ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.404.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 404/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně Mgr. J. L. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 369/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2011, č. j. 15 Co 182/2011 – 69, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud v záhlaví uvedeném rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení celkové částky 150.378,50 Kč.
Této částky se žalobkyně domáhala z titulů náhrady škody a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Škoda ve výši 8.728,50 Kč měla spočívat v nákladech za právní zastoupení žalobkyně v řízení před Ústavním soudem, v němž se domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 35 Co 110/2007 – 241, ze dne 19. 6. 2007. Ústavní soud napadené usnesení zrušil, ale náklady za zastoupení žalobkyni nepřiznal. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení částky 52.890,- Kč jako náhrady škody spočívající v nákladech řízení vzniklých v odvolacím řízení u Městského soudu v Praze po zrušení výše uvedeného usnesení, které jí následným usnesením tohoto soudu ze dne 17. 2. 2009, č. j. 16 Co 493/2008 – 323, nebyly přiznány. Domáhala se též zaplacení 13.760,- Kč jako náhrady škody spočívající v nákladech řízení vzniklých v souvislosti s předběžným projednáním nároku u žalované. Konečně se žalobkyně domáhala i zaplacení 75.000,- Kč z titulu zadostiučinění za jí vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nezákonného rozhodnutí, jímž mělo být výše uvedené usnesení Městského soudu v Praze zrušené nálezem Ústavního soudu. Újma měla spočívat v tom, že na základě tohoto usnesení podala návrh na nařízení exekuce, exekuční řízení však bylo z důvodu zrušení exekučního titulu zastaveno s tím, že žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení povinnému. Došlo tak i k dalšímu prodloužení již nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 138/99.
Žalovaná při předběžném projednání odmítla vyhovět jakémukoliv z uplatněných nároků.
Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak i s jeho právním hodnocením. Na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bez dalšího odkázal s tím, že námitky žalobkyně obsažené v odvolání považuje za nepřípadné.
Ve vztahu k nároku představovanému částkou 52.890,- Kč s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, tak jako i na komentářovou literaturu, soudy dospěly k závěru, že §31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „Odpšk“ – míří na případy, kdy procesní úprava konkrétního řízení či postupu s rozhodováním o náhradě nákladů řízení vůbec nepočítá. To však není případ žalobkyně, neboť ta nárok na náhradu nákladů řízení uplatnit mohla a také jej uplatnila. Je potom nepodstatné, zda jí bylo vyhověno zcela, částečně či vůbec či zda byla naopak povinna platit náklady řízení protistraně.
Náklady zastupování před Ústavním soudem ve výši 8.720,- Kč mohly být žalobkyni též přiznány, neboť zákon o Ústavním soudu v §62 odst. 1 s takovou možností počítá.
S odkazem na §31 odst. 4 OdpŠk soudy rovněž odmítly možnost kompenzace žalobkyně za případné náklady, které vynaložila v souvislosti s předběžným projednáním nároku u žalované.
Co se nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu týče, dospěly soudy k závěru, že jej lze posuzovat jen z hlediska nezákonného rozhodnutí, neboť žalobkyně sama tvrdí, že Ústavním soudem zrušeným usnesením Městského soudu v Praze jí byla způsobena nemajetková újma. Nicméně z dalších zjištěných skutečností je zřejmé, že žalobkyni nemohla tímto vzniknout jiná újma, než za kterou již byla odškodněna v rámci kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 38/2008. V tomto řízení jí byla poskytnuta kompenzace za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřeně dlouze trvajícím řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 138/99. Právě v důsledku zrušení nezákonného rozhodnutí Ústavním soudem došlo k prodloužení nalézacího řízení ve stadiu řízení o odvolání. Zadostiučinění za další pokračování tohoto řízení pak žalobkyně uplatnila jinou žalobou. Nemajetková újma z důvodu nezákonného rozhodnutí žalobkyni nevznikla. Z tvrzení žalobkyně je zřejmé, že je nespokojena s rozhodnutími o nákladech řízení vydanými jak v exekučním, tak i v nalézacím řízení, přičemž náhradu tvrzené majetkové škody se snaží řešit cestou institutu zadostiučinění za nemajetkovou újmu. I z tohoto důvodu je zřejmé, že žalobkyni nevznikla nemajetková újma.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, neboť soudy aplikovaly příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, zejména pak v rozporu se stanoviskem sp. zn. Cpjn 206/2010. V první řadě žalobkyně zpochybňuje způsob odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, tak jako i to, že se v něm odvolací soud nezabýval jejími odvolacími námitkami, což považuje za závažnou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Z hlediska nákladů vynaložených na řízení před Ústavním soudem zdůrazňuje, že se nedomáhala nového rozhodnutí o nákladech řízení, kterak jí podsouvá odvolací soud, resp. soud prvního stupně, ale náhrady škody spočívající ve vynaložení těchto nákladů směřujících ke zrušení nezákonného rozhodnutí. Dále nelze zaměňovat institut povinného předsoudního uplatnění nároku s projednáváním takto uplatněného nároku, přičemž dovolatelka klade otázku, zda §31 odst. 4 OdpŠk je v rozporu s ústavním pořádkem. Dovolatelka brojí i proti závěrům týkajícím se uplatněného nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu tvrdíc, že soudy zaměnily nároky uplatněné v tomto řízení s nároky na odškodnění z titulu průtahů projednávaných v jiném soudním řízení. V této souvislosti klade otázku, zda uspokojení nároku na zadostiučinění za průtahy v soudním řízení vylučují úspěšné uplatnění nároku na odškodnění za nezákonné rozhodnutí vydané v témže řízení. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Ohledně nároků na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech za řízení před Ústavním soudem (ve výši 8.728,50 Kč) a nákladů spočívajících v právním zastoupení při předběžném projednání nároku u žalované (ve výši 13.760,- Kč) není dovolání přípustné, neboť v tomto případě nebylo dovoláním dotčeným výrokem odvolacího soudu rozhodnuto o peněžitém plnění, které by převyšovalo 50.000,- Kč (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Co do nároku na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených v dalším řízení u Městského soudu v Praze (v dovolatelkou vyčíslené výši 52.890,- Kč) není dovolání přípustné, neboť v této souvislosti neobsahuje žádnou otázku po právní stránce zásadně významnou (§237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.; se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zrušen uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ). Soudy důvodnost žalobkyní uplatněného nároku posoudily zcela v souladu s §31 odst. 2 OdpŠk, tak jako i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2928/2006, dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Ani námitky dovolatelky směřující proti závěrům soudů o nedůvodnosti uplatněného nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu nejsou s to založit přípustnost dovolání pro zásadní právní význam, neboť dovolatelka neformuluje žádný právně relevantní argument zpochybňující správnost napadeného rozhodnutí.
Nad rámec odůvodnění je možné doplnit, že soudy vyšly z toho, že dovolatelka uplatnila v tomto řízení jen požadavek na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím (nikoliv nesprávným úředním postupem), přičemž jí taková újma nevznikla. Současné uplatnění nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jednak nepřiměřenou délkou řízení (nesprávným úředním postupem), a jednak nezákonným rozhodnutím vydaným v témže řízení, není vyloučeno. Je však třeba rozlišovat příčiny vzniku nemajetkové újmy (nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí) na jedné straně a důsledky nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu v nemajetkové sféře dovolatelky na straně druhé.
Dovolatelka spatřovala újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí, v tom, že se prodloužila délka řízení. Prodloužení délky řízení v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí je však okolností, která je zohledňována při hodnocení délky řízení a při výpočtu zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu podle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Dovolatelka by tak v případě úspěchu v této věci byla odškodněna za tutéž újmu dvakrát.
Přípustnost dovolání pro zásadní právní význam nemůže založit ani námitka existence vady řízení (§237 odst. 3 in fine o. s. ř.).
Protože dovolací soud neshledal dovolání přípustným, postupoval podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a dovolání odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. listopadu 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu