ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.636.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 636/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce J. F. , zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, adresa pro doručování: Karviná, K. Sliwky 126/18, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 90/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2012, č. j. 58 Co 524/2011 – 70, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 100.000,- Kč.
Žalobce se této částky domáhal z titulu tvrzené nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku „průtahů nezákonného trestního stíhání“.
Soudy vyšly ze zjištění, že dne 31. 8. 2005 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, jenž nabyl právní moci v den vyhlášení (tj. dne 31. 3. 2010) byl žalobce zproštěn obžaloby, neboť skutek nebyl trestným činem.
Soudy vyšly z toho, že žalobce se domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce uvedeného trestního řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že nárok uplatněný žalobcem je promlčen. Subjektivní promlčecí doba uvedená v §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“ – počala běžet od okamžiku, kdy žalobci bylo oznámeno rozhodnutí, jímž byl zproštěn obžaloby. Zprošťující rozsudek byl vyhlášen dne 31. 3. 2010 u hlavního líčení a téhož dne nabyl právní moci. Od 5. 8. 2010 do 11. 11. 2010 došlo ke stavení běhu promlčecí doby, neboť v tomto období byla projednávána žádost o poskytnutí zadostiučinění u žalované. Následně běh promlčecí doby pokračoval a skončil dne 7. 1. 2011. Žalobce uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy u soudu dne 9. 2. 2011, tedy po uplynutí promlčecí doby.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Podle žalobce je třeba i pro účely posouzení počátku běhu promlčecí doby odlišovat pojmy trestní řízení a trestní stíhání. V tomto ohledu pak trestní stíhání proti němu vedené skutečně skončilo již dne 31. 3. 2010, avšak trestní řízení skončilo až doručením opisu trestního rozsudku, tedy dne 2. 8. 2010. Oba soudy tedy otázku promlčení posoudily chybně, a proto žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry soudů v předmětném řízení a dovolání považuje za nedůvodné. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť neobsahuje žádnou otázku po právní stránce zásadně významnou (§237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.; se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zrušen uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Dovolací soud vychází stejně jako soud nalézací a soud odvolací z toho, že žalobce se domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou soudního řízení (§13 odst. 1 věta třetí OdpŠk), nikoliv rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem (§8 OdpŠk).
Dovolací soud pak nemá důvodu se ani v tomto případě odchylovat od své ustálené rozhodovací praxe, z níž vyplývá, že co se týče skončení řízení ve smyslu §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk, je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno (bod III., 2. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). V podrobnostech lze odkázat též na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2093/2012, v němž se jedná o obdobný případ.
Rozsudek odvolacího soudu tomuto závěru neodporuje.
Protože dovolací soud neshledal dovolání přípustným, postupoval podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a dovolání odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. listopadu 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu