ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4251.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 4251/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce B. V. , zastoupeného JUDr. Jiřím Karáskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 664/37, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 213/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2009, č. j. 30 Co 256/2009 – 84, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu pro 95.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok II.), přiznal odměnu a hotové výdaje advokátovi zastupujícího žalobce (výrok III.) a rozhodl o tom, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.).
Výše uvedeného se žalobce domáhal s tvrzením, že v souvislosti s řízením vedeným původně u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 20/94 mu byla způsobena nemajetková újma i majetková škoda. Požadoval zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 50.000,- Kč, náhradu škody ve výši 30.000,- Kč a náhradu nákladů předcházejícího řízení ve výši 15.000,- Kč.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť v této části rozhodnutí vychází z nesprávného právního posouzení věci. Dovolání je v této věci podle dovolatele přípustné „s ohledem na ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. a je podáno z důvodů dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.“
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. platí, že dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V posuzované věci se sice nejedná o obchodní věc, a proto platí hranice 50.000,- Kč, nicméně potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (výrok I.) bylo rozhodnuto o třech nárocích žalobce se samostatným skutkovým základem [konkrétně o nároku na náhradu nemajetkové újmy (ve výši 50.000,- Kč), nároku na náhradu majetkové škody (ve výši 30.000,- Kč) a nároku na náhradu nákladů původního řízení (ve výši 15.000,- Kč)].
Je-li napadenou částí výroku rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o více samostatných žalobních nárocích s odlišným skutkovým základem, posuzuje dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. samostatně, a to bez ohledu na to, že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
Ani v jednom případě tak nebylo napadeným rozsudkem rozhodnuto o plnění, jehož jistina by převyšovala částku 50.000,- Kč (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2811/2010, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Je nutno poznamenat, že žalobce se v daném případě řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o možnosti přípustnosti dovolání. Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, ovšem přípustnost dovolání nezakládá (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, publikované v Soudní judikatuře jako SJ 118/2003, číslo sešitu 7/2003, veřejnosti dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Proto dovolací soud v daném případě postupoval podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a dovolání odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. května 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu