ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4312.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 4312/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. M., b) Z. M., c) J. R., d) M. R., všech zastoupených JUDr. Josefem Šperkem, advokátem se sídlem v Hořicích, nám. Jiřího z Poděbrad 157, proti žalované Fakultní nemocnici Na Bulovce, se sídlem v Praze 8, Budínova 67/2, IČ: 00064211, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č 28, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 31 C 71/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2011, č.j. 1 Co 395/2010-135 , takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2011, č.j. 1 Co 395/2010-135 , se, se v části výroku I., kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a dále ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobců proti výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. října 2010, č.j. 31C 71/210 – 103, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni M. M. částku 1,150.000,- Kč, žalobci Z. M. částku 950.000,- Kč, žalobci J. R. částku 650,000,- Kč, žalobkyni M. R. částku 650.000,- Kč, přičemž žaloba byla zamítnuta v rozsahu, v němž se žalobkyně M. M. domáhala na žalované zaplaceni částky 850.000,- Kč, dále v rozsahu, v němž se žalobce Z. M. domáhal na žalované zaplacení částky 1,050.000,- Kč, dále též v rozsahu, v němž se žalobce J. R. domáhal na žalované zaplacení částky 350.000,- Kč a konečně v rozsahu, v němž se žalobkyně M. R. domáhala na žalované zaplacení částky 350.000,- Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobci se domáhají ochrany svých osobnostních práv, do nichž měla zasáhnout žalovaná. Návrh odůvodnili zejména tím, že žalovaná při poskytování zdravotní péče nezletilé L. M. (dcera prvých dvou žalobců a vnučka druhých dvou žalobců) pochybila tím, že nezletilé nesprávně aplikovala dne 9. 11. 2009 smrtelnou dávku draslíku v infuzi. Následkem tohoto jednání nezletilá L. zemřela téhož dne na akutní selháni srdeční činnosti. Jednáním žalované bylo těžce zasaženo do rodinného života žalobců, kteří jiné děti nemají. Prarodiče nezletilé L. z matčiny strany mají další dceru a dvě vnoučata, avšak jsou vzdáleni. Všichni žalobci požadovali zadostiučinění ve formě náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 2.000.000,- Kč (každý z prvých dvou žalobců) a 1.000.000,- Kč (každý z druhých dvou žalobců). Žalobci pak již byli částečně odškodněni omluvou žalované. Rodičům nezletilé byla dále vyplacena částka 240.000,- Kč (každému z nich) postupem dle ustanovení §444 odst. 3 písm. c) občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Soud prvního stupně vzal v úvahu mimo jiné především skutečnost, že žalovaná svým jednáním způsobila smrt jediné sedmnáctileté dcery žalobců, u nichž je početí dalšího dítěte vzhledem ke zdravotnímu stavu žalobkyně problematické. Tím doš1o k rozvrácení fungující rodiny a k významné změně života pozůstalých členů. Přitom nezletilá byla usmrcena ve zdravotnickém zařízení z důvodu zbytečné chyby personálu, která neměla bližší spojitost se zdravotním stavem nezletilé.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. června 2011, č.j. 1 Co 395/2010-135, rozsudek soudu prvního stupně v napadených odstavcích I, II, III a IV výroku v rozsahu uložení povinnosti žalované zaplatit do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku žalobkyni M. M. 800.000,- Kč, žalobci Z. M. 700.000,- Kč, žalobci J. R. 200.000,- Kč a žalobkyni M. R. 200.000,- Kč potvrdil, přičemž v rozsahu dalších částek 350.000,-Kč žalobkyni M. M., 250.000,-Kč žalobci Z. M., 450.000,- Kč žalobci J. R. a 450.000,- Kč žalobkyni M. R. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci, a to nejen pokud jde o jednání žalované, vedoucí k úmrtí nezletilé L. a způsobenému zásahu do osobnostních práv žalobců, ale zjistil správně všechny okolnosti (skutečnosti) významné pro posouzení výše náhrady nemajetkové újmy. V případě odvolacího důvodu, týkajícího se nesprávného právního posouzení věci, uplatněného v odvolání, odvolací soud dospěl k závěru, že tento důvod není dán u základu uplatněného nároku. Ztotožnil se tak s názory soudu prvního stupně uvedené v odůvodnění jeho rozhodnutí o tom, že došlo k neoprávněnému jednání ze strany žalované, v rámci poskytování lékařské péče, byť nedbalostním jednáním jejího zaměstnance, když došlo k úmrtí dcery prvních žalobců a vnučky žalobců dalších a tím i k nepochybnému neoprávněnému zásahu do osobnostních práv, chráněných ustanovením §l1 obč. zák., konkrétně do práva na rodinný život všech žalobců. To, že citelnější zásah do tohoto práva shledal soud prvního stupně u rodičů nezletilé a z nich ještě citelnější u matky dítěte, je rovněž závěr zcela správný, neboť nejužší rodinu tvoří právě rodiče a děti, a vzhledem nejen k biologické, ale i sociální funkci matky v rodině tato nepochybně zásah pociťuje nejintenzivněji. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně dostatečně popsal i to, v čem se tato skutečnost projevuje. Zcela správně také dovodil rozdílnost práva na náhradu škody (konkrétně úpravu obsaženou v ustanovení §444 odst. 3 obč. zák.) a nároku na zadostiučinění v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 obč. zák., upravující právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích, pokud došlo k zásahu do osobnostních práv fyzické osoby (nejen snížením důstojnosti fyzické osoby, či vážnosti ve společnosti, byť právě tento zásah je v tomto ustanovení zmiňován, ale i v případě, že došlo ve značné míře k zásahu do ostatních složek práva na ochranu osobnosti), že fyzická osoba má též, vzhledem ke značné míře zásahu, právo na náhrady nemajetkové újmy v penězích. Odvolací soud připomněl, že rozdíl mezi náhradou škody, tedy újmou majetkovou, a náhradou nemajetkové újmy vyplývá již z těchto pojmů a obsah těchto institutů je zcela odlišný. Protože odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně, že v daném případě je nezbytné, přes poskytnutou náhradu škody rodičům, přiznat žalobcům i náhradu nemajetkové újmy, nebyl uplatněný odvolací důvod ve vztahu k základu nároku důvodný, a to ani pokud byl zpochybňován nárok žalobců - prarodičů. Soud prvního stupně správně zjistil, jaké byly silné vazby mezi zemřelou nezletilou a jejími prarodiči a správně posoudil i to, že právě vzhledem k těmto vazbám a jejich intenzitě, a pak k jejich přetrhání, přísluší i oběma žalobcům - prarodičům – náhrada nemajetkové újmy v penězích. Vzhledem ke zjištěním, učiněným soudem prvního stupně, muselo totiž i z objektivního pohledu být zasaženo i do jejich práva na rodinný život, byť rodinný život v širším slova smyslu, než je rodinný život v nejužší rodině, kterou tvoří rodiče a děti. Podle odvolacího soudu to, že ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. při stanovení blízkých osob zemřelého s prarodiči nepočítá, nemůže samo o sobě být významné pro řízení o ochranu osobnosti, ale mohou se projevit v přiznání zadostiučinění - náhrady nemajetkové újmy v penězích.
Odvolací soud se však s odvoláním ztotožnil potud, pokud jím byla zpochybňována výše všem žalobcům přiznaného zadostiučinění v penězích, neboť v souladu s ustanovením §13 odst. 3 obč. zák. má soud tuto výši určit s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Podle názoru odvolacího soudu závažnost vzniklé újmy posoudil soud prvního stupně správně, neboť zmařením života vlastního dítěte či vnučky, od vlastní dcery, došlo u všech žalobců, včetně prarodičů k intenzivnímu zásahu, který již z objektivního pohledu, ale násobeného v daném případě i konkrétními okolnostmi týkajícími se vztahu mezi prarodiči a zemřelou, je nepochybně velmi závažný a neodčinitelný a jeho následky se musely projevit i v jejich každodenním životě. Mezi těmito osobami existovaly zejména morální a citové, ale i sociální vztahy, a porušením práva na život nezletilé Lucie došlo k neoprávněnému zásahu do soukromí osob zbývajících, když jejich vzájemné vztahy se nemohly rozvíjet a naplňovat, stejně tak jako ani vlastní osobnost každého z nich. Jestliže protiprávně byly tyto vztahy narušeny, došlo k zásahu do práva na soukromí a rodinný život všech žalobců, včetně prarodičů. Odvolací soud však již nevyslovil plný souhlas s tím, jak soud prvního stupně rozhodl o výši přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích.
Při posuzování této otázky přihlížel odvolací soud především ke všem zjištěním, které soud prvního stupně k tomu uvedl, a sám doplnil řízení ještě důkazem a pak zjištěním ze spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 32T 251/2010. Z něj zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18.4.2011 bylo, byť zatím (v době rozhodování o žalobě na ochranu osobnosti) nepravomocně (vzhledem k odvolání proti němu) rozhodnuto o tom, že J. M. je vinna, že konkrétním jednáním dne 9. 11. 2009 jinému z nedbalosti způsobila smrt a tento čin spáchala proto, že porušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona, čímž spáchala trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 tr. zák. Za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s dozorem a dále byla odsouzena k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu povolání zdravotnického a jiného odborného pracovníka, spojeného s podáváním léčivých přípravků a to jak samostatně, tak pod odborným dohledem jiné osoby na dobu 9 let a 6 měsíců. Toto zjištění považoval odvolací soud za významné, neboť jde o další okolnost, ke které bylo podle jeho názoru nutno přihlédnout, protože dospěl k závěru, že i tímto dosud nepravomocným rozhodnutím se všem žalobcům dostalo jistého dalšího zadostiučinění. Výše trestu zdravotní sestry žalované nemocnice, způsob jejího zařazeni do věznice, ale zejména i uložený zákaz činnosti a jeho délka není nezanedbatelnou okolností tohoto případu. Dále měl zato, že soud prvního stupně dostatečně nepřihlédl a nezohlednil byť to v odůvodnění napadeného rozsudku zmiňuje v pasáži, týkající se skutkových zjištění, že žalobcům se dostalo zadostiučinění morálního již formou dvou dopisů žalované, které (vzhledem k jejich obsahu) jsou i omluvou. Dle názoru odvolacího soudu se pak soud prvního stupně nevypořádal dostatečně s jednáním žalované (prostřednictvím jejich zaměstnanců), které následovalo po tragickém úmrtí nezletilé, když dovodil, že přispění žalované ke zjištění pravé příčiny smrti by mělo být elementární normou a nikoliv nadstandardem (s čímž lze beze zbytku souhlasit), ovšem nelze již dovodit, že by z toho „mělo mít zdravotnické zařízení prospěch". Postoj žalované i po tragické události je třeba hodnotit jako jednu z okolností, která má svůj význam pro posouzení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích, a proto i odvolací soud k tomuto postoji žalované, na rozdíl od soudu prvního stupně, přihlížel. Odvolací soud dále uvedl, že se soudem prvního stupně pak nelze zcela souhlasit, pokud dovozuje, že poskytnutí omluvy a paušální částky 240.000,- Kč každému z žalobců - rodičů nezletilé je „odškodněním“ a že se jim celkově „dostane odškodnění" v konkrétní výši, v níž jsou započítávány i částky 240.000,- Kč prvním žalobcům jako náhrada škody, neboť v tom směru si soud prvního stupně odporuje s tím, že jinak důsledně odlišoval mezi náhradou škody a náhradou vzniklé nemajetkové újmy v penězích. Podle odvolacího soudu však bylo třeba k poskytnuté výši náhrady škody přihlížet jako k jedné z okolností, významných pro určení výše uplatněných nároků v tomto řízení; nelze však souhlasit s tím, pokud soud prvního stupně považoval i náhradu nemajetkové újmy v penězích za odškodnění , neboť odškodnit penězi ztrátu mladého života nelze ani u rodičů, ani u prarodičů. Odvolací soud poukázal na to, že z odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku ani nevyplývá, zda si soud prvního stupně dostatečně ujasnil, že náhrada nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 a 3 obč. zák. v jakékoliv výši nemůže ztrátu tak blízké osoby, jako v daném případě, nahradit, že tato ztráta je u všech žalobců trvalá a neodčinitelná, a že zadostiučinění v penězích slouží jen k jejímu zmírnění. Vycházeje z uvedených skutečností, odvolací soud dospěl k závěru, že všem tvrzeným a zjištěným okolnostem tohoto případu, jak je uvedl soud prvního stupně a doplnil pak soud odvolací, odpovídá náhrada nemajetkové újmy nižší, než určil soud prvního stupně, a to u žalobkyně - matky nezletilé ve výši 800.000,- Kč, u otce nezletilé ve výši 700.000,- Kč a u každého z prarodičů ve výši 200.000,- Kč. Proto v rozsahu takto přiznaných částek rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil. V rozsahu přiznaných dalších částek (350.000,- Kč žalobkyni - matce nezletilé, 250.000,- Kč žalobci otci nezletilé a po 450.000,- Kč každému z žalobců prarodičů) rozsudek soudu prvního stupně podle §220 odst. l o.s.ř. změnil tak, že i v tomto rozsahu (nad pravomocně již zamítnuté částky) žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobců dne 15. srpna 2011, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu – konkrétně proti jeho výrokům, kterými byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba byla zčásti zamítnuta a proti výrokům o náhradě nákladů řízení podali žalobci dne 29. září 2011 včasné dovolání. Jeho přípustnost vyvozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Výslovně je pak podáno z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. je vytýkáno, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a fakticky též (§41 odst. 2 o.s.ř.) i podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., tj. jsou činěny výtky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Dovolatelé mimo jiné poukazují na to, že odvolací soud při svém rozhodování považoval za významné zjištění z trestního spisu, přičemž odsouzení J. M. v souvislosti se smrtí dcery prvních dvou žalobců přiřadil význam dalšího zadostiučinění, kterého se tak tím žalobcům dostalo. Dovolatelé připomínají, že v době rozhodování odvolacího soudu v této věci nebylo trestní řízení vedené proti zmíněné zaměstnankyni žalované dosud pravomocně skončeno. Nesouhlasí také s tím, jak odvolací soud posoudil postoj žalované k celému případu po předmětné tragické události. Nesouhlasí též s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. Proto navrhují, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která se s napadeným rozsudkem odvolacího soudu v zásadě ztotožnila. Navrhla proto, aby toto dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.) uvážil, že dovolání žalobců bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Je pak přípustné proti napadeným výrokům ve věci samé podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté rozsudek odvolacího soudu v této části přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že v těchto výrocích není tento rozsudek správný (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Jestliže dovolání vychází z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly z hlediska ustanovení §11 a 13 obč. zák., podle nichž fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy (§11 obč. zák.) a dále má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§13 odst. 1 obč. zák.). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§13 odst. 1 obč. zák.). Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) svoje rozhodnutí pečlivě odůvodnil. Především vysvětlil, že došlo k neoprávněnému jednání ze strany žalované, v rámci poskytování lékařské péče, byť nedbalostním jednáním jejího zaměstnance, když došlo k úmrtí dcery prvních žalobců a vnučky žalobců dalších a tím i k nepochybnému neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců, chráněných ustanovením §l1 obč. zák., konkrétně k zásahu do jejich práva na rodinný život s tím, že je opodstatněné, aby takto vzniklá újma byla zmírněna přisouzením náhrady nemajetné újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud též přiléhavě zhodnotil závažnost vzniklé újmy poukazem na to, že zmařením života vlastního dítěte, resp.vnučky došlo u všech žalobců, včetně prarodičů k intenzivnímu zásahu, který již z objektivního pohledu, násobeného v daném případě konkrétními okolnostmi týkajícími se vztahu mezi prarodiči a zemřelou, je velmi závažný a neodčinitelný a jeho následky se nepochybně musely projevit i v jejich každodenním životě.
Pokud se odvolací soud dále zabýval otázkou odpovídající výše vlastní relutární satisfakce, pak v prvé řadě zdůraznil to, že přihlédl k trestnímu řízení vedenému proti Janě Moravcové. Na tomto místě je nutno uvést, že okolnost trestního řízení (projednávání věci v souvislosti s popisovaným zásahem a rozhodnutí v ní) je nepochybně legitimním předmětem „zájmu“ soudu při hodnocení vlivu ostatních možných satisfakčních prostředků, které mohly působit ke zmírnění následků utrpěného zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby. Přitom řazení tohoto nástroje mezi možné satisfakční prostředky v návaznosti na zásah proti osobnostní integritě fyzické osoby je neoddiskutovatelným faktem (což nachází odraz v judikatuře soudů řešící problematiku osobnostních práv, a to včetně dovolacího soudu). Přesto však dovolací soud v obdobných případech opakovaně zdůrazňuje , že k jeho možným účinkům je třeba přistupovat uvážlivě a diferencovaně a teprve na základě konkrétních zjištění dovozovat míru, v jaké mohl v konkrétním případě a ve vztahu k jedinečně určené fyzické osobě (vymezené i jejími osobními vlastnostmi a psychickým ustrojením) působit (resp. spolupůsobit) na zmírnění následků zásahu. To však odvolací soud v daném případě v zásadě neučinil. Faktem sice zůstává, že důsledky zásahu mohou u fyzické osoby pomoci zmírnit i některé okolnosti, které se budou nacházet mimo sféru fyzické nebo právnické osoby, o jejíž odpovědnost v řízení jde, avšak je třeba vždy tuto okolnost náležitě pojmenovat a na základě konkrétních skutkových okolností případu zdůvodnit, jak se tato skutečnost promítá do úvahy o opodstatněnosti uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Nadto úvahu odvolacího soudu o významu okolnosti trestního řízení proti zmíněné zaměstnankyni žalované ve své podstatě v zásadě do značné míry devalvuje již sama skutečnost, že v době rozhodování soudu v řízení o ochranu osobnosti nebylo trestní řízení dosud skončeno pravomocně. Ač je sice fikce presumpce neviny (která je mimo jiné zakotvena v Listině základních práv a svobod v oddílu Právo na soudní a jinou právní ochranu – čl. 40 odst. 2 ) závazná pouze pro orgány činné v trestním řízení a obecně tak neomezuje svobodu názoru a myšlení osob nezúčastněných v řízení, přes to se jeví jako prozatím konkrétně (skutkově) nedoložené, pokud soud bral v úvahu fakt takového řízení (resp. jeho nepravomocné rozhodnutí) z hlediska jeho možného satisfakčního vlivu.
Při úvaze o přiměřenosti přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích odvolací soud ač dále konstatoval, že žalobcům se dostalo morálního zadostiučinění již formou dvou dopisů žalované, které (vzhledem k jejich obsahu) jsou i omluvou, tuto svoji úvahu nikterak nepodpořil odkazem na konkrétní okolnosti, za nichž byla dovozená omluva učiněna, ani na to, jaká byla její míra způsobilosti satisfakci poskytnout.
Konečně se soudy obou stupňů je třeba souhlasit, pokud mají za to, že přispění žalované ke zjištění pravé příčiny smrti by mělo být elementární normou a nikoliv nadstandardem. Je pak jistě v obecné rovině správná úvaha odvolacího soudu, že postoj žalované i po tragické události je třeba hodnotit jako jednu z okolností, která má svůj význam pro posouzení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích, avšak z napadeného rozsudku, pokud je v něm uvedeno, že odvolací soud k tomuto postoji žalované (na rozdíl od soudu prvního stupně) přihlížel, není uvedeno v jakém smyslu, resp. jak tento postoj soud hodnotil, a v čem by případně spočívala v tomto konkrétním případě jeho satisfakční úloha.
Aniž by se dovolací soud jakkoliv vyjadřoval k otázce přiměřenosti nebo naopak případné nepřiměřenosti přisouzených částek relutární satisfakce, konstatuje, že za daného stavu, kdy nelze mít za to, že odvolacím soudem byly náležitě zhodnoceny všechny okolnosti rozhodné pro stanovení výše takto požadované náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 a odst. 3 obč. zák., nelze rozsudek Vrchního soudu v Praze v dovoláním dotčených výrocích ve věci samé pokládat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej proto z uvedeného důvodu v této části, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
Dovolání žalobců výslovně směřuje také proti výroku (výrokům) rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, proti němuž však dovolání přípustné není (§236 a §239 o.s.ř.). Proto bylo v této části toto dovolání odmítnuto (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. dubna 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu