ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3365.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3365/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,v právní věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod p.zn. 16 C 223/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2012, č.j. 1 Co 311/2011-56, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. července 2010, č.j. 16 C 1/2008-61, vyloučil k samostatnému řízení věc výše uvedených účastníků v části, v níž se žalobce domáhá vůči žalovanému omluvy a zaplacení 25.000,- Kč z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem v trestním řízení. Poté usnesením ze dne 2. srpna 2010, č.j. 16 C 223/2010-11, výrokem I. řízení zastavil a výrokem II. rozhodl o postoupení věci Ministerstvu spravedlnosti. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž zavázal soud prvního stupně k posouzení předmětných nároků podle rozhodných žalobních tvrzení.
Poté Krajský soud v Hradci Králové (již v řízení o ochraně osobnosti) rozsudkem ze dne 15. září 2011, č.j. 16 C 223/2010-31, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost uveřejnit v Nových novinách omluvu ve znění uvedeném ve výroku a zaplatit žalobci 25.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. června 2012, č.j. 1 Co 311/2011-56, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že sdělení obvinění, zahájení trestního stíhání a podání obžaloby sice je třeba považovat za závažný zásah do osobnostních práv každé dotčené osoby, ale v daném případě nešlo o zásah neoprávněný, ale o výkon práva, což je okolnost vylučující neoprávněnost zásahu. Neoprávněnost trestního stíhání nezakládá ani skutečnost, že dotčená osoba je následně v řízení před soudem zproštěna obžaloby. U žalované pak nebylo prokázáno excesivní jednání.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z úpravy obsažené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž za otázku zásadního právního významu považuje to, zda lze vedení trestního řízení vůči obviněnému v případě, že toto řízení neskončí pravomocným odsuzujícím rozsudkem, bez dalšího označit za nezákonný zásah do osobnostních práv obviněného . Má za to, že soudy obou stupňů řešily danou otázku v rozporu s hmotným právem a tím provedly nesprávné právní posouzení věci. Uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského o.s.ř. a dále namítá, že i když jsou mu známy soudní rozhodnutí, z nichž plyne, že pouhá skutečnost trestního stíhání neoprávněným zásahem není, lze ve vývoji soudní judikatury sledovat trend posilování objektivní odpovědnosti orgánů činných v trestním řízení v závislosti na výsledku trestního řízení. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 590/08 a nález téhož soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. US 166/95.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takže vyšel ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1.července 2009. Konstatuje, že dovolání proti výroku I. ve věci samé o návrhu uveřejnit omluvu v tisku není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. (současně se připomíná nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo toto ustanovení zrušeno, avšak s účinností ke dni 31. prosince 2012).
Otázku výkladu ustanovení §11 a §13 obč. zák. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např.rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. prosince 2004, sp.zn. 30 Cdo 1526/2004, rozsudek téhož soudu ze dne 10. března 2005, sp. zn. 30 Cdo 2900/2004, nebo jeho usnesení ze dne 31. ledna 2008, sp.zn. 30 Cdo 2072/2007). Není tak naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Pokud z dovolání vyplývá (§41 odst. 1 o.s.ř.) případné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., a jestliže z obsahu dovolání lze dovodit dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., lze poukázat na skutečnost, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srovnej §237 odst. 3 o.s.ř.).
Pokud dovolání směřuje do části výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 25.000,- Kč, je zde nutno připomenout, že podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jak vyplývá z výroku I. napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, bylo jím rozhodováno (ve věci nikoliv obchodní), pokud jím byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, v částce představující požadovanou náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 obč. zák. ve výši 25.000,- Kč.
Pokud dovolatel současně napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, v tomto případě přehlíží, že z ustanovení §236 až §239 o.s.ř. eventuální přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení nevyplývá.
Protože v této věci tak ze všech vyložených důvodů není dána přípustnost dovolání, Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací dovolání jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení §218 písm. c) téhož zákona]. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., za situace, kdy dovolatel na náhradu těchto nákladů nemá nárok, avšak žalované v daném řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. prosince 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu