změně obsahu či zániku smluv. Ve smyslu §43a odst. 1 obč. zák. projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy, jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí. Podle §44 odst. 1 obč. zák. smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu. Z vyloženého je zřejmé, že návrh na uzavření smlouvy ještě neaktivuje příslušný právní vztah, nýbrž představuje počáteční stadium procesu uzavírání smlouvy. Proto je třeba tento institut důsledně odlišovat od institutu smlouvy, jejímž uzavřením se zakládá příslušný právní vztah [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 977/2009, který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz (dále již www.nsoud.cz )].
Podle §46 odst. 2 obč. zák. pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině.
Z hlediska akceptačního procesu a procedury uzavírání smlouvy je pak vhodné připomenout následující. Smlouva je dvoustranný nebo vícestranný právní úkon, který vzniká dosažením konsenzu, tj. úplným bezpodmínečným přijetím (akceptací) návrhu na uzavření smlouvy (nabídky, oferty). Vznik smlouvy předpokládá existenci tří postupně za sebou jdoucích aktů: 1) návrh - nabídku, ofertu, 2) přijetí návrhu - akceptaci a 3) vzájemnou shodu vůle subjektů - konsenzus. Nabídka - oferta a akceptace jsou jednostranné právní úkony. Oferta je vymezena v 43a odst. 1 obč. zák. tak, že projev vůle směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více osobám, je návrhem na uzavření smlouvy, jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí. Akceptací je podle §43c odst. l obč. zák. včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit souhlas, je přijetím návrhu. Podle §43c odst. 2 obč. zák. včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 1875/2005, který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz (dále již www.nsoud.cz )].
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 2722/2009 (in www.nsoud.cz ), vyložil, že učinil-li oblát akceptační projev s návrhem smlouvy vůle vůči navrhovateli (oferentovi), pak je třeba se zabývat též otázkou včasnosti jeho prohlášení, a to z hlediska posouzení přijetí (akceptace) návrhu smlouvy. Pokud oblát takový projev vůle vůči navrhovateli (vůbec) neučinil, a jednalo se o smlouvu o převodu nemovitosti, u které občanský zákoník obligatorně stanoví písemnou formu, pak je třeba uzavřít, že k jejímu uzavření nedošlo (§46 odst. 1, 2 obč. zák.). Jinými slovy vyjádřeno, k tomu, aby byl splněn jeden z obligatorních předpokladů pro povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí katastrálním úřadem, je nezbytné, aby kupní smlouva byla uzavřena dříve, než byl podán návrh na vklad podle této smlouvy. Kupní smlouva ovšem nemůže být uzavřena, pokud není účinná, a účinná zase být nemůže, jestliže nedošlo k včasnému přijetí jejího návrhu, přičemž včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti (až) okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli (viz §43c a násl. obč. zák.). Přitom pochopitelně platí také závěry obsažené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2001, sp. zn. 25 368/99 (publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem C 201, a dále in www.nsoud.cz ), a to, že k tomu, aby mezi účastníky došlo k uzavření písemné kupní smlouvy, je zapotřebí nejen písemného prohlášení prodávajícího, jemuž byl návrh určen, nebo jiného jeho včasného jednání (písemného), z něhož by bylo možno dovodit jeho přijetí návrhu, ale ještě je třeba, aby toto přijetí návrhu jako vyjádření souhlasu s jeho obsahem došlo kupujícímu a aby (což již bylo zdůrazněno shora) akceptace návrhu, nebyla-li v něm lhůta pro jeho přijetí, byla učiněna včas.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Žaloba o určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na str. 113, event. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 2004).
Nejvyšší soud rovněž judikoval, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká [§80 písm. c) o. s. ř. - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 68/2001]. Jestliže však právní postavení žalobce je zpochybněno převodní smlouvou, na základě které má (teprve) dojít ke vkladu vlastnického či jiného věcného práva k nemovitosti do katastru, resp. jestliže vyslovení neplatnosti takové smlouvy, podle které dosud nebyl povolen vklad do katastru, by mohlo mít příznivý vliv na právní postavení žalobce, lze přípustnost žaloby ve smyslu ustanovení §80 písm. c) dovodit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008, in www.nsoud.cz ).
Pokud ve stadiu řízení o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitostem vznikne spor o to, zda pro účely povolení vkladu přísl. katastrálnímu úřadu předložená převodní smlouva byla (vůbec) či nikoli uzavřena, je zapotřebí takovému skutkovému tvrzení přizpůsobit formulaci žalobního petitu. V naznačené skutkové situaci lze pak s přihlédnutím k §44 odst. 1 a §46 odst. 1 a 2 obč. zák. formulovat žalobní petit např. takto: „Určuje se, že na základě návrhu žalobce (žalovaného) ze dne ... nebyla mezi účastníky uzavřena kupní smlouva, podle které žalobce (žalovaný) prodává žalovanému (žalobci) nemovitosti (specifikace převáděného nemovitého majetku) za kupní cenu ....a žalovaný (žalobce) uvedené nemovitosti přijímá do svého vlastnictví a zavazuje se za ně zaplatit žalobci (žalovanému) uvedenou kupní cenu...“ Touto či podobnou formulací je tak naplněn požadavek právem předvídané konstrukce určovací žaloby ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., že tu (v rozsahu žalobního petitu zformulovaný) právní vztah mezi účastníky (neboť podle žalobního takové smlouvy mezi účastníky uzavřeny nebyly) není.
S přihlédnutím k takto (judikatorně) osvětleným právním souvislostem je zapotřebí – nyní již sneseno do skutkových poměrů této dovolací - uvést následující.
Z obsahu podané žaloby (na č.l. 1 až 8), zejména pak z podání dovolatelky ze dne 21. března 2011, které bylo následující den doručeno soudu prvního stupně coby procesní reakce dovolatelky na (s odkazem na §118a odst. 1, 3 o. s. ř.) poučení realizované nalézacím soudem, k němuž došlo při jednání před tímto soudem dne 21. února 2011 (viz protokol o jednání na č.l. 58-59), vyplývá, že dovolatelka primárně (v rámci doplnění narativní části žaloby) tvrdila (a nad rozsah svých procesních povinností dokonce i právně kvalifikovala) skutkové okolnosti, při jejichž osvědčení by bylo nutné učinit právně kvalifikační závěr, že obě předmětné kupní smlouvy nebyly za podmínek stanovených v §43, §44 odst. 1 obč. zák. uzavřeny. Přesto však soud prvního stupně a posléze i odvolací soud na tuto právně významnou procesní situace adekvátně nereagovaly, pokud na straně jedné reflektovaly takto dovolatelkou doplněný skutkový stav, a na straně druhé zákonu předepsaným způsobem dovolatelce (v rámci procesního poučení o nezbytnosti věcného souladu mezi žalobní narací a žalobním petitem) nesignalizovaly, aby dovolatelka v uvedeném směru procesním způsobem zjednala nápravu, tj. učinila soulad mezi jí tvrzeným skutkovým stavem a formulovaným žalobním petitem na určení neplatnosti předmětných smluv, který by mohl mít (logicky) oporu jen při takové žalobní naraci, jež by byla založena na tvrzených okolnostech vedoucích k závěru o neplatnosti předmětných právních úkonů. Jestliže dovolatelka v žalobě primárně tvrdila okolnosti o tom, že uvedené smlouvy nebyly po právu vůbec uzavřeny, nemohl při takto tvrzené skutkové konstelaci obstát žalobní petit, jímž dovolatelka navrhovala vydání rozsudku, aby jím bylo určeno, že předmětné kupní smlouvy jsou neplatné [závěr o neplatnosti právního úkonu je totiž podmíněn existencí právního úkonu, což znamená, že právní úkon sice vznikl, avšak trpí vadou, s níž zákon spojuje jeho (absolutní či relativní) neplatnost; jinak řečeno, „zamýšlené následky, které jsou spojeny s takovým neplatným, avšak bezvadným právním úkonem, v tomto případě – se zřetelem k vadě – nenastanou“ (Fiala, J. a kol., Občanské právo hmotné, Masarykova univerzita v Brně a nakladatelství Doplněk, 2002, str. 46)]. Na uvedeném tedy nemůže nic změnit ani nesprávný právní názor dovolatelky, která (i v podaném dovolání) dovozuje, že za popsané skutkové situace je opodstatněné formulovat žalobní petit na určení neplatnosti předmětných právních úkonů (smluv).
Z vyloženého je zřejmé, že již prvoinstanční řízení bylo v popsaném směru zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pokud k odstranění tohoto procesního pochybení nedošlo ani ve stadiu odvolacího řízení a odvolací soud nadto přistoupil k vydání zamítavého rozsudku, ač zcela převzal (jako správný a úplný) skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, a uzavřel, že (naposledy z odůvodnění napadeného rozsudku citováno) „na uvedené smlouvy je nutné pohlížet jako na neuzavřené právní úkony, nikoli jako na neplatné právní úkony dle ust. §49 a) (zřejmě zamýšleno ve smyslu §39) obč. zák.“ , pak je třeba uzavřít, že odvolací řízení je rovněž zatíženo popsanou procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Byl-li již v tomto směru naplněn důvod ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu, nebylo zapotřebí se zabývat další dovolací argumentací dovolatelky.
Jelikož dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl v posuzované věci naplněn, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.). Protože důvod, pro který nemohl obstát rozsudek odvolacího soudu, dopadá i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutím o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, část věty první za středníkem a věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. listopadu 2012
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu