ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.520.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 520/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce P. P. , zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované FTV Prima, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 8 - Libeň, Na Žertvách 24/132, IČ 48115908, o povinnost uveřejnit odpověď a ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 137/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2010, č.j. 1 Co 405/2009-113, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, se zamítá; jinak se toto dovolání odmítá.
II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 9.360,- Kč k rukám Mgr. Lukáše Trojana, advokáta se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. července 2009, č.j. 37 C 137/2008-74, výrokem I. zamítl žalobu, že žalovaná je povinna ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku uveřejnit v nejbližším vysílání Zpráv TV Prima odpověď žalobce v tomto znění: „V pořadu Zprávy TV Prima ze dne 20.8.2008 byla zveřejněna reportáž o P. P., jejíž obsah není ve výrocích o obsahu spisu vedeného o P. P. vojenskou kontrarozvědkou pravdivý. Není pravda, že pan P. P. prozrazoval vojenské kontrarozvědce jakékoliv informace, kterými mohl poškodit jiné osoby. Není pravda, že spis o panu P. obsahuje rozsáhlá vyjádření P. P. obsahující kompromitující informace uvedené P. P. o emigrantech se kterými se setkal při svém pobytu v S. A. či o popisu emigrace trenéra J. S. Spis z velké většiny obsahuje vyjádření osob, které se nacházely v jeho blízkosti, a není tedy přepisem vyjádření podaných P. P. P. P.“ Výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně na základě §35 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen „ZRTV“), dovodil, že žaloba nebyla podána po právu, protože požadavek žalobce nesplňuje nároky stanovené uvedeným zákonným ustanovením, když se domáhá konstatování, že obsah reportáže není pravdivý. Soud prvního stupně připustil, že ve spisu vedeném vojenskou kontrarozvědkou (dále jen „VKR“) jsou uvedeny i zprávy o vytěžení dalších příslušníků ASVS Dukla Liberec, že spis je chaotický, i to, že z některých zpráv není zřejmé, že pramenem byl právě žalobce. Na druhé straně však žalobce byl evidován jako důvěrník VKR, nepopřel, že po návratu z výjezdů byl předvoláván, aby podával zprávy, tyto zprávy také podával, takže byl jednou z osob, které podávaly kompromitující informace o emigrantech, neboť každá informace o emigrantech byla kompromitující. Pokud se týče zprávy o emigraci trenéra S. a o M. V., jednalo se o zprávu o vytěžení příslušníků ASVS Dukla Liberec, jehož byl žalobce členem. Proto žalovaná dle názoru soudu prvního stupně prokázala, že výroky uvedené v reportáži jsou pravdivé.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. srpna 2010, č.j. 1 Co 405/2009-113, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil tak, že žalované uložil uveřejnit odpověď ve znění navrhovaném žalobcem a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v reportáži, která je předmětem sporu, bylo uveřejněno sdělení o žalobci obsahující skutková tvrzení dotýkající se jeho cti a důstojnosti, jejichž pravdivost v řízení nebyla prokázána. Šlo zejména o dramatické líčení obsahu spisu vedeného VKR pod jménem žalobce, který byl registrován jako důvěrník VKR krycím jménem P. Přitom však nebylo nijak výrazně zmíněno, že u tzv. důvěrníků se nejedná o vědomou spolupráci. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 26. listopadu 1992, sp.zn. Pl. ÚS 1/92. Reportáž byla zkreslující, když zmiňovala „kompromitující informace“ poskytnuté žalobcem, ale nebylo již uvedeno, čeho se konkrétně týkaly. V celém spisu, opakovaně ukazovaném na kameru, kromě popisů ubytování sportovců, restaurací, jejich tlumočnic a tlumočníků a dalších osob zajišťujících péči o sportovce na významných soutěžích, nebyly žádné důvěrné, ani kompromitující údaje uvedeny. Již tímto zkreslením obsahu nalezeného spisu a písemností, které obsahoval, se podle názoru odvolacího soudu stal zásah žalované neoprávněným a je na místě jej postihnout zajištěním nápravy, a to uveřejněním odpovědi navržené žalobcem. Odvolací soud pak dodává, že se ve spisu nenacházejí žádná kompromitující sdělení, nebylo prokázáno, že údaje týkající se zmíněných osob emigrantů byly zjištěny od žalobce, protože byly získávány od širokého okruhu osob, které podle obsahu svazku nelze ani konkrétně ztotožnit, tyto informace nebyly nijak významné ani z pohledu dané doby, když jejich obsah byl na úrovni „společenských klepů“ a jejich zpravodajská hodnota byla nulová a byly dostupné i z běžného denního tisku vydávaného v letech 1984 – 1986.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované dne 20. října 2010 a právní moci nabyl dne 25. října 2010.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalovaná dne 20. prosince 2010 včasné dovolání, a to výslovně do všech jeho výroků. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) a §241a odst. 3 o.s.ř. Tvrdí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, má zato, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nesprávné právní posouzení, resp. nesprávnou interpretaci ustanovení §35 ZRTV odvolacím soudem spatřuje dovolatelka v tom, že v odůvodnění svého rozsudku poukazuje na nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 26. listopadu 1992, sp.zn. Pl. ÚS 1/92,v němž Ústavní soud sice skutečně konstatuje, že evidence osob jako spolupracovníků uvedených v zákoně č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další podmínky pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky mohla být založena i bez písemného závazku a jejich vědomí, avšak uvedený nález se týkal zrušení ustanovení §2 odst. 1 písm. c) lustračního zákona a vztahuje se na formálně pojatá kritéria obecně závazného právního předpisu při stanovení podmínek pro výkon veřejných funkcí. Za situace, kdy se o žalobci zachoval rozsáhlý svazek vojenské kontrarozvědky, je zmíněný nález jen omezeně použitelný a vycházet je třeba především z obsahu tohoto svazku. Dále poukazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2010, č.j. 34 C 121/2008-159, kterým soud zamítl žalobu P. P., aby Česká republika jednající Archivem bezpečnostních složek, byla uznána povinnou zdržet se zveřejnění evidenčních záznamů o žalobci jako spolupracovníku VKR a aby byla uznána povinnou se na svých webových stránkách žalobci omluvit. Městský soud v Praze měl dle dovolatelky za osvědčeno, že žalobce byl registrován jako důvěrník a současně zjištěno, že jako takový byl skutečně i využíván a pravidelně poskytoval informace, které mohly, zejména emigranty a jejich příbuzné, kteří zůstali v ČR, poškodit. Připomíná také, že v reportáži bylo uvedeno, že žalobce má negativní lustrační osvědčení a že spolupráci s komunistickými tajnými službami popírá, a to jak prostřednictvím redaktora, tak vyjádřením samotného žalobce. Rozborem jednotlivých dokumentů obsažených ve spisu pak dovozuje pravdivost informací uveřejněných v reportáži, zejména, že žalobce byl skutečně veden jako důvěrník a že opakovaně samostatně poskytoval nadřízeným operativním pracovníkům poznatky z výjezdů do zahraničí. Domnívá se také, že povinnost uveřejnit odpověď neměla být uložena vzhledem k ustanovení §40 odst. 1 písm. c) ZRTV, protože vysílání reportáže předcházelo oprávněné zveřejnění obsahu svazku VKR ze strany Archivu bezpečnostních složek.
Vadou dle názoru dovolatelky odvolací soud zatížil řízení, když dospěl k závěru, že uvedená reportáž byla zkreslující. Soud vycházel tak z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval dle ustanovení 213 odst. 2 o.s.ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, případně dokazování doplnil. Tím, že odvolací soud uvedl, že dané informace byly dostupné i z běžného denního tisku přihlédl podle dovolatelky k novým skutečnostem a důkazům, ačkoliv nebyly účastníky zákonným způsobem uplatněny. Vyslovuje rovněž pochybnosti o nepodjatosti soudce senátu Vrchního soudu v Praze, JUDr. J. B. a domnívá se, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Z prvních dvou výtek uvedených v tomto odstavci (absence kompromitujících informací ve spisu VKR a obsah běžného denního tisku v letech 1984 – 1986) dovolatelka také dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a řízení tak bylo postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř.
Závěrem vyslovuje přesvědčení, že napadené rozhodnutí zasáhlo do jejího práva na svobodu projevu dle článku 17 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a nebyly respektovány ani její články 4 a 10, podle nichž je oprávněna veřejnost informovat o společensky významných událostech, k nimž nepochybně patří i spolupráce poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky se složkami komunistické Státní bezpečnosti.
Žalovaná proto navrhla, aby napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání písemně vyjádřil podáním ze dne 27. července 2011, v němž vyvrací tvrzení dovolatelky vztahující se k jednotlivým dovolacím důvodům a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Dále konstatuje, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, u níž je splněna též podmínka ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a pokud směřuje proti měnícímu výroku I. ve věci samé rozsudku odvolacího soudu, je i přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Z ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. V daném případě dovolatelka ve svém dovolání vady řízení, která mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v absenci (zopakování) dokazování odvolacím soudem a v tom, že přihlédl k novým skutečnostem a důkazům, které nebyly účastníky uplatněny a ani nebyly v řízení provedeny, vytýká. Tyto námitky důvodné nejsou, neboť odvolací soud vycházel ze shodných zjištění, jako soud prvního stupně, pouze dospěl k závěru, že informace ve spisu VKR nebyly ve vztahu k osobám, jichž se týkaly, ani důvěrné ani kompromitující. Konstatování, že informace poskytnuté žalobcem, byly v té době dostupné i z běžného denního tisku, nemohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož správnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Žádný z výše uvedených důvodů, pro které by bylo možno usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, popř. se týkalo skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, však v projednávané věci dán není. K závěru, že informace poskytnuté VKR žalobcem, popřípadě jinými osobami, nejsou ve vztahu k osobám, jichž se týkají, důvěrné ani kompromitující, dospěl odvolací soud jednoznačně na základě obsahu spisu a důkazů provedených soudem prvního stupně. Konstatování, že tyto informace byly dostupné i v běžném denním tisku té doby, se nevztahuje k posouzení kompromitující povahy těchto informací.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., je třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Podle ustanovení §35 ZRTV, upravujícího právo na odpověď, jestliže bylo v rozhlasovém nebo televizním vysílání uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na provozovateli vysílání uveřejnění odpovědi. Provozovatel vysílání je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit (odst. 1). Odpověď se musí omezit pouze na skutkové tvrzení, kterým se tvrzení podle odstavce 1 uvádí na pravou míru, nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí (odst. 2). Osoba, na jejíž žádost byla provozovatelem vysílání uveřejněna odpověď podle tohoto zákona, nemůže požadovat uveřejnění další odpovědi na tuto odpověď (odst. 3).
Z ustanovení §38 ZRTV vyplývá, že odpověď nebo dodatečné sdělení je provozovatel vysílání povinen uveřejnit
a) ve stejném pořadu, v němž bylo uveřejněno napadené sdělení, a nebude-li to možné, ve stejně hodnotném vysílacím čase, v jakém bylo uveřejněno napadené sdělení, a to takovým způsobem, aby nové sdělení bylo formou rovnocenné a rozsahem přiměřené napadenému sdělení,
b) výslovným označením \"odpověď\" nebo \"dodatečné sdělení\",
c) na vlastní náklady,
d) v témže jazyce, ve kterém bylo uveřejněno napadené sdělení,
e) s uvedením jména a příjmení nebo názvu osoby, která o uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení žádá, jestliže osoba takový požadavek uplatnila (odst. 1).
Provozovatel vysílání je povinen odpověď nebo dodatečné sdělení uveřejnit do 8 dnů od doručení žádosti o uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení (odst. 2).
Podle ustanovení §39 ZRTV neuveřejní-li provozovatel vysílání odpověď nebo dodatečné sdělení vůbec nebo nedodrží-li podmínky pro uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení stanovené v §38, rozhodne o povinnosti uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení na návrh osoby, která o jejich uveřejnění požádala, soud (odst. 1).
Podle ustanovení §40 odst. 1 ZRTV provozovatel vysílání není povinen uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení, jestliže
a) uveřejněním navrženého textu by byl spáchán trestný čin nebo správní delikt,
b) uveřejnění navrženého textu by bylo v rozporu s dobrými mravy,
c) napadené sdělení, popřípadě jeho napadená část je citací sdělení třetí osoby určeného pro veřejnost nebo jeho pravdivou interpretací a jako takové bylo označeno nebo prezentováno.
Podle odstavce 2 provozovatel vysílání není povinen uveřejnit odpověď, jestliže žádost o její uveřejnění směřuje vůči textu uveřejněnému na základě prokazatelného předchozího souhlasu osoby, která žádost podala.
Dovolací soud v prvé řadě konstatuje, že žalobcem požadované znění odpovědi nemělo za cíl zpochybnit skutečnost, že byl evidován jako důvěrník VKR, ani že VKR poskytoval informace, ale tvrzení žalované ve sporné reportáži, že tyto informace mohly poškodit jiné osoby a že spis VKR obsahuje jeho rozsáhlá vyjádření obsahující kompromitující informace o emigrantech, se kterými se setkal při svém pobytu v S. A. či o popisu emigrace trenéra J. S.
Z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud, při svém rozhodování ze zásad uvedených v ustanoveních §35 a násl. ZRTV fakticky vycházel a jasně, byť velmi stručně, vyložil důvody svého rozhodnutí. Především to byl závěr, že ve sporné reportáži bylo uveřejněno sdělení o žalobci obsahující skutková tvrzení, dotýkající se žalobcovy cti a důstojnosti, tato reportáž byla zkreslující, když zmiňovala „kompromitující informace“ poskytnuté žalobcem, ale již nebylo uvedeno, čeho se konkrétně týkaly a navíc spis vedený VKR žádné kompromitující informace neobsahuje. Na základě toho pak dospěl k závěru, že šlo jednoznačně o neoprávněný zásah a je proto namístě ho postihnout zajištěním nápravy, a to uveřejněním odpovědi navržené žalobcem.
Nebyl tak naplněn ani dovolatelkou uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a je zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Jestliže dovolatelka namítá v dovolání podjatost člena odvolacího senátu, pak je nutno připomenout, že k posouzení této otázky by sloužila žaloba pro zmatečnost (analogicky srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 2007, 29 Odo 526/2005). V této souvislosti lze přitom jako obiter dietum zmínit, že sama skutečnost, že dotčený soudce v předchozí době byl členem KSČ, ještě nezakládá důvod pochybovat o jeho nepodjatosti (z aktuální judikatury k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 22. listopadu 2011, sp. zn. III. ÚS 3232/11, resp. ze den 24.2.2011, sps zn. III. ÚS 3268/10, in www.nalus.usoud.cz , nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. března 2012, sp. zn. 20 Nd 15/2012, in www.nsoud.cz ). Důvod k podjatosti nezakládá ani okolnost, pokud by rozsudek odůvodnil člen senátu, nikoliv předseda senátu, resp. referující člen senátu, ani dovolatelkou popisované okolnosti týkající se předchozí činnosti soudce v politické sféře a to i ve vazbě na osobu žalobce, který je poslancem za ČSSD.
Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení dovolání není přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání směřující proti výroku o nákladech řízení odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč (srov. §2 odst. 1, §6 odst. 1 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení žalobce činí 7.800,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 9.360,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. dubna 2012
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu