ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3574.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3574/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně RNDr. H. P., zastoupené JUDr. Vladimírem Zonkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sadová 553/8, proti žalované H. K., zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravská Ostrava, Škroupova 1114/4, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 199/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. června 2012, č.j. 1 Co 113/2012-67, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. března 2012, č.j. 23 C 199/2011-38, ve znění opravného usnesení ze dne 6. března 2012, č.j. 23 C 199/2011-45, zamítl žalobu, aby žalovaná zaslala doporučeným dopisem žalobkyni omluvu ve znění uvedeném ve výroku a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. června 2012, č.j. 1 Co 113/2012-67, rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud věc posoudil podle ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a shodně se soudem prvního stupně nedovodil neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně. Konstatoval, že posuzovaný zásah vůči žalobkyni ze strany žalované byl proveden při výkonu jejích povinností (výpovědi svědka), přičemž se žalovaná nedopustila žádného excesu ze své zákonné povinnosti výpovědi jako svědek před soudem a její jednání nebylo protiprávní.
Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z úpravy obsažené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a podává je z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Domnívá se, že žalovaná se svou tvrzeně nepravdivou, lživou a urážející výpovědí dopustila excesu, což soudy obou stupňů nesprávně právně posoudili. Soud se měl zaměřit na zjištění pravdivosti jednotlivých výroků žalované. To, že tak neučinil, považuje žalobkyně za zásadní procesní pochybení, které mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takže vyšel ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Konstatuje, že dovolání do výroku ve věci samé o návrhu zaslat žalobkyni omluvu není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. (současně se připomíná nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo toto ustanovení zrušeno, avšak s účinností ke dni 31. prosince 2012).
Otázku výkladu ustanovení §11 a §13 obč. zák. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. prosince 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, usnesení téhož soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2998/2006, nebo jeho usnesení ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 2072/2007). Není tak naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Pokud z dovolání vyplývá (§41 odst. 1 o.s.ř.) případné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., a jestliže z obsahu dovolání lze dovodit dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., lze poukázat na skutečnost, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srovnej §237 odst. 3 o.s.ř.).
Pokud dovolatelka současně napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, v tomto případě přehlíží, že z ustanovení §236 až §239 o.s.ř. eventuální přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení nevyplývá.
Protože v této věci tak ze všech vyložených důvodů není dána přípustnost dovolání, Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací dovolání jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení §218 písm. c) téhož zákona]. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., za situace, kdy dovolatelka na náhradu těchto nákladů nemá nárok, avšak žalované v daném řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu