ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3386.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 3386/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D, v právní věci žalobce K. M., zastoupeného opatrovníkem E. M., zastoupeného JUDr. Věroslavem Alanem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Nad Zámkem č. 24, proti žalované Nemocnici ve Frýdku - Místku, příspěvkové organizaci, IČO 00534188, se sídlem ve Frýdku - Místku, E. Krásnohorské č. 321, zastoupené JUDr. Jozefem Bohdanem, advokátem se sídlem ve Frýdku - Místku, E. Krásnohorské č. 321, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 278/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. prosince 2009, č. j. 1 Co 145/2009-104, takto:
Dovolání žalované se zamítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. dubna 2009, č.j. 23 C 278/2007-58, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna žalobci zaplatit částku 4.000.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a aby zaslala omluvu ve znění uvedeném ve výroku rozhodnutí. Výrokem II. rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. prosince 2009, č. j. 1 Co 145/2009-104, výrokem I. podle ustanoveni §220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně požadované omluvy tak, že žalované uložil zaslat žalobci do tří dnů od právní moci rozhodnutí doporučený omluvný dopis ve znění: “ Pane K. M., Nemocnice ve Frýdku - Místku se Vám s politováním omlouvá za to, že Vám při poskytování ústavní zdravotní péče způsobila dne 9. března 1999 těžké poškození mozku v důsledku zanedbání pooperačního sledování základních funkcí Vaší osoby“. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajících výrocích zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení. Výrokem III. rozhodl o nepřipuštění změny žaloby.
Odvolací soud na základě v řízení provedených a v rozhodnutí obsáhle vyložených důkazů především dovodil, že žalovaná disponující erudovanými lékaři, lékařským aparátem a přístrojovým vybavením a s ohledem na své lékařské znalosti i znalosti odborné literatury, mohla předpokládat, že v důsledku účinku léků podávaných při a v průběhu anestézie a vzhledem ke zdravotnímu stavu žalobce, může u něj dojít k zástavě dechu i krevního oběhu i v pooperačním stadiu, tedy i v době po jeho přeložení na běžný pokoj, přičemž současně musela jednoznačně vědět, že pokud se tak stane a nebude okamžitě poskytnuta lékařská pomoc do tří minut od zástavy, dojde k výraznému poškození mozku, případně i k úmrtí žalobce. Skutečnost, že nemocnice v pooperačním stadiu jednala podle užívaných postupů, pak ještě sama o sobě podle odvolacího soudu neznamená, že tento postup byl a je (zejména s přihlédnutím k zásadě předvídatelnosti možných následků) správný, a už vůbec ne, že šlo o postup lege artis.
Ve vztahu k posouzení nároku podle ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně pochybil, pokud žalobci požadovanou morální satisfakci nepřiznal, neboť opomenul, že nesvéprávný žalobce je zastoupen svojí matkou jako soudem ustanovenou opatrovnicí, která je povinna jeho jménem jednat, vystupovat, uplatňovat jeho práva a nároky. Nelze připustit, aby zjevně náležející právo morální satisfakce nebylo poškozenému přiznáno pouze z důvodu, že poškozený není sám schopen pochopit obsah požadované satisfakce. Opatrovník, který za nesvéprávného žalobce činí nejen veškeré právní úkony, ale i zprostředkovává jeho práva, povinnosti i potřeby ve vztahu k okolnímu světu, musí bránit svěřenou osobu před poškozováním jeho osobnostních práv, a z titulu svého postavení je rovněž povinen uplatňovat jeho jménem zákonné prostředky ochrany a vyžadovat přiměřené satisfakce. Odvolací soud vyslovil přesvědčení, že opatrovnice jako matka poškozeného je mu schopna reprodukovat i vysvětlit obsah požadovaného omluvného dopisu, když z počínání samotného žalobce v průběhu odvolacího jednání odvolací soud seznal, že vůbec není ke svému okolí netečný a průběh jednání vnímal, takže stejně tak může vnímat i (přisouzenou) morální satisfakci.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl zástupci žalované doručen dne 26. ledna 2010, přičemž právní moci nabyl téhož dne. Tento rozsudek pak žalovaná dne 15. března 2010 napadla ve výroku I. včasným dovoláním. Uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. a §241a odst. 3 o.s.ř. Dovolatelka má za to, že v souzené věci je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, protože prostřednictvím náhrady za ztížení společenského uplatnění byla podle jejího názoru odškodněna i náhrada nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. Trvá též na tom, že svým jednáním se nedostala do rozporu s ustanovením §415 a §11 téhož zákona, jakož i s ustanovením §55 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., přičemž současně nebyla prokázána ani příslušná příčinná souvislost. Nebylo přihlédnuto ani k případnému spoluzavinění žalobce, který žalovanou neinformoval o některých svých zdravotních problémech. Dovolatelka se pak ztotožnila s názorem soudu prvního stupně, podle kterého morální zadostiučinění by v daném případě nemohlo nikterak dosáhnout předpokládaného účinku, vzhledem ke skutečnosti, že žalobce byl zbaven způsobilosti k právním úkonům. Žalobce by (tak) s ohledem na rozsah postižení své osobnosti nebyl schopen chápat obsah omluvného dopisu a takto poskytnutého zadostiučinění. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se v písemném vyjádření k tomuto dovolání s napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu ztotožnil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v napadeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je v této části správné.
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp., případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž z druhého odstavce tohoto ustanovení vyplývá, že pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle prvního odstavce zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má tato fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Pokud dovolatelka ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Úspěšně se žalobou podle ustanovení §13 obč. zák. může postižená fyzická osoba domáhat v souvislosti s utrpěným zásahem do jejího práva na ochranu osobnosti, příslušného zadostiučinění, pokud je v žalobě uplatní jako přiměřené. Neshledá-li soud, který je vázán žalobním petitem, že žalobcem požadovaná forma (resp. též obsah) morálního zadostiučinění není objektivně s ohledem na okolnosti posuzované věci přiměřená, resp. postačující a tím i účinná, pak v těchto případech nelze požadovanou satisfakci poškozenému přiznat a žalobu je proto třeba zamítnout.
V daném případě odvolací soud v souladu s úpravou přinášenou ustanovením §11 násl. obč. zák. logicky a výstižně na základě důkazním řízením shromážděných zjištění dospěl k odůvodněnému závěru o odpovědnosti žalované za popsaný zásah do práva žalobce na ochranu jeho osobnosti. Pokud v této souvislosti dovolatelka argumentuje též odkazem na ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., pak ani tento dovolací důvod není naplněn, protože nelze dovodit, že by odvolací soud v napadeném rozhodnutí (resp. v jeho výroku týkajícím se satisfakce podle ustanovení §13 odst. 1 obč. zák.) vycházel ze skutkového zjištění, které by nemělo podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přitom ani samotné dovolání v zásadě nepřináší argumenty, které by mohly pro takový závěr svědčit (naopak sama zmiňuje skutečnost, že již byla v jiném řízení v souvislosti s popsaným poškozením zdraví odsouzena k náhradě škody).
Je pak třeba zdůraznit, že v případě žalobcem požadované omluvy je nezbytné vážit, že občanskoprávní ochrana osobnosti podle §11 a násl. obč. zák. přísluší i těm fyzickým osobám, které pro svůj věk nebo psychický stav (stav duševního zdraví, úroveň vyspělosti apod.) nejsou s to plně – nebo vůbec chápat újmu, která jim vznikla neoprávněným zásahem jiného na jejich osobnosti, resp. na jednotlivé hodnotě jejich osobnosti (analogicky srovnej Karel Knap, Jiří Švestka, Oldřich Jehlička, Pavel Pavlík, Vladimír Plecitý: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Linde Praha, 2004). Odvolací soud při svém rozhodování vzal tuto zásadu správně v úvahu, a tu pak ve svém rozhodnutí přiléhavě rozvinul.
Nejvyšší soud České republiky tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v dotčeném výroku ve věci samé správné, a proto dovolání žalované zamítl podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. K projednání a rozhodnutí věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
S ohledem na relativní obsáhlost argumentace dovolání dovolací soud se cítí povinen poznamenat, že její výrazná část se vztahuje ke zrušujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jenž se vztahoval k uplatněnému nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 obč. zák., který nebyl předmětem dovolacího přezkumu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno s ohledem na skutečnost dosud neskončeného řízení ve věci (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu