ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.476.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 476/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců a) M. H. , b) P. H. a c) B. H. , zastoupených Mgr. Jiřím Čaplou, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Poštovní 1794/17, proti žalovaným 1) R. H. , 2) P. H. , a 3) J. H. , zastoupených JUDr. Pavlem Lasákem, advokátem se sídlem v Opavě, Masařská 322/3, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn 23 C 57/2006, o dovolání žalobců a), b), c) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15.12.2009, č.j. 1 Co 183/2009-351, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 15.12.2009, č.j. 1 Co 183/2009-356, takto
I. Dovolání žalobců a), b), c) proti části výroku III. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15.12.2009, č.j. 1 Co 183/2009-351, potvrzujícím výrok V. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.8.2007, č.j. 23C 57/2006 -131, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní 2) a 3) byli povinni zaplatit každému z žalobců částku 300.000,- Kč, se zamítá, jinak se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným 2) a 3) na nákladech dovolacího řízení 16.550,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám JUDr. Pavla Lasáka, advokáta se sídlem v Opavě, Masařská 322/3.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16.8.2007, č.j. 23C 57/2006 -131 uložil žalovanému 1) povinnost zaslat všem žalobcům omluvný dopis (výroky I. a II.) a zaplatit na nemajetkové újmě každému z žalobců částku ve výši 120.000,- Kč (výrok III.). Žalobu, aby byl žalovaný 1) povinen zaplatit každému z žalobců dalších 180.000,- Kč, zamítl (výrok IV.). Dále zamítl žalobu proti žalovaným 2) a 3) (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VI. až IX.). Vyšel přitom ze skutkového závěru, že žalovaný 1) jako řidič při rychlosti vyšší o 9 km, než je přiměřená, narazil osobním vozidlem ve společném jmění žalovaných 2) a 3) do P. H., manžela žalobkyně a) a otce žalobců b) a c), který šel po nesprávné pravé straně vozovky zády k vozidlu a vybočil až o 3,4 metry vlevo, čímž jej usmrtil a byl pravomocně odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví. Rodinný život všech žalobců byl tímto zásahem rozvrácen, když všichni ztrátu svého bližního nesou těžce. Za toto jednání nebyla žalobcům ze strany žalovaných 1) - 3) poskytnuta žádná omluva ani finanční satisfakce. V době nehody byla dechová zkouška na alkohol u žalovaného 1) negativní, P. H. měl při pitvě zjištěno 1,64 g/kg ethanolu v krvi. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je částečně důvodná. K námitce promlčení nepřihlédl, neboť žalobu považoval za včasnou. Protiprávním jednáním žalovaného 1) byla porušena osobnostní práva žalobců na soukromí a rodinný život a vznikla mu povinnost poskytnout jim přiměřené zadostiučinění. Mimo písemné omluvy zavázal soud prvního stupně žalovaného 1) zaplatit žalobcům nemajetkovou újmu, neboť újma vzniklá žalobcům je neodčinitelná a trvalého charakteru. Při úvaze o výši relutární náhrady soud prvního stupně vyhodnotil, že žalovaný 1) byl uznán vinným ze spáchání nedbalostního trestného činu, protože jako řidič jel rychlostí o 9 km vyšší, než je přiměřená (byť nepřekročil rychlost povolenou), byl osobou netrestanou, bez záznamu v evidenční kartě řidiče. P. H. se na dopravní nehodě významně spolupodílel, neboť v tmavém nevýrazném oblečení šel v noci po nesprávné straně vozovky a vybočil ze svého směru chůze ke středu vozovky. K okolnosti, že P. H. byl v době dopravní nehody podnapilý, soud prvního stupně nepřihlédl.
Ve vztahu k žalovaným 2) a 3) soud prvního stupně uvedl, že subjektem odpovědným za neoprávněný zásah může být výlučně původce zásahu, což žalovaní 2) a 3) jako provozovatele (majitelé) motorového vozidla nebyli. Nároky z osobnostních práv jsou upraveny ustanovení §11 a 13 obč. zák., „jejichž znění je zcela jasné, a proto zde není žádný důvod přistupovat k analogii dle §427 a násl. obč. zák“.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15.12.2009, č.j. 1 Co 183/2009-351, odvolací řízení o odvoláních žalobců a) a b) ohledně částky 180.000,- Kč pro každého z nich zastavil (výrok I.), odvolání žalovaného 1) do výroku IX. odmítl (výrok II.), rozsudek soudu prvního stupně v odstavci III. - pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného 1) zaplatit každému z žalobců a), b), c) 80.000,- Kč a dále v odstavci IV. ve vztahu k žalobkyni c) a v odstavci V., potvrdil (výrok III.). Výrokem IV. odvolací soud rozhodl tak, že „pokud bylo v odstavci III. rozhodnuto o povinnosti žalovaného 1) zaplatit každému z žalobců a), b), c) dalších 40.000,- Kč, rozsudek krajského soudu se v této části mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá“. Výroky V. až IX. rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud, odlišně od soudu prvního stupně považoval námitku promlčení vznesenou stranou žalovanou za částečně důvodnou. Nárok žalobkyně a) ve výši 150.000,- Kč a žalobců b) a c) ve výši 100.000,- Kč považoval za nárok uplatněný včas, jestliže však žalobci následně svůj nárok na nemajetkovou újmu rozšiřovali dalšími dispozitivními úkony ze dne 30.4.2007 a 18.6.2007, byl požadavek žalobců na nemajetkovou újmu nad rámec původních požadavků promlčen. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 25 Cdo 1460/2002, s odůvodněním, že toto rozhodnutí řeší vztah promlčení a ztížení společenského uplatnění, které je co do svého nemajetkového charakteru k nemajetkové újmě dle §13 OZ nejbližší.
Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný 1) se dopustil neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobců a k odvolání žalobců posuzoval, kdo za tento neoprávněný zásah odpovídá, zda žalovaný 1) jako přímý původce zásahu či žalovaní 2) a 3) jako provozovatelé vozidla, případně všichni žalovaní společně a nerozdílně. Odvolací soud uvedl, že je mu známa judikatura Nejvyššího soudu, kterou Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích sp.zn. 30 Cdo 814/2003, sp.zn. 30 Cdo 73/2003 a sp.zn. 30 Cdo 999/07 „bez bližšího vysvětlení“, připustil možnost použití analogie ustanovení §427 OZ pro posouzení odpovědnosti i v řízení o ochranu osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §11 a následujících obč. zák.“ Při posuzování zda analogie §427 obč. zák. je případná i v přezkoumávané věci vzal odvolací soud do úvahy, že odpovědnost za neoprávněný zásah, který v příčinné souvislosti vyvolal nemajetkovou újmu, má ten, kdo se dopustil jednání (či nekonání), které představuje tento zásah - tedy původce zásahu. Přímým původcem zásahu (konkrétního konání či nekonání) je fyzická osoba, která konala, ale konat neměla, nebo nekonala, ač měla, a ta také za zásah nese odpovědnost. Výjimkou je situace předvídaná ustanovením §420 odst. 2 obč. zák., která se sice týká škody, ale pro její závažnost je ji nutno zohlednit analogií i pro nemajetkovou újmu. Jde o situaci, kdy takovou nemajetkovou újmu způsobí jako přímý původce fyzická osoba při činnosti, ke která byla použita právnickou (či jinou fyzickou) osobou, kdy tedy přímý původce je v takovém právním vztahu k ní (např. v pracovním poměru), že je na místě stanovení její odpovědnosti za nemajetkovou újmu místo přímého původce, který újmu způsobil při její činnosti, k níž byl použit. Půjde o jakoukoli takovou činnost, která spadá do působnosti právnické (fyzické) osoby z hlediska věcného, místního a časového. Za takovéto situace je na místě analogie i pro nemajetkovou újmu.
U provozovatele motorového vozidla dle §427 odst. 2 OZ však o takovou situaci nejde. Provozovatel především neodpovídá za škodu místo škůdce, ale vedle něho, k nemajetkové újmě nemá žádný přímý a v podstatě ani nepřímý vztah. Ten je dán zpravidla jen tím, že je majitelem motorového vozidla, prostřednictvím něhož k zásahu došlo jednáním jiné osoby - řidiče. O protiprávní jednání nejde a žádný vztah mezi provozovatelem a původcem zásahu není vyžadován. Odpovědnost se vlastně odvíjí od pouhého vlastnictví motorového vozidla.
V posuzovaném případě odvolací soud neodvodil odpovědnost žalovaných 2) a 3) za neoprávněný zásah. V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaní 2) a 3) porušili povinnost jako provozovatelé dopravního prostředku ve vztahu k údržbě a technickému stavu vozidla. K vlastnímu neoprávněnému zásahu vyjma vlastnictví motorového vozidla nemají žádný vnitřní vztah. Žalovaný 1) v době, kdy se dopustil neoprávněného zásahu, nejednal ve prospěch žalovaných 2) a 3) či s jejich souhlasem. Jednání žalovaného 1) je bez jakékoliv časové a věcné a místní souvislosti se zájmy žalovaných 2) a 3), kterážto skutečnost je základní podmínkou pro aplikaci ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. ve vztahu k právnickým osobám. Odpovědnost žalovaných 2) a 3) by se tak odvíjela pouze od vlastnictví bez jakékoliv návaznosti na jednání či opomenutí přímého původce neoprávněného zásahu.
Při úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění odvolací soud zvážil míru spoluúčasti P. H. a další okolnosti posuzovaného případu, zejména k tomu, že žalovaný 1) porušil svou povinnost nevýrazným překročení přiměřené rychlosti o 9 km v hodině byť nepřekročil maximálně povolenou rychlost. Výrazné spoluzavinění P. H. spočívalo v jeho chůzi v noci v nevýrazném oblečení na nesprávné straně vozovky ve značně podnapilém stavu pro který před okamžikem střetu zavrávoral vlevo přímo do jízdní dráhy vozidla řízeného žalovaným 1). Tento pohyb chodce je v souladu i ze znaleckým posudkem, kdy znalci dopěli k závěru, že množství alkoholu, které měl P. H. v krvi, vrávoravou chůzi může přivodit. S ohledem na výše uvedené pak za přiměřenou nemajetkovou újmu považoval odvolací soud částku ve výši 80.000,- Kč pro každého žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu, který byl žalobcům doručen dne 17.2.2010 podali dovolání žalobci a), b), c). Učinili tak elektronickým podáním v poslední den dovolací lhůty 19.4.2010, které bylo do tří dnů doplněno podepsaným originálem. V tomto podání napadli „výrok v odstavci IV., kterým byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě změněn tak, že žalobní požadavek každého z nás žalobců a), b), c) vůči žalovanému 1) ohledně 40.000,- Kč“ pro každého se zamítá“ a dále výrok v odstavci III. v části, ve které byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě v odstavci V. potvrzen ohledně zamítnutí žaloby vůči žalovaným 2) a 3) a požádali o ustanovení advokáta pro dovolací řízení. Po právní moci usnesení o ustanovení zástupce z řad advokátů žalobci a), b) ke dni 22.9.2010 a c) ke dni 16.12.2010, bylo dovolání podáními ze dne 19.11.2010 (žalobci a), b)) a 3.1.2011 (žalobkyně c)) doplněno tak, že dovolání směřuje jen proti výroku odstavci III. v části, ve které byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě v odstavci V. potvrzen ohledně zamítnutí žaloby vůči žalovaným 2) a 3). Dovolací důvody se rovněž upínají pouze k tomuto výroku.
Dovolatelé za otázku zásadního právního významu považují možnou aplikaci ustanovení §427 obč. zák. v vztahu k 11 a násl. obč. zák. za použití analogie podle ustanovení §853 obč. zák., je-li způsoben zásah do osobnostních práv fyzické osoby provozem dopravního prostředku. Poukazují na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, kde již tato otázka byla řešena (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2004, sp.zn. 30 Cdo 814/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem C 2827, ročník 2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.12.2003, sp. zn. 30 Cdo 73/2003 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2006, sp. zn. 30 Cdo 1627/2005). Dovolatelé mají za to, že je nepochybné, že zákonodárce vymezil jako zvláštní skupinu případů zásahů do osobnostních práv fyzických osob ty, které mají svou podstatu v zásahu, k němuž došlo v přímé souvislosti s provozem dopravních prostředků. Zde občanský zákoník, pokud v této souvislosti upravuje předpoklady náhrady škody, vymezuje odpovědnost provozovatele motorového vozidla jako případ zvláštní odpovědnosti za škodu (§427 a násl. obč. zák.). Je-li třeba připustit při určení osoby odpovědné za nemajetkovou újmu, již utrpěla ve sféře svých osobnostních práv fyzická osoba, analogické užití ustanovení §420 odst. 2 obč. zák., neexistuje, podle dříve uvedeného názoru dovolacího soudu, argument, který by vylučoval analogické užití ustanovení §427 a násl. obč. zák. při určení odpovědné osoby za zásah proti osobnosti fyzické osoby vyvolaný zvláštní povahou provozu dopravních prostředků. Při vědomí uvedeného zbývá posoudit, kdo v konkrétním případě byl provozovatelem daného dopravního prostředku. Za tohoto je dle přesvědčení dovolatelů obecně pokládat toho, kdo má trvalou možnost právní a faktické dispozice s vozidlem. V té souvislosti dovolatelé vyvozují, že je zcela irelevantní, zda provozovatel vozidla byl nebo nebyl vlastním fyzickým původcem protiprávního zásahu (či lépe řečeno původcem mechanismu, kterým byl negativní zásah do osobnostních práv fyzické osoby způsoben). Analogické užití ustanovení §427 a násl. obč. zák. se ovšem ve výše uvedeném smyslu uplatní jen při určení osoby odpovědné za zásah proti osobnosti fyzické osoby vyvolaný zvláštní povahou provozu dopravních prostředků. Při zkoumání předpokladů odpovědnosti za zásah do osobnostních práv je třeba proto postupovat podle ustanovení §13 obč. zák., a nikoli podle ustanovení §427 a násl. obč. zák. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15.12.2009, č.j. 1 Co 183/2009-351 se v části výroku III. ( v části týkající se žalovaných 2) a 3)) VI. a VIII. a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.8.2007, č.j. 23C 57/2006 -131 ve výroku V. a VIII. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání žalobců brojili proti obsahovým nedostatkům a včasnosti podaného dovolání.
Dovolání všech žalobců směřující proti výroku IV. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15.12.2009, č.j. 1 Co 183/2009-351, jímž byl změněn rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.8.2007, č.j. 23C 57/2006 -131 ve výroku III. tak, že se zamítá žaloba, aby každému z žalobců a), b), c) byl žalovaný 1) povinen zaplatit dalších 40.000,- Kč tak zůstalo zcela neodůvodněno. Tzv. blanketní dovolání může být doplněno o údaj o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen do uplynutí dovolací lhůty. Dovolání, které nebylo o uvedené náležitosti doplněno v propadné (prekluzivní) lhůtě určené v ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítne podle §43 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003, sp.zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2003). Dovolací soud proto dovolání žalobců v tomto rozsahu odmítnul podle §43 odst. 2 o.s.ř. , §243c odst. 1 o.s.ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 15.12.2009, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. 7. 2009).
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že otázka vztahu ustanovení §427 obč. zák. k §11 a násl. obč. zák. za použití analogie podle ustanovení §853 obč. zák., co do odlišení osoby odpovědné za zásah a předpokladů odpovědnosti za zásah do osobnostních práv fyzické osoby, je-li způsoben provozem dopravního prostředku, nebyla doposud vyřešena v celé své šíři, v důsledku čehož je třeba dospět k závěru, že dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, není však (jak bude rozvedeno níže) důvodné.
Otázku možného užití ustanovení §427 obč. zák. ve vztahu k §11 a násl. obč. zák. za použití analogie podle ustanovení §853 obč. zák., je-li způsoben zásah do osobnostních práv fyzické osoby provozem dopravního prostředku, byla již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2004, sp. zn. 30 Cdo 814/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem C 2827, ročník 2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.12.2003, sp. zn. 30 Cdo 73/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2006, sp. zn. 30 Cdo 1627/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.9.2008, sp. zn. 30 Cdo 999/2007 ). Subjekty odpovědnými za zásah, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, spočívající buď v porušení, či jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, mohou být buď fyzické osoby nebo osoby právnické. V případě, že za zásah odpovídá právnická osoba, vychází se obecně z toho, že byl-li zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou osobou k realizaci činnosti této právnické osoby, postihují občanskoprávní sankce podle ustanovení §13 obč. zák. samotnou právnickou osobu, a to při analogickém užití ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s ustanovením §853 obč zák. Tato eventualita, která již byla v rámci rozhodovací činnosti soudu judikována, však není možností při určení odpovědného subjektu za zásah proti osobnosti fyzické osoby výlučnou. Skutečností je, že odpovědnost za zásah proti osobnosti fyzické osoby není odpovědností za zavinění, ale je odpovědností objektivní. Při existenci zásahu a jeho současném posouzení jako zásahu neoprávněného, je tak třeba vymezit především odpovědný subjekt za tento zásah. Je nepochybné, že jako zvláštní skupinu případů zásahů do osobnostních práv fyzických osob je třeba vymezit ty, kdy k takovémuto zásahu dojde v souvislosti s provozem dopravních prostředků. Zde občanský zákoník, pokud v této souvislosti upravuje předpoklady náhrady škody, vymezuje odpovědnost provozovatele motorového vozidla jako případ zvláštní odpovědnosti za škodu (§427 a násl. obč. zák.). Je-li tedy třeba připustit při určení odpovědné osoby za nemajetkovou újmu, již utrpěla na své osobnosti fyzická osoba, analogické užití ustanovení §420 odst. 2 obč. zák., neexistuje, podle názoru dovolacího soudu, argument, který by vylučoval analogické užití §427 a násl. obč. zák. při určení odpovědné osoby za zásah proti osobnosti fyzické osoby vyvolaný zvláštní povahou provozu dopravních prostředků. Obdobně jako v případě úvahy, že za škodu způsobenou tímto provozem odpovídá provozovatel vozidla, lze vycházet z toho, že za nemajetkovou újmu, způsobenou osobnosti fyzické osoby tímto provozem, může podle okolností konkrétního případu dotčené fyzické osobě analogicky odpovídat provozovatel. V dané věci proto bylo dále třeba posoudit, kdo byl provozovatelem dopravního prostředku, za kterého je třeba obecně pokládat toho, kdo má trvalou možnost právní a faktické dispozice s vozidlem. Není podstatné a významné, pokud provozovatel vozidla byl nebo nebyl vlastním fyzickým původcem zásahu (přesněji řečeno původcem mechanismu, kterým byl zásah proti osobnostní sféře fyzické osoby způsoben). Dovolací soud ovšem výslovně zvýraznil, že analogické užití ustanovení §427 a násl. obč. zák. se ve výše uvedeném smyslu uplatní jen při určení osoby odpovědné za zásah proti osobnosti fyzické osoby vyvolaný zvláštní povahou provozu dopravních prostředků. Při zkoumání předpokladů odpovědnosti za zásah do osobnostních práv fyzické osoby je proto třeba postupovat podle ustanovení §13 obč. zák., a nikoli podle ustanovení §427 a násl. obč. zák.
V přezkoumávané věci se výše uvedené závěry uplatní potud, pokud by s ohledem na konkrétní okolnosti případu bylo možné dovodit, že spolu s přímým původcem zásahu odpovídají za zásah do osobnostních práv i další osoby, které by bylo možno (s ohledem na mechanismus vzniku poškození) identifikovat za analogického použití §427 obč. zák., případně, že by z hlediska určení osoby odpovědné za zásah do osobnostního práva bylo možné uvažovat pouze o provozovateli dopravního prostředku (a to právě proto, že příčina vzniku škodné události by spočívala pouze výlučně ve zvláštní povaze provozu dopravního prostředku - např. představované projevivší se skrytou vadou vozidla, apod.). Jestliže však odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, vycházel ze zjištění, že žalovaný 1) porušil svou povinnost nevýrazným překročení přiměřené rychlosti o 9 km v hodině, byť nepřekročil maximálně povolenou rychlost a že na vzniku škodné události se výrazným způsobem podílel i poškozený, má i dovolací soud za to, že úvaha o nedostatku odpovědnosti žalovaných 2), 3) není nepřiléhavá, neboť právě s ohledem na skutkové okolnosti přezkoumávané věci nelze dovodit jejich odpovědnost za zásah do osobnostních žalobců ve smyslu ustanovení §11 obč. zák. Jakkoliv by se mohlo jevit, že odvolací soud zřejmě směšuje určení odpovědné osoby za zásah do osobnostních práv za analogického užití §427 obč. zák. s předpoklady pro vznik odpovědnosti za takovýto zásah, který je ale třeba poměřovat podle ustanovení §11 obč. zák., je jeho rozhodnutí co do výsledku správné.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 16.250,- Kč [srov. §2 odst. 1, §6 odst. 1 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §16 odst. 2, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 16.550,- Kč. Protože dovolání žalobců bylo zamítnuto dovolací soud jim podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalovaným náklady v celkové výši 16.550,- Kč nahradili. Žalobci jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalované 2), 3) v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. dubna 2012
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu