ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3753.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3753/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně CF FLOP, s.r.o., se sídlem v Brně–Sever, Nejedlého 383/11, IČO: 64608565, zastoupené JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravská Ostrava, Puchmajerova 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 600.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 195/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2007, č. j. 23 Co 391/2007 - 46, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. června 2007, č.j. 19 C 195/2006-32, se zastavuje .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2007, č. j. 23 Co 391/2007 - 46, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. června 2007, č.j. 19 C 195/2006-32, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. června 2007, č.j. 19 C 195/2006-32, zamítl žalobu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), na zaplacení částky 600.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady nemateriální újmy, kterou měla žalobkyně utrpět tím, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 C 52/2001 mělo být porušeno její právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. října 2007, č. j. 23 Co 391/2007 - 46, uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvého stupně zjistil, že v původním řízení nedošlo k zaviněným průtahům soudem, jenž si vyžadoval písemné zprávy a nařizoval jednání, prováděl dokazování i prostřednictvím dožádaného soudu, což samo o sobě bylo časově náročné. I dožádaný soud postupoval náležitě, předvolával svědky, což bylo mnohdy spojeno s obtížemi, neboť někteří z nich nebyli dostupní, takže proto docházelo k časovým prodlevám. Nebylo rovněž možno opomenout, že teprve v průběhu řízení byla žalobkyně vyzvána, aby specifikovala svůj žalobní návrh a poté, aby z něj zaplatila soudní poplatek. Délka původního řízení byla dána charakterem uplatněného nároku a počtem úkonů, které v řízení procesní i dožádaný soud prováděly. Soud přitom využil všech dostupných zákonných prostředků k zajištění průběhu dokazování. Odvolací soud se se soudem prvního stupně neztotožnil v závěru, že v původním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť je v rozporu se zjištěním, že v původním řízení nedošlo k žádným průtahům přičitatelným státu.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu, jakož i proti rozsudku soudu prvého stupně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a jež odůvodnila odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Za zásadně právně významnou považuje otázku, zda řízení zahájené dne 12. 9. 2000 podáním žaloby a pravomocně neskončené do března 2008 „obsahuje či neobsahuje nesprávný úřední postup a průtahy obecného soudu ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, který v otázce práv dle článku 6 odst. 1 Úmluvy judikuje předvídatelnou, obvyklou a přiměřenou délku soudního řízení v délce šesti měsíců. Jde tedy o obecné posouzení, zda délka nalézacího řízení dosahující sedmi a půl roku je přiměřená“. Soudům obou stupňů vytýká, že při svém rozhodování nevzaly v úvahu, že vymahatelnost její pohledávky se v důsledku délky řízení značně ztížila. Nesouhlasí s tím, že by nečinila úkony k odstranění průtahů, jak tvrdí soudy a je přesvědčena, že soudy obou stupňů nezohlednily, jak velký význam má řízení pro jejího jednatele, který je živitelem rodiny.
K dovolání žalovaná nepodala případné vyjádření.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 25 Cdo 4570/2008, bylo toto dovolání jako nepřípustné odmítnuto. Dovolací soud uvedl, že stěžovatelka žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, nelze učinit obecný závěr o tom, že řízení trvající určitou dobu představuje porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Doba, po kterou řízení trvá, je totiž sama o sobě jen jedním z faktorů, které jsou pro závěr o přiměřenosti délky řízení určující. Teprve posouzení délky konkrétního řízení z hlediska kritérií uvedených v ustanovení §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona o odpovědnosti státu, umožňuje učinit závěr, že v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na projednání v přiměřené lhůtě, tedy zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Platí přitom, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Vzhledem k tomu, že celková délka řízení je jen jedním z rozhodných hledisek, není otázka předložená stěžovatelkou zásadně právně významná.
Uvedené usnesení dovolacího soudu však bylo zrušeno Nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 5. října 2011, sp. zn. I.ÚS 1531/11, jako nepřezkoumatelné. Ústavní soud uvedl, že dovolací soud nereagoval na všechny námitky, které dovolatel ve svém podání uvedl, zejména nezodpověděl otázky, zda délka trvání nalézacího řízení o odpůrčí žalobě (kde by mělo být zvýrazněno urychlené vyslovování neúčinnosti napadených právních úkonů) trvající 7 roků a 6 měsíců (pozn. v době podání dovolání) je přiměřená a zda obsahuje nesprávný úřední postup (a to i vzhledem k postupu soudu, významu řízení pro jednatele a společníka stěžovatelky a faktické nemožnosti uspokojení předmětné pohledávky právě z důvodu nepřiměřené délky řízení o odpůrčí žalobě).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10 a o.s.ř.)vědom si zásady, že po zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí Ústavním soudem, rozhoduje příslušný soud znovu, vázán vysloveným názorem Ústavního soudu, přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. červnem 2009, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném do 1. července 2009).
Protože dovolání výslovně napadá též rozsudek soudu prvního stupně, je třeba uvést, že podle ustanovení §236 o.s.ř. lze v zákonem stanovených případech napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, o němž rozhoduje Nejvyšší soudu ČR jako soud dovolací (§10a o.s.ř.). Procesní předpis v tomto případě nepředpokládá, že by dovoláním bylo možno napadnout též rozhodnutí soudu prvního stupně. Není-li tak k možnému přezkoumání takového rozhodnutí vyhrazeno dovolání, občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost určitého soudu k projednání dovolání, je-li přesto proti takovému rozhodnutí podáno.
Jestliže žalobkyně v označené věci přesto výslovně podává dovolání též proti rozsudku soudu prvního stupně, pominula tak uvedenou podmínku dovolacího řízení. Za tohoto stavu nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Proto nezbývá, než řízení o takovém „dovolání“, které trpí touto vadou, podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. zastavit. Ač – jak již bylo uvedeno – není procesním předpisem upravena funkční příslušnost k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, o zastavení tohoto „dovolacího“ řízení rozhoduje Nejvyšší soud ČR, neboť je vrcholným článkem soustavy obecných soudů, který je nadto nadán pravomocí k rozhodování o dovoláních proti rozhodnutím odvolacích soudů (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2001, sp.zn. 20 Cdo 1535/99).
Pokud dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, pak dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř.
Za popsaného stavu se Nejvyšší soud opětovně zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání podle ustanovení §237 odst. l písm. c) o.s.ř. (jež sice bylo k 31. prosinci 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu sp.zn. IV. ÚS 1572/11, ze dne 6. března 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné), a to s pozitivním závěrem.
Je třeba připomenout, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolací soud současně s ohledem na závěry obsažené v již zmíněném nálezu Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno jeho předchozí usnesení, kterým bylo dovolání žalobkyně odmítnuto, má tak za dané, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nezbývá, než posoudit po právní stránce jako mající zásadní právní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.), z čehož je třeba za tohoto procesního stavu vyvozovat přípustnost dovolání v této věci podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud tedy přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé podle §242 o.s.ř. a dospěl s přihlédnutím k již vyloženým závěrům o důvodnosti dovolání.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Pokud dovolatel ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
V již zmíněném nálezu Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno předchozí usnesení podepsaného soudu, bylo mimo jiné poukázáno na to, že ve věci řešené nálezem Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 168/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 211/39 SbNU 249) Ústavní soud, vzhledem k extrémní délce řízení uvedl, že ani právně či skutkově sebenáročnější spor nesmí trvat v právním státě takovou dobu, v jejímž důsledku by důvěryhodnost justice trpěla zásadním způsobem. Již proto je nutné, aby bylo soudy stěžovatelce přesvědčivě vysvětleno, z jakého důvodu je možno délku řízení o odpůrčí žalobě trvající v době rozhodování dovolacího soudu více než 10 let, tedy déle než je promlčecí doba pro právo přiznané pravomocným rozhodnutím soudu, považovat za přiměřenou, dospěje-li po zhodnocení relevantních skutečností k tomuto závěru. Podle Ústavního soudu si podrobnější vysvětlení žádá i závěr o tom, že v předmětném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to v souvislosti s delegací vhodnou (na návrh žalované) z Okresního soudu v Opavě k Okresnímu soudu v Ostravě a na to navazující tvrzení, že řízení bylo časově náročné, jelikož bylo třeba provádět značnou část dokazování prostřednictvím dožádaného soudu - Okresního soudu v Opavě, což je třeba posoudit a právně zhodnotit.
Nelze též pominout skutečnost, že Ústavní soud poukázal na to, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, se uvádí, že „u právnických osob je vznik imateriální újmy specifický už z toho důvodu, že právnické osoby jsou lidmi (fyzickými osobami) uměle vytvořené subjekty, kterým zákon přiznává postavení právnických osob. Připomněl, že pro právnickou osobu je mimo jiné charakteristické, že svoji vůli nevytváří sama o sobě, ale jen prostřednictvím fyzických osob, a to těch, které jsou k tomu podle práva povolány. Konstatuje, že je tedy nepochybné, že mezi právnickou osobou a fyzickými osobami, které jsou jejími společníky, členy, jednateli či zaměstnanci, vznikají vzájemné vztahy, které nemusí být jen vztahy právními. Zejména fyzické osoby, které jsou povolány vytvářet vůli právnické osoby, mají s touto právnickou osobou blízké zájmové vazby a poměry právnické osoby se jich podstatným způsobem dotýkají. Z výše uvedeného vyplývá, že mezi základní prvky imateriální újmy právnické osoby patří skutečnosti, vážící se k právnické osobě jako samostatnému právnímu celku, nelze však zcela pominout nepříjemnosti způsobené členům vedení společnosti a zohlednit je, byť v omezené míře" (obdobně srovnej stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010). Ústavní soud pak uzavírá, že tím spíše tento závěr platí v případě, kdy podle výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Brně, oddíl C, vložka 47843, jediným jednatelem a společníkem je jedna a tatáž osoba, takže bylo třeba při posouzení přiměřenosti celkové doby řízení (popř. při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění) vzít v úvahu i význam řízení pro stěžovatele - právnickou osobu s přihlédnutím k "nepříjemnostem" působeným členům jejího vedení, popř. dalším osobám.
Jak již bylo naznačeno výše, pak s ohledem na závěry obsažené ve zmíněném nálezu Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno předchozí usnesení ze dne 26. ledna 2011, č.j. 25 Cdo 4570/2008-80, kterým bylo dovolání žalobkyně odmítnuto, dovolací soud, vázán tímto nálezem dospěl s přihlédnutím k již vyloženým skutečnostem k závěru o důvodnosti dovolání. Vzhledem k tomu dovolací soud proto rozhodl ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. tak, že napadené rozhodnutí zrušil; protože důvody, pro které se tak stalo, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i tento rozsudek a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2012
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu