ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3485.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3485/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce P. S., zastoupeného Mgr. Janou Bendovou Maruškovou, advokátkou se sídlem v Čelákovicích, Stankovského č. 144, proti žalované obchodní společnosti STAPO PRAHA, a.s., IČO: 61860972, se sídlem v Praze 5 - Řeporyjích, K Třebonicům č. 100, zastoupené Bc. Miloslavem Dusilem, obecným zmocněncem, o ochranu autorských práv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 26/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2011, č.j. 3 Co 182/2010-113 , takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. května 2010, č.j. 32 C 26/2009-69, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je autorem 9 ks ve výroku specifikovaných fotografií (výrok I.), že se žalované zakazuje tyto fotografie neoprávněně užívat (výrok II.), že je žalovaná povinna zničit CD ROM s těmito fotografiemi (výrok III.), že je žalovaná povinna zaplatit žalobci přiměřené zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve výši 5.000,- Kč (výrok IV.), a že je žalovaná povinna vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 36.000,- Kč (výrok V.) Výrokem VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zamítnutí žaloby zbudoval v prvé řadě na skutečnosti, že dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že by byla uzavřena jiná smlouva, resp. dohoda, než o tom, že fotografie, které vytvoří, poskytne žalovanému k užití bez omezení a bezplatně. Ani případný znalecký posudek navržený žalobcem by podle soudu po skutkové stránce do zjištěného skutkového stavu nemohl vnést nic nového.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. dubna 2011, č.j. 3 Co 182/2010-113 , rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V posuzovaném případě vyšel zejména z ustanovení §2 odst. 1 a §40 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském (dále jen autorský zákon) a spolu s podrobným zdůvodněním uzavřel, že sporem dotčené fotografie nelze klasifikovat jako autorské dílo ve smyslu zmíněného ustanovení §2 autorského zákona, neboť tyto fotografie nesplňují legální pojmový znak jedinečnosti výtvoru a nejsou výsledkem autorovy tvořivosti, ale jsou pouhým mechanickým zachycením stavebního stroje (tj. konkrétněji reprodukcí existující reality).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 22. července 2011 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam při řešení toho, zda a za jakých podmínek lze reklamní fotografii podřadit pod autorskou ochranu dle autorského zákona. Jako uplatněný dovolací důvod dovolatel uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Vytýká též nedostatky ve skutkových zjištěních (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), resp. to, že soud neprovedl jím navržené důkazy [dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Dovolatel trvá na tom, že v posuzovaném případě se jednalo o autorské dílo. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud za situace, kdy napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. dubna 2011, přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (současně se připomíná nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo toto ustanovení zrušeno, avšak s účinností ke dni 31. prosince 2012). Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží .
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá (pouze) pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatelé v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku (míněno tím i to, pokud dovolatelem v dovolání vymezené otázky nesplňují kvalitu takového hodnocení) nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042] nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp.zn. 30 Cdo 4345/2011, přístupné na www.nsoud.cz .]. Podané dovolání pak konkrétní právní otázku, která by zejména v souvislosti s aplikací ustanovení §2 odst. 1 autorského zákona ve spojení s §40 téhož zákona činila napadené rozhodnutí po právní stránce zásadně právně významným, fakticky neuvádí, přičemž dovolací soud má za to, že odvolací soud se sám v této souvislosti při aplikaci uvedených zákonných ustanovení nedostal do případných interpretačních obtíží, přičemž je vyložil s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým zjištěním v souladu s jejich znění. Pro posouzení, zda se v daném případě jednalo o autorské dílo, byly rozhodné skutkové okolnosti , z nichž vyplýval hmotněprávní vztah účastníka k povinnosti, jež je předmětem řízení.
Současně je třeba přihlédnout i k tomu, že dovolatelovy námitky jsou zčásti námitkami směřujícími proti nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem, zčásti pak též předkládá k řešení otázky, na nichž odvolací soud (soud prvního stupně) své rozhodnutí nezaložil.
Bylo již uvedeno, že soudy obou stupňů rozhodovaly též o žalobcem uplatněných finančních nárocích spojovaných s jím tvrzeným porušením jeho autorských práv. Proto je zde nutno připomenout, že podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jak vyplývá z výroku I. napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, bylo jím rozhodováno (ve věci nikoliv obchodní), pokud jím byly potvrzeny výroky IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně, o zažalovaných povinnostech plnění nepřevyšujícím (samostatně a ani v úhrnu) částku 50.000,- Kč.
Protože v této věci tak ze všech vyložených důvodů není dána přípustnost dovolání, Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací dovolání jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení §218 písm. c) téhož zákona]. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu