ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.775.2011.2
sp. zn. 30 Cdo 775/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce J. F. , zastoupeného obecným zmocněncem JUDr. Františkem Vackem, bytem v Liberci, Brigádnická 290, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody 5,000.000,- Kč a nemajetkové újmy 945.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 70/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2010, č. j. 18 Co 334/2010 – 93, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně uložil ve výroku I. svého rozsudku žalované povinnost, aby do patnácti dnů od právní moci rozsudku zaplatila žalobci částku 35.000,- Kč. Ve výroku II. téhož rozsudku zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal toho, aby mu žalovaná zaplatila částku 910.000,- Kč a částku 5,000.000,- Kč. Ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce odvolací soud ve výroku I. v záhlaví uvedeného rozsudku zamítl návrh žalobce na přerušení řízení. Ve výroku II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ad II. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 241.500,- Kč a ve zbývající části tento výrok potvrdil. Ve výroku III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Výše zmíněných částek se žalobce domáhal s tvrzením, že v souvislosti s dosud neskončenými řízeními o jeho restitučním nároku vedenými u Pozemkového úřadu v Litoměřicích, Okresního soudu v Litoměřicích a Krajského soudu v Ústí nad Labem mu vznikla majetková škoda snížením hodnoty dotčeného majetku o 5,000.000,- Kč a nemajetková újma zapříčiněná nesprávným úředním postupem uvedených orgánů spočívající v nepřiměřené délce řízení, kterou ohodnotil částkou 1,000.000,- Kč. V předběžném projednání mu žalovaná vyplatila na náhradě nemajetkové újmy částku 55.000,- Kč.
Soudy vyšly ze zjištění, že řízení o žalobcem uplatněném restitučním nároku vedené nejprve u Pozemkového úřadu v Litoměřicích a následně u Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích trvalo v době projednávání u soudu prvního stupně osmnáct let. Přitom u pozemkového úřadu řízení probíhalo deset let, u krajského soudu jeden rok a u okresního soudu (v době řízení u soudu prvního stupně v této věci) sedm let.
Soud prvního stupně hodnotil restituční řízení jako složité, přičemž žalobce nikterak nepřispěl k průtahům ani celkové délce řízení. Naproti tomu předmět řízení nebyl pro žalobce významný. Nejzásadnější průtahy nastaly u pozemkového úřadu a okresního soudu. Dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, které žalobci způsobilo nemajetkovou újmu, za níž mu náleží přiměřené zadostiučinění v penězích. To stanovil zejména s ohledem na znění §444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) a životní standard v České republice. Soud prvního stupně vycházel též ze zprávy Kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva, podle níž ESLP považuje za výchozí základ výpočtu částku mezi 1.000 a 1.500,- EUR za každý rok řízení, a pokud je přiznána národními soudy, pak je přiměřené 45% z této částky. Soud prvního stupně uvažoval přiměřenou částku 5.000,- Kč za rok trvání řízení, a to i s ohledem na schodek státního rozpočtu ke konci roku 2009. Za osmnáct let trvání řízení by tak žalobci příslušela částka 90.000,- Kč. S ohledem na již vyplacenou částku přiznal žalobci dalších 35.000,- Kč.
Ohledně částky 5,000.000,- Kč rozhodl soud prvního stupně zamítavě s tím, že dosud nebylo rozhodnuto o vlastnictví nemovitosti, která měla být v neprospěch žalobce znehodnocena. Žalobce nebyl dosud určen vlastníkem, a nemůže se proto domáhat náhrady škody, neboť mu ještě žádná nevznikla.
Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak i s jeho závěrem o naplnění předpokladu odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu ve smyslu §31a a §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“. Neztotožnil se ovšem s tím, kterak soud prvního stupně aplikoval závěry obsažené v judikatuře ESLP, tak jako i kritéria obsažená v §31a odst. 3 OdpŠk při určení výše přiměřeného zadostiučinění.
Odvolací soud považoval za základní výši přiměřeného zadostiučinění částku 15.000,- Kč za rok trvání řízení, která není zjevně nepřiměřenou, jestliže odpovídá zhruba poloviční úrovni částek přiznaných ESLP. Za osmnáct let trvání řízení je základní částka 255.000,- Kč. Tuto částku je nutné snížit o 20% vzhledem ke složitosti řízení a o dalších 20% vzhledem k projednání věci na více stupních. Naopak jsou ale dány důvody pro zvýšení této částky, a to o 20% za to, že žalobce průtahy v řízení nezavinil, spíše naopak, a dále o 50% za to, že věc měla pro žalobce velký význam. Restituční řízení mají jako řízení napravující křivdy z totalitního režimu zvláštní osobní význam pro oprávněné osoby (popřípadě osoby jím blízké), jímž se v důsledku postupu v rozporu s ochranou základních lidských práv a svobod stala křivda mající vedle zcela nepochybných následků psychických, zdravotních a sociálních i následky ve sféře majetkové. Významným je v tomto případě i věk žalobce. Žalobci by pak náležela částka nejméně 331.500,- Kč, po vyplacení částky 90.000,- Kč tedy částka 241.500,- Kč. Za nepřípadnou považoval odvolací soud argumentaci soudu prvního stupně obsahující poukaz na výši schodku státní rozpočtu v roce 2009 a na §444 odst. 3 obč. zák.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v důvodech vedoucích k zamítnutí žaloby v části domáhající se náhrady majetkové škody ve výši 5,000.000,- Kč. V řízení nebyl především prokázán vznik škody žalobci. Existence takového nároku je závislá minimálně na výsledku řízení o žalobcově restitučních nárocích, která dosud nejsou skončena.
Proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně co do částky 241.500,- Kč, podala dovolání žalovaná. Jeho přípustnost dovozuje z toho, že došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Odvolacímu soudu vytýká především to, že sice ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že „žalobci dosud žádná škoda nevznikla“, přesto však rozsudek nalézacího soudu o věci samé změnil a žalobě vyhověl v další části žalobcem uplatňovaného nároku.
Odvolací soud podle žalované „nepostupoval po právu“, neboť se jen povrchně dotkl problematiky kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk. Pokud jde o délku řízení, soud se omezil na konstatování, že v době rozhodování soudu nebylo restituční řízení skončeno a trvalo již osmnáct let, bylo poznamenáno velmi dlouhými a nijak zdůvodnitelnými průtahy. Odvolací soud však již neřešil to, že řízení probíhalo jednak před správním orgánem, jednak před orgány soudními. Řízení též bylo asi dva roky přerušeno z důvodu probíhajícího konkursního řízení. Dospěl-li soud k závěru o nepřiměřenosti délky řízení, bezpochyby měl současně určit, jaká délka řízení byla přiměřená, resp. po jakou dobu žalobci nárok nenáleží. Soud zcela pominul podíl žalobce na délce řízení a význam řízení naopak „ne zcela přiměřeně akcentoval“, když opomenul, že předmětem řízení „je de facto restituce práv otce žalobce“. Žalovaná bez dalšího odkázala též na „rozsudek ESLP ve věci KLEPETÁŘ proti České republice ze dne 21. února 2006.“ Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu v napadené části spočívá na nesprávném právním posouzení, navrhla žalovaná, aby dovolací soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalované uvedl, že žalovaná ne zcela dokonale odlišuje odškodnění za majetkovou škodu a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, kterou žalobce utrpěl. Odvolacím soudem přiznaná částka 15.000,- Kč za rok trvání řízení se jeví jako minimální, když podíl žalobce na délce řízení nebyl odvolacím soudem pominut. Význam řízení pro žalobce rozhodně nebyl akcentován nepřiměřeně, nýbrž naprosto objektivně s přihlédnutím k věku žalobce. Žalobce nevrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, jednající v souladu s §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání žalované je přípustné, neboť směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka v tomto ohledu ničeho nenamítala a dovolací soud žádné vady řízení nezjistil. Proto se zabýval posouzením právních závěrů odvolacího soudu.
Dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud se ztotožňuje s vyjádřením žalobce, že žalovaná zřejmě dostatečně nerozlišila, že soudy v dané věci rozhodovaly o dvou samostatných nárocích; jednak o škodě majetkové a jednak o škodě (újmě) nemajetkové. Jen ve vztahu k nároku prvnímu dospěly soudy shodně k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat vznik škody, a proto není dána odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Naopak ve vztahu k žalobcem uplatněnému nároku na zadostiučinění nemajetkové újmy oba soudy – opět shodně – dospěly k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu státních orgánů, jakož i ke vzniku nemajetkové újmy žalobci a že mezi oběma skutečnostmi je vztah příčinné souvislosti. Tudíž jsou splněny všechny zákonné předpoklady odpovědnosti státu za vzniklou nemajetkovou újmu.
Dovolací soud se neztotožňuje s námitkou dovolatelky, že odvolací soud se „jen povrchně dotkl problematiky kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk“. Dovolací soud má naopak zato, že odvolací soud při úvaze o výši zadostiučinění postupoval zcela v souladu s tím, kterak k této problematice přistupuje Nejvyšší soud (viz např. bod VI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, obé dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). Odvolací soud zcela systematicky a srozumitelně vysvětlil, kterak dospěl k základní částce přiměřeného zadostiučinění a následně vysvětlil, jak tuto částku upravil vzhledem k naplnění kritérií obsažených v §31a odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk v daném konkrétním případě.
Co se týče celkové délky řízení, není pravdou, že by odvolací soud nevzal v úvahu to, že řízení probíhalo před více státními orgány, když základní částku snížil o 20% právě z toho důvodu, že řízení probíhalo na více stupních. Odvolací soud se věnoval i otázce dalších samostatných řízení vyvolaných řešením restitučního sporu. Navíc Nejvyšší soud ve výše zmíněném stanovisku dovodil, že do doby řízení je v zásadě třeba započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno (viz jeho bod III., 3.).
Také názor žalované, že odvolací soud měl určit, jaká délka řízení byla přiměřená, resp. po jako dobu žalobci nárok nenáleží, je v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu. V něm je uvedeno, že při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti (viz 4. právní věta stanoviska Cpjn 206/2010 a její odůvodnění). Odvolací soud pak zřejmě přihlédl i k tomu, že při určení výše zadostiučinění v penězích se vychází z toho, že za první dva roky řízení se přiznává částka poloviční, neboť řízení musí po nějakou dobu trvat (viz již výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
Dovolací soud ne zcela rozumí námitce žalované, že odvolací soud se při hodnocení složitosti řízení omezil na konstatování, že složitosti řízení odpovídá částka 15.000,- Kč za rok trvání řízení. Skutečností totiž je, že odvolací soud při zohlednění kritéria složitosti řízení dospěl k závěru, že právě určitá jeho komplikovanost odůvodňovala snížení základní částky zadostiučinění o 20%.
Odvolací soud pak ani neopomenul hodnotit jednání žalobce (poškozeného) během řízení, neboť dospěl k závěru, že „žalobce průtahy v řízení nezavinil, spíše naopak“, a z tohoto důvodu navýšil základní částku zadostiučinění o 20%.
K významu předmětu řízení pro žalobce je možno poukázat na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009 (dostupný na internetových stránkách www.nsoud.cz ), že „[…] tzv. restituční řízení zpravidla nepatří k těm, která by bylo možno co do předmětu typově zařadit mezi řízení se značným významem pro poškozené. To konečně dokládá i judikatura ESLP, v níž se k takovým řízením počítají zejména řízení týkající se osobního statutu či způsobilosti k právním úkonům, řízení o náhradě škody obětí dopravních nehod a násilných trestných činů, pracovně právní spory a řízení ve věcech plnění ze strany státu z důvodů sociálních, vazební řízení či řízení týkající se vztahů mezi rodiči a dětmi.
Na druhé straně při posouzení významnosti předmětu řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk nelze restituční řízení stavět naroveň běžnému majetkoprávnímu sporu. Primárním účelem tzv. restitučních předpisů, a tedy i na jejich základě vedených řízení, je zmírnit následky některých majetkových křivd, které se udály v letech 1948 až 1989 (viz např. preambule k zákonu č. 229/1991 Sb.). Již s ohledem na to, že výsledkem restitučních řízení by mělo být alespoň částečné zmírnění křivd (byť i „jen“ majetkové povahy), a to křivd které byly mnoha současnými účastníky neseny v době zahájení řízení již po několik desetiletí, je třeba takovým řízením přiznat zásadní povahu, pro niž by soudy přes veškerou procesní, skutkovou či právní složitost měly jednat tak, aby bylo možno řízení co nejrychleji skončit pravomocným rozhodnutím.“
I v tomto ohledu je proto nutno souhlasit se závěry odvolacího soudu. Poukaz dovolatelky – ať už byl myšlen jakkoliv – na rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 21. 2. 2006, ve věci Klepetář proti České republice, stížnost č. 19621/02, nepovažuje dovolací soud za případný. V této věci se sice také jednalo o restituční spor, který však trval kratší dobu, než řízení zde posuzované. Stěžovatel v případě řešeném ESLP přistoupil do již zahájeného a probíhajícího restitučního řízení. K tomu však v souzeném případě nedošlo, neboť žalobce vedl restituční řízení od samého počátku.
Ze všech právě uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný, a dovolání žalované nedůvodné. Dovolací soud proto postupoval podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. a dovolání žalované zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné účelně vynaložená náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. února 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu