ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4227.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 4227/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce R. V. , zastoupeného JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalované A. V. , zastoupené JUDr. Petrem Elšíkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 7, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 340/2010, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, ze dne 30. června 2011, č.j. 69 Co 156/2011-38, takto:
Dovolání žalované se zamítá.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Okresní soud v Olomouci (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. ledna 2011, č.j. 12 C 340/2010-26, připustil, aby „na návrh žalobce do řízení přistoupil další účastník, jako žalovaná 2) M. V .
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále již „odvolací soud“), v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. V odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně zcela správně vyložil smysl přistoupení dalšího účastníka do řízení. K odvolacím námitkám směřujícím proti nedostatku pasivní legitimace, odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věci sp. zn. 23 Cdo 4363/2010, jehož právní věta zní: „Rozhodnutí soudu o přistoupení dalšího účastníka do řízení podle §92 odst. 1 o. s. ř. je procesním rozhodnutím, které vymezuje okruh účastníků řízení, aniž by však jakkoliv řešil či předjímal otázku věcné legitimace účastníků, tedy zda a kterému účastníku svědčí hmotné právo či který účastník je nositelem hmotněprávní povinnosti, o něž v řízení jde. Otázku věcné legitimace posuzuje soud až v rozhodnutí o věci samé na základě provedeného dokazování a právního posouzení věci“ .
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) dovolání, v němž však neuvádí z jakého ustanovení občanského soudního řádu dovozuje jeho přípustnost, ani to, v naplnění jakých předpokladů kterého ustanovení uvedeného procesního předpisu spatřuje dovolatelka dovolací důvod. Stejně tak dovolatelka ani nevymezuje žádnou konkrétní otázku zásadního významu. Uvádí pouze, že „argumentace odvolacího soudu je nesprávná, neboť pomíjí ust. §6 o. s. ř., když se dovolatelka domnívá, že pokud bude projednávána pouze žaloba podaná žalobcem proti její osobě, tak soudní řízení bude rychlé z důvodu zamítnutí žaloby, zatímco v případě, že by byl soudní spor veden společně jak proti dovolatelce, tak proti druhé žalované M. V., tak je nepochybné, že potrvá relativně dlouhou dobu, neboť bude nutno provádět náročné výslechy svědků a ochrana práv dovolatelky rychlá nebude“ . Dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce v podaném vyjádření k podanému dovolání uvedl, že dovolatelka polemizuje s odůvodněním usnesení odvolacího soudu, aniž by tvrdila, v čem spočívá naléhavý právní zájem, aby se dovolací soud tímto dovoláním vůbec zabýval. Je zřejmé, že jediným důvodem, pro který bylo dovolání podáno, je časové hledisko, neboť dovolatelka ví, že je žalobce velmi vážně nemocen a doufá, že se konce tohoto soudního sporu nedožije. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., není však důvodné.
Z ustanovení §242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které však z obsahu napadeného spisu nebyly seznány.
Podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat také z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce (§92 odst. 1 o. s. ř.).
Z dispoziční zásady, jež ovládá zahájení sporného řízení, vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka může navrhnout pouze žalobce. Stanovisko žalovaného k návrhu na přistoupení dalšího účastníka nemá právní význam, a jde-li o přistoupení dalšího účastníka na straně žalované, nevyžaduje se souhlas toho, kdo má do řízení přistoupit. Při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení podle §92 odst. 1 o. s. ř. soudy především neřeší otázku věcné legitimace tohoto účastníka (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, nebo usnesení téhož soudu ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Otázka věcné legitimace účastníka řízení (jak aktivní, tak pasivní) je otázkou hmotněprávní, kterou soud řeší až v konečném rozhodnutí ve věci, a důsledkem případného nedostatku věcné legitimace je (po projednání věci) zamítnutí žaloby. Soud však při rozhodování o návrhu podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. mimo jiné posuzuje např. i to, zda navrhované přistoupení účastníka do řízení odpovídá požadavku hospodárnosti řízení vyplývajícímu z ustanovení §6 a §100 odst. 1 o.s.ř. Naplnění této zásady je představováno především splněním povinnosti soudu postupovat v řízení po jeho zahájení tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta. Požadavek procesní ekonomie se dotýká jak postupu soudu, tak i účastníků řízení. Je ovšem nepochybné, že realizace tohoto cíle nemůže jít na úkor požadavku zajištění ochrany práv, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu přistoupení dalšího účastníka (žalobce nebo žalovaného) do řízení podle §92 odst. 1 o. s. ř. soud nepřipustí také tehdy, je-li zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalobce nebo žalovaný již v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován a že tedy žalobce návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení obchází institut záměny účastníků upravený v §92 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, a ze dne 15. února 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2007 pod č. 1).
V posuzovaném případě žalobce podal u Okresního soudu v Olomouci žalobu o určení spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem dne 11. října 2010, přičemž z kopie darovací smlouvy ze dne 24. září 2010, a jakož i z výpisu z katastru nemovitostí, listu vlastnictví č. 480 pro obec a katastrální území Ch., vyplývá, že žalovaná měla (určovací žalobou) dotčené nemovitosti uvedenou darovací smlouvou převést do vlastnictví své dcery M. V., jejíž přistoupení na stranu žalované navrhl žalobce. Právní účinky vkladu práva podle této smlouvy sice vznikly (jak vyplývá z tzv. vkladové doložky na kopii darovací smlouvy) ke dni 29. září 2010 (den podání návrhu na vklad), tj. ještě před podáním žaloby v této věci, avšak vklad tohoto práva byl příslušným katastrálním úřadem zapsán v katastru nemovitostí dne 12. října 2010, tedy až následující den po podání žaloby v této věci. Za takto osvětlených okolností nelze proto uzavřít, že by v době podání žaloby bylo zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaná již v době zahájení řízení nebyla věcně legitimována, a že by se tedy uplatnil shora uvedený judikovaný závěr.
Dovolatelce se tudíž podaným dovoláním nepodařilo zpochybnit správnost napadeného usnesení odvolacího soudu.
Dovolání proto bylo podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítnuto.
Dovolací soud rozhodoval bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. května 2012
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu