ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3954.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3954/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce J. N. , zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pod Vinicemi 2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 16 C 787/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 2011, č. j. 15 Co 102/2011 – 53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 11. 10. 2010, č. j. 16 C 787/2010 - 38, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 1.000.000,- Kč, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené mu usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 30. 10. 2009, č. j. 30 C 309/2008 – 47, kterým byl žalobce nesprávně vyzván k zaplacení soudního poplatku za dovolání, přestože řízení bylo od soudního poplatku osvobozeno. Výše uvedené usnesení bylo zrušeno usnesením Okresního soudu Plzeň - město dne 8. 6. 2010, č. j. 30 C 309/2008 – 84.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce, ač zastoupen pro dovolací řízení advokátkou, ve svém dovolání Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku (natož po právní stránce zásadního významu), pro kterou by dovolání bylo možno shledat přípustným. Dovolatel nenapadá závěr, na kterém je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, tedy že vydáním nezákonného usnesení nevznikla žalobci nemajetková újma.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani pouhý nesouhlas žalobce se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a opakování své vlastní skutkové verze (dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.), neboť k těmto námitkám nelze v souladu s §237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. dubna 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu