ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4498.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 4498/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce J. T. , zastoupeného advokátem Mgr. et Mgr. Radimem Dostalem, se sídlem Vsetín, Palackého 168, proti žalované CET 21 spol. s. r. o. , se sídlem Praha 5, Kříženeckého náměstí 1078/5, identifikační číslo osoby 45800456, zastoupené advokátem JUDr. Petrem Kotrlíkem, se sídlem Praha 1, Jungmannova 31, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 32 C 181/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 14. června 2011, č.j. 1 Co 374/2010 – 136, takto:
I. Dovolání proti výroku ve věci samé se zamítá, jinak se proti výroku o nákladech odvolacího řízení odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. června 2010, č.j. 32 C 181/2007 – 100, zamítl žalobu na určení, že je nepravdivé žalovanou odvysílané tvrzení v TV NOVA, v pořadu Občanské judo ze dne 2. 9. 2004, v reportáži nazvané „Restaurační zahrádka“, že žalobce je provozovatelem restaurační zahrádky u své hostinské provozovny Rebel bar ve Zlíně, přičemž tuto zahrádku provozuje neoprávněně, bez řádného povolení. Soud prvního stupně dále zamítl žalobu i v odst. II výroku, když se žalobce domáhal na žalované omluvy v požadovaném znění a součastně v odst. III zamítl žalobu na uložení povinnosti nahradit žalobci nemajetkovou újmu zaplacením částky ve výši 1,000.000,- Kč. Současně soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení.
Žalobce považoval za nepravdivé tvrzení žalované, že provozuje restaurační zahrádku bez řádného povolení, že na této zahrádce byli obslouženi reportéři TV NOVA, že byly odvysílány jednostranné a subjektivní názory o hlučnosti na této zahrádce a že byl, bez jeho souhlasu, odvysílán i záznam telefonátu s ním a obrazový záznam, který žalobce zachycuje, čímž bylo zasaženo do jeho soukromí a nebyla mu ani dána možnost, aby se k tvrzením, která zazněla, mohl vyjádřit.
Soud prvního stupně již v této věci jednou rozhodoval – rozsudkem ze dne 11. února 2009, č.j. 32 C 181/2007 – 67, jímž rovněž žalobu zamítl, ale toto rozhodnutí bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ( dále jen „odvolací soud“) dne 8. 12. 2009, č.j. 1 Co 197-2009 – 89, zrušeno především pro jeho nepřezkoumatelnost. Odvolací soud v odůvodnění zrušovacího usnesení vyslovil závěr, že nelze bez dalšího souhlasit s názorem (soudu prvního stupně), že „tvrzení, že někdo provozuje restaurační předzahrádku event. „na černo“, není objektivně způsobilé zasáhnout do občanskoprávní sféry fyzické osoby “. Pro posouzení takového závěru by byla významná právě zjištění týkající se nejen pravdivosti jednotlivých tvrzení, ale i okolností, za kterých k nim došlo, posouzení kontextu celé reportáže apod.
V novém rozhodnutí, tj. rozsudku ze dne 30. června 2010, č.j. 32 C 181/2007 – 100, soud prvního stupně uvedl, že žaloba není důvodná, neboť odvysílaná reportáž byla objektivní, nebyla zkreslená a v rámci informování veřejnosti pravdivě podávala zprávu o problému, který sousedé se způsobem provozování Rebel baru mají. Nedovodil tak zásah do osobnostních práv žalobce. V jednotlivostech uvedl, že žalobce neměl povolení k provozování tzv. předrestaurační zahrádky - a požadavku na omluvu za toto tvrzení tak nevyhověl - že tvrzení, že reportéři pořadu byli na této zahrádce obslouženi, v reportáži vlastně ani nezaznělo, navíc se žalobce fakticky netýká. K vytýkané hlučnosti soud prvního stupně uvedl, že od roku 1997 až do doby vysílání reportáže probíhala různá soudní a správní řízení, kdy si sousedé na hlučnost baru stěžovali. V době vysílání reportáže byla kvůli hlučnosti vydána vyhláška, která omezovala pracovní dobu pro provozovnu žalobce a současně mu bylo uloženo soudem, že se má zdržet obtěžování sousedů hlukem; toto rozhodnutí soudu bylo následně zrušeno, ale až po odvysílání reportáže, která správně informovala o aktuálním stavu. Ve vztahu k obrazovému záznamu, zachycujícím žalobce a odvysílání jeho telefonátu, soud dovodil že záznamy byly použity přiměřeně a v souladu se zpravodajskou licencí. Soud prvního stupně dále poukázal na to, že žaloba byla podána až téměř 3 roky po odvysílání reportáže, že následky, které k tomu nyní žalobce přičítá, nejsou a nemohou být v příčinné souvislosti s odvysíláním reportáže a že problém s hlučností vznikl dávno před odvysíláním reportáže.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. června 2011, č.j. 1 Co 374/2010 – 136, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žádné tvrzení v uvedené reportáži není nepravdivé a uvedl, že soud prvního stupně zjistil dostatečně skutkový stav věci, a proto už nebylo nutné provést další navrhované důkazy. Odvolací soud dále uvedl k otázce zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, že musí jít o zásah, který přesahuje určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již nelze v demokratické společnosti tolerovat, přičemž se o takový zásah v této věci nejedná. Odvysílaná reportáž vyzněla celkově korektně, včetně zveřejněných informacích v ní, takže reportáž nemohla sama o sobě ohrozit osobnostní práva žalujícího. Odvolací soud sice vyjádřil nesouhlas se závěry soudu prvního stupně s tvrzením, že následky „nejsou a nemohou být v příčinné souvislosti s vysíláním“ (neboť správně mělo být podle odvolacího soudu konstatováno, že příčinná souvislost nebyla prokázána) a že žalobce netvrdil žádné následky či důsledky tvrzeného zásahu, nicméně tento názor neměl vliv na celkové posouzení případu. Následně odvolací soud ještě dodal, že požadované prostředky ochrany - omluva formou jejího odvysílání v pořadu Občanské judo, které se již nevysílá a požadavek na vysoké zadostiučinění v penězích, jsou zcela nepřiměřené.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal včasné dovolání žalobce (dále též „dovolatel“). Přípustnost dovolání spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž považuje za otázku zásadního právního významu to, zda nepravdivé tvrzení odvysílané žalovaným, že žalobce je provozovatelem restaurační zahrádky, přičemž tuto zahrádku provozuje neoprávněně, bez řádného povolení, není způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Jako základ dovolání dovolatel označuje důvody uvedené v §241 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. postižení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné posouzení věci a nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel uvedl jaká konkrétní tvrzení považuje za nepravdivá a také konkretizoval zásahy do jeho osobnostní sféry a vzniklou nemajetkovou újmu. Tvrdí, že po odvysílané reportáži se „strhla smrť telefonátů“ a návštěv známých, kteří na něm žádali vysvětlení. Psychický stav dovolatele byl zcela narušen stresem a tato stresová situace mu nedovolovala plně se věnovat pracovní činnosti, až tato zátěž nakonec vyvrcholila infarktem. Navíc dle odvolatele Magistrát města Zlín pokračuje v šikaně žalobce, stejně jako Krajská hygienická stanice Zlínského kraje, která u dovolatele dodnes provádí měření hluku stále stejným nezákonným způsobem. Dovolatel uvedl, že je zřejmé, že jeho důstojnost a vážnost byla narušena vážnou měrou, a proto kromě omluvy požaduje i finanční náhradu nemajetkové újmy, kterou považuje za přiměřenou, ba dokonce banální. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.července 2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání směřující proti výroku ve věci samé není opodstatněné.
Podle §11 občanského zákoníku, fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Podle §13 odst. 1 občanského zákoníku, fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Označuje-li dovolatel za nesprávný právní názor, že „nepravdivé tvrzení odvysílané žalovaným o tom, že žalobce je provozovatelem restaurační zahrádky, přičemž tuto zahrádku provozuje neoprávněně, není způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce“ pak přehlíží, že na takto vyřešené právní otázce rozhodnutí odvolacího soudu vystavěno nebylo. Výklad ustanovení §11 obč. zák. podle něhož tvrzení popsané v žalobě je nezpůsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce, přijal soud prvního stupně v rozsudku ze dne 11. února 2009, č.j. 32 C 181/2007 – 67. Tento rozsudek však byl následně odvolacím soudem zrušen a i když odvolací soud později uvedl, že se tak stalo „především“ pro jeho nepřezkoumatelnost, vyjádřil již v zrušovacím usnesení právní názor, že nelze bez dalšího souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že „tvrzení, že někdo provozuje restaurační předzahrádku event. „na černo“, není objektivně způsobilé zasáhnout do občanskoprávní sféry fyzické osoby. Právním názorem soudu ve smyslu (nyní účinného) ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92). Jakkoliv (v pořadí druhé) rozhodnutí soudu prvního stupně vyznělo co do výsledku stejně, jako jeho první rozhodnutí, byl soud prvního stupně v pořadí druhém rozhodnutí vázán výkladem ustanovení §11 obč. zák. tak, jak jej učinil odvolací soud v zrušovacím usnesení. Tento výklad má oporu v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, srov. např. Sborník stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu na str.171-173, nebo rozsudek ze dne 30.9.2004, sp.zn. 30 Cdo 179/2004, uveřejněný v časopise soudní rozhledy, ročník 2005, svazek 2, str. 59. Dovolatel tak sice uplatnil obecně způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., napadl jím však posouzení právní otázky, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu o věci samé odpovídá ustálené judikatuře soudů a je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Napadl-li žalovaný dovoláním výslovně všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, pak dovolání není přípustné proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. je zřejmé, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, je-li přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti tomuto napadenému výroku je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné a směřuje-li dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proti výroku o náhradě nákladů řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. února 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu