ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4168.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 4168/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Ing. M. J. , zastoupené JUDr. Janou Mikulovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Porubě, Hlavní třída 1023/55, proti žalovanému Mgr. M. J. , zastoupenému JUDr. Igorem Honusem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 C 246/2008, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. června 2011, sp. zn. 56 Co 242/2011-86, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. června 2011, č.j. 56 Co 242/2011-86, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. dubna 2011, č.j. 28 C 246/2008-78, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dne 26. června 2008) podala u Okresního soudu v Ostravě (dále již „soud prvního stupně“) proti žalovanému žalobu, jíž se domáhala určení, že její matka E. J., je „podílovou spoluvlastnicí ve výši ½ budovy č.p. 162 na parcele 976/2, parcely 976/1 o výměře 1229 m2 – zahrady a parcely 976/2 o výměře 321 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, vše v katastrálním území B., obec O., a podílovou spoluvlastnicí ve výši ½ budovy č. e. 11 na parcele 1361, parcely 1361 o výměře 294 m2 – zastavěná plocha a nádvoří a parcely 1362 o výměře 310 m2 – zahrada, vše v katastrálním území B., obec B., zapsané na LV č. 545 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, pracoviště Frýdek - Místek.“ (dále již „předmětné nemovitosti“). V žalobě uvedla, že dne 24. ledna 2008 uzavřela její matka E. J. s žalovaným darovací smlouvu, na základě které darovala žalovanému ideální polovinu předmětných nemovitostí. Protože dárkyně tuto smlouvu uzavřela v duševní poruše, která dárkyni činila neschopnou k takovému právnímu úkonu, je předmětná darovací smlouva ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. neplatná; žalovaný se tak nemohl stát vlastníkem předmětných nemovitostí. Žalobkyně v žalobě také uvedla, že „S ohledem na skutečnost, že je v katastru nemovitostí veden jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí žalovaný, je dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví mé matky. Toto určení je nezbytné proto, aby oba katastrální úřady vyznačily jako vlastníka předmětných nemovitostí mou matku na místo žalovaného.“
Posléze žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně navrhla přistoupení její matky E. J., jako další účastnice na straně žalobkyně. Soud prvního stupně tomuto návrhu usnesením ze dne 18. dubna 2011, č.j. 28 C 246/2008-78, vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) usnesením v záhlaví citovaným potvrdil usnesení soudu prvního stupně. V odůvodnění písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí mj. uvedl, že „nezjistil nedostatek některé z podmínek řízení či nedostatek žaloby a rozhodnutí o přistoupení dalšího účastníka do řízení neodporuje ani zásadě hospodárnosti řízení. V důsledku přistoupení dalšího subjektu do řízení nebude rovněž založen nedostatek některé z podmínek řízení, přičemž již ze žaloby je zřejmé, jaké rozhodnutí má být ve prospěch dosavadní žalobkyně a E. J. vydáno...Ze žalobních tvrzení žalobkyně nelze apriori dovodit nedostatek naléhavého právního zájmu žalobkyně na vydání požadovaného určovacího rozhodnutí jen z toho důvodu, že žalobkyně nebyla účastníkem darovací smlouvy ze dne 24. 1. 2008 o převodu ideální jedné poloviny označených nemovitostí E. J. na žalovaného. Otázka platnosti stejné darovací smlouvy má být v dané věci řešena jako otázka předběžná, a nelze rovněž předem vyloučit, že žalobkyně může se žalobou (vedle E. J.) uspět. Z hlediska aktivní věcné legitimace je přitom nezbytné, aby E. J. byla jako účastník zmíněné darovací smlouvy účastníkem řízení, v němž má být řešena jako předběžná otázka její případné neplatnosti.“
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (prostřednictvím svého advokáta) včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalovaný (dále již „dovolatel“) má za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší otázku, která je odvolacími soudy a dovolacím soudem rozhodována rozdílně a rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně pokud dodatečně tvrdila a prokazovala skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, uváděla, že „v případě platnosti předmětné darovací smlouvy by byla krácena na svých právech v případném dědickém řízení.“ Žádné jiné skutečnosti neuváděla. Pouze tento argument nemůže odůvodňovat věcnou legitimaci žalobkyně v řízení a naléhavý právní zájem. Podle konstantního výkladu §92 odst. 1 o. s. ř. navrhuje-li žalobce, aby na stranu účastníka, který není a v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován, přistoupil další účastník, nemůže soud tomuto návrhu vyhovět, i kdyby jinak byly formální předpoklady uvedené v §92 odst. 1 splněny. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání písemně nevyjádřila.
Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), je ve smyslu §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. přípustné (dovolatel nesprávně dovozoval přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť jeho dovolání nesměřovalo proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu) a je i (jak bude rozvedeno níže) důvodné.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se podanou žalobou domáhá určení spoluvlastnického práva své matky E. J. z důvodu (absolutní) neplatnosti převodní (darovací) smlouvy ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud ve svém (rozhodnutí soudu prvního stupně) potvrzujícím usnesení dospěl k závěru, že v daném případě byly splněny podmínky pro přistoupení další účastnice (E. J.) na stranu žalobkyně ve smyslu §92 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud tento právní názor odvolacího soudu nesdílí.
Podle §92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Podle §92 odstavce 2 o. s. ř. na návrh žalobce se souhlasem žalovaného může soud připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit.
Podle konstantního právního názoru dovolacího soudu soud přitom nepřipustí přistoupení dalšího žalobce (či žalovaného) do řízení (§92 odst. 1 o. s. ř.) také tehdy, je-li zřejmé, že dosavadní žalobce (či žalovaný) již v době zahájení řízení nebyl aktivně věcně legitimován a že návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení žalobce obchází institut záměny účastníků ve smyslu ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, ze dne 15. února 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007, ze dne 22. října 2009, sp. zn. 25 Cdo 825/2009, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
V posuzované věci je zjevné, že žalobkyně již v době podání žaloby nebyla (aktivně) věcně legitimována a (vzhledem k tomu, co bylo tvrzeno v žalobě) jí nesvědčil naléhavý právní zájem na požadované soudní věcně právní deklaraci spoluvlastnického vztahu (její matky) E. J. k označeným nemovitostem (zapsaným v katastru nemovitostí). Z procesního hlediska tedy nebyly splněny podmínky pro přistoupení posledně jmenované do řízení na stranu žalobkyně ve smyslu §92 odst. 1 o. s. ř., přičemž v úvahu přicházel toliko postup podle §92 odst. 2 o. s. ř., tj. prostřednictvím procesního institutu záměny účastníků (v tomto případě) na žalující straně.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem ve výkladu ustanovení §92 o. s. ř. není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2012
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu