ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4341.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 4341/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci Ing. I. E. , zastoupeného JUDr. René Huškem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 4, proti žalované České republice - Ministerstvu financí , za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Praha , se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 2, o ochranu osobnosti, ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24C 81/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. května 2011, č.j. 1 Co 254/2010-206, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal ochrany osobnosti s tím, že dne 26. 3. 1993 byla mezi ním, občanem České republiky, a žalovanou (tehdy Fondem národního majetku České republiky - dále jen „FNM“) uzavřena kupní smlouva, podle níž se měl stát nabyvatelem - vlastníkem v ní uvedených movitých a nemovitých věcí. Použil-li u svého podpisu kupujícího razítko s označením "MOEX", šlo o pouhou náhodu a vzhledem k tomu, že toto razítko neobsahovalo nic, z čeho by bylo možno dovozovat, že je smlouva uzavíraná podnikatelem Ing. I. E., muselo být každému zřejmé, že byla uzavřena jím jako občanem. Žalobce se měl stát vlastníkem movitých věcí k 1. 4. 1993 a nemovitých věcí v souladu s rozhodnutím katastrálního úřadu. Měl povinnost zaplatit kupní cenu původně do 1. 6. 1993 a podle následné dohody v náhradní lhůtě do 1. 7. 1993. K zaplacení kupní ceny nedošlo mimo jiné proto, že prodávající nepředal kupujícímu fyzicky veškerý movitý majetek a také proto, že vyšlo najevo, že nemovitý majetek je zatížen ve prospěch bank, a dále z toho důvodu, že v kupní smlouvě byl nesprávně uveden účet prodávajícího. Dne 10. 11. 1994 prodávající podal u Krajského obchodního soudu v Brně návrh na prohlášení konkursu, jemuž soud usnesením ze dne 6. 10. 1995 sp. zn. 28 K 282/94 vyhověl. Žalobce dále uvedl, že správkyně konkursní podstaty JUDr. A. J. oddělila majetek náležející do konkursní podstaty úpadce podnikatele Ing. I. E., identifikační číslo osoby 13673483 a jeho soukromý majetek občana, čímž poškodila jeho ekonomické zájmy, neboť mu pochybením na straně žalované v rozsahu nesplnění povinností vyplývajících pro ni jako prodávajícího z kupní smlouvy, bylo znemožněno nabýt privatizovaný majetek, s nímž hodlal činnost za účelem dosažení zisku. Kromě této újmy byla a doposud je např. na webových stránkách žalované uváděna jeho osoba, tu občan, tu podnikatel jako dlužník, ačkoliv takové označování jeho osoby vycházelo a vychází toliko z domnělého právního stavu. Vzhledem k tomu, že nebylo od října 1995 pravomocně rozhodnuto v konkursním řízení a naopak bylo rozsudkem mezinárodního soudu konstatováno porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pro nekonání veřejného jednání před Krajským soudem v Brně a Vrchním soudem v Olomouci a konkursní řízení trpí po celou dobu jeho konání podstatnými vadami, žalobce považoval takový postup za porušení základních lidských práv a současně konstatoval, že prvopočáteční vinou žalované spočívající v podání návrhu na konkurs proti pasivně nelegitimovanému subjektu mu byly způsobeny nenahraditelné škody, které v žalobě popsal a specifikoval.
Žalobce tvrdil, že zásahy do jeho práv započaly již v roce 1993, kdy bylo tvrzeno, že se nechce vyrovnat se státem, a byla proti němu podána žaloba na zaplacení kupní ceny za majetek Vlárských strojíren vyjmutý z této firmy. K dalším zásahům do jeho osobnosti došlo pomluvami, a to v mezinárodním měřítku, nepravdivé informace o něm byly zveřejněny v novinách a při vyšetřování, které inicioval, vyšlo najevo, že zdrojem těchto nepravdivých informací byly státní orgány České republiky, jež policie nespecifikovala. Nepravdivost těchto tvrzení spočívala v tom, že žalobce si měl půjčit peníze od banky, nevrátil je a použil pro svou potřebu a údajně měl zastavit majetek získaný privatizací, který však do dnešního dne nezískal a byl pouze jeho správcem. Dalším zásahem do osobnosti žalobce je nepravdivé tvrzení, že má dluh vůči FNM a Ministerstvu financí, které tyto informace zveřejňuje na webových stránkách. Žalobce uvedl, že nepravdivé informace o něm šířili novináři, na něž podal trestní oznámení pro pomluvu, téměř ve všech celoplošných denících. Žalobce dále tvrdil, že zásah do jeho práva na ochranu osobnosti způsobil FNM tím, že nedostatečně specifikoval majetek podle kupní smlouvy z 26. 3. 1993 a tím, že podal na žalobce návrh na prohlášení konkursu. Dále uvedl, že k zásahu do jeho osobnosti a morální újmě došlo v důsledku toho, že se o něm psalo v novinách jako o úpadci, bylo proti němu vedeno trestní řízení a je proti němu jako občanovi Ing. E. vedena žaloba na zaplacení kupní ceny.
Krajský soud v Brně (dále jen “soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 7. 2009, č.j. 24 C 81/2008-143, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že FNM při privatizaci státního majetku postupoval podle zákonů č. 92/1991 Sb. a č. 171/1991 Sb., vykonával práva a plnil povinnosti podle těchto právních předpisů, tj. prováděl činnost stanovenou a povolenou zákonem a nedopustil se při ní žádného excesivního jednání. Nebylo zjištěno a žalobcem prokázáno, že by FNM nesplnil své povinnosti prodávajícího subjektu. K privatizaci specifikovaného majetku došlo na základě oběma stranami podepsané kupní smlouvy jako svobodného, vážného, určitého a srozumitelného projevu vůle obou smluvních stran podle občanského zákoníku. Žalobce dostatečně určitě a srozumitelně neoznačil konkrétní úkon a jeho původce, kterým mělo dojít ze strany žalované na základě porušení právní povinnosti a protiprávního jednání ať již úmyslného nebo z nedbalosti k porušení jeho osobnostního práva nebo jeho ohrožení. Ve vztahu k žalobě na zaplacení dlužné kupní ceny po uplynutí lhůty její splatnosti a upomínkách ke splnění dluhu podanou u tehdejšího Krajského obchodního soudu v Brně, soud prvního stupně uvedl, že FNM jako věřitel jejím podáním využil svého práva daného mu zákonem domáhat se uspokojení pohledávky soudní cestou zákonným způsobem a ani v tomto případě se nedopustil protiprávního jednání a nezasáhl nedovoleně do práva žalobce na ochranu osobnosti. Objevilo-li se jméno žalobce v této souvislosti ve všeobecně dostupném registru dlužníků, nešlo o zveřejnění nepravdivé informace. FNM postupoval podle příslušných ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a podáním návrhu na prohlášení konkursu využil svého práva, které mu dává zákon a soud prohlášením konkursu splnil povinnost uloženou mu zákonem. Ani toto jednání FNM soud prvního stupně nekvalifikoval jako neoprávněný zásah do osobnosti žalobce, který v tomto řízení neprokázal, ani k tomu nenavrhl konkrétní důkazy, že úpadce byl v konkursním řízení ke škodě jeho osobnostního práva nesprávně označen. Žalobce tuto námitku uplatnil v řízení vedeném u obchodního úseku Krajského soudu v Brně, nepředložil však žádné rozhodnutí konkursního soudu, které by mu v tomto směru dalo za pravdu. Neoprávněné nebo protiprávní jednání FNM a zásah do osobnostního práva žalobce nebo jeho ohrožení, a to tvrzený nekvalifikovaný a nesprávný úřední postup spočívající zejména v nesplnění povinností FNM jako prodávajícího podle kupní smlouvy z 26. 3. 1993 tím, že byl neurčitě označen movitý majetek, který nebyl žalobci zcela předán, a následně v nesprávně uplatňovaném nároku prodávajícího spočívajícím v nesprávném určení pasivní legitimace strany žalované v návrhu podaném 10. 11. 1994 ke Krajskému obchodnímu soudu v Brně na zahájení konkursního řízení proti dlužníkovi Ing. I. E., identifikační číslo osoby 13613483, za něž se žalobce domáhá písemné omluvy podepsané ministrem, nebyly prokázány.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2011, č.j. 1 Co 254/2010-206 rozsudek soud prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že žalobce za protiprávní zásah označil celou škálu jednání státních orgánů v souvislosti s prodejem movitých i nemovitých věcí ze státního majetku a postup v souvislosti s konkurzním řízením vedeným na majetek mu žalobcem. Žalobu tak učinil velmi nepřehlednou a komplikovanou, přičemž sám ve značné míře nesplnil požadavky, které zákon klade na náležitosti žaloby, neboť nevymezil dostatečně určitě skutkově dílčí zásahy do své osobnostní sféry, ač mu k tomu soud poskytl procesní poučení a vyzval jej opakovaně k odstranění těchto vad. Žalobce vytýkal zejména FNM, že okruh prodávaného majetku řádně nevymezil, čímž měl žalobci způsobit značné potíže při převzetí majetku a úhradě jeho ceny. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že státní orgány (správní úřady) jsou - posuzováno v rozhodné sféře majetkové - tzv. organizačními jednotkami státu, jak je vymezilo ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů; podle §3 odst. 2 tohoto předpisu organizační složka není právnickou osobou, přičemž žalovaný stát prostřednictvím svých orgánů vyvíjel a vyvíjí činnost, která je v majetkové sféře regulována zejména zmíněným zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Pokud žalobce vytýkal pochybení v této majetkové oblasti, evidentně nezvolil příhodně k ochraně svých práv žalobu na ochranu osobnosti, neboť majetková práva mezi práva osobnostní nenáleží. Jde-li o nepravdivé a dehonestující údaje o žalobci, je nepochybné že za taková protiprávní jednání nese odpovědnost i stát. Žalobce však dovolacího soudu nepřinesl vůbec žádná tvrzení o tom, že autorem oněch lživých a znevažujících tvrzení jsou osoby jednající za stát, naopak tvrdil, že jde o údaje rozšiřované v masmédiích a toliko předjímal, že původcem těchto informací musí být státní orgány. Žalobce tak nesplnil svou základní procesní povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti a k nim nabízet příhodné a dostatečné důkazy. Žalobce tak neunesl svá procesní břemena a ani v tomto směru nemohl být úspěšný. Jestliže žalobce odvíjel ony informace od skutečnosti, že stát vůči němu vedl majetkový spor o úhradu kupní ceny za majetek a že vyvolal konkurzní řízení na jeho majetek, pak se nemůže jednat o protiprávní zásah do osobnostních práv, neboť tyto údaje jsou zcela pravdivé a žalobce netvrdil ani neprokázal, že při výkonu veřejné moci osoba reprezentující stát svým jednáním zcela vybočila z rámce plnění služebních (úředních) povinností, tj. že šlo o tzv. exces. Žalobce tedy nesplnil svou povinnost prokázat základní předpoklady pro vznik odpovědnosti za porušení osobnostních práv ve smyslu ustanovení §11 násl. občanského zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce (dále též „dovolatel“). Žalobce má za to, že pochybení soudu prvního stupně i soudu odvolacího spočívá v tom, že uvedené soudy neakceptují, že za daných skutkových okolností je žaloba na ochranu osobnosti jediným způsobem, jak se žalobce mohl domoci svého nároku. Není rovněž pravdou že, když není určité právo výslovně předpokládáno v §13 občanském zákoníku v platném znění, avšak je garantováno Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod, že není možno se jej domáhat tímto způsobem, který vyplývá z logiky věci jako nejrozumnější a neobsahuje žádnou nepřípustnou analogii. Tvrzení žalobce jsou potom zcela dostatečná. Jejich značné množství přitom vyplývá ze skutkové složitosti věci. Jen pro jejich množství se s nimi soud nemohl vypořádat tak, že je paušálně odmítne. Z uvedeného důvodu je tak celé právní posouzení věci soudem prvního stupně a soudem odvolacím nepřezkoumatelné. Je rovněž zcela zřejmé, že žalobce podal svůj žalobní návrh jako nepodnikající právní subjekt - fyzická osoba. Porušení ústavně zaručených práv žalobce coby fyzické osoby, tedy nikoliv fyzické osoby podnikatele, k nimž v předmětné věci bezpochyby došlo, je nepochybně přesně takovým zásahem do jeho osobnostních práv, kterému se žalobce po právu brání způsobem, jakým po právu učinil. Ve věci tak došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením. Otázku zásadního právního významu spatřuje odvolatel v tom, že za daných skutkových okolností je žaloba na ochranu osobnosti jediným způsobem, jak se domoci svého nároku. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soud prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání v označené věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (jedná se o první rozhodnutí odvolacího soudu ve věci) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Soudy obou stupňů žalobu podle §13 odst. 1 občanského zákoníku zamítly z důvodu, že jednáním žalované nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. Tento závěr však dovolatel nezpochybňuje. Za otázku zásadního právního významu označuje, zda za daných skutkových okolností je žaloba na ochranu osobnosti jediným způsobem, jak se domoci svého nároku. Na vyřešení této právní otázky však rozhodnutí soudů obou stupňů vystavěno není. Dospěly-li oba soudy k závěru o neprokázání neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce, jako předpokladu vzniku odpovědnosti podle §13 odst. 1 občanského zákoníku, pak v sobě tento závěr musel implicitně zahrnovat jiný předpoklad, a sice že tvrzené jednání žalované je (obecně) způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce a že se takovému zásahu lze bránit žalobou na ochranu osobnosti.
Odvolací soud sice uvádí, že vytýkané jednání orgánů státu v majetkové oblasti by mělo být saturováno jiným prostředkem, než žalobou na ochranu osobnosti, činí tak ovšem za situace, kdy soud prvního stupně se vazbou těchto jednání k možnému zásahu do osobnostních práv zabýval a odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil. Dovolatel sice uplatnil obecně způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., napadl jím však posouzení právní otázky, na kterém rozhodnutí nespočívá.
Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu