ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.810.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 810/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. J. K., CSc. , zastoupeného Mgr. Radanem Venclem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Chmelova 357/2, proti žalovaným 1) KERSON spol. s r. o. , se sídlem v Dobré 80, identifikační číslo osoby 45536040, zastoupené JUDr. Ivanem Brožem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672, a 2) obci Skuhrov nad Bělou , se sídlem obecního úřadu ve Skuhrově nad Bělou 84, zastoupené JUDr. Miloslavem Tuzarem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Palackého 108, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 7 C 298/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu 2011, č.j. 24 Co 107/2011-448, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále již „soud prvního stupně“ v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 11. listopadu 2010, č.j. 7 C 298/2005-416, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že „je vlastníkem budovy č.p. 23 na stavební parcele č. 34, pozemku stavební parcely č. 34, rozestavěné budovy bez čísla popisného na stavební parcele č. 69, pozemku č. 492 a pozemku parcelní číslo 2111/5 tak, jak bylo zaměřeno geometrickým plánem č. 283-336/2006 ing. R. L., pozemku stavební č. 69 a pozemků parcelní č. 492, 493, 604/6 a 2111/5 v obci a katastrálním území S. n. B.“ Dospěl k závěru, že žalobce nemá na určení vlastnictví k předmětné rozestavěné budově bez čísla popisného naléhavý právní zájem, neboť i za předpokladu, že by soud jeho žalobě ohledně této nemovitosti vyhověl, žalobce by na základě tohoto rozhodnutí nedosáhl provedení změny vlastnického práva u této nemovitosti, neboť tato nemovitost není v katastru nemovitostí evidována. Soud prvního stupně „žalobci nevyhověl ani ve zbytku jeho žalobního žádání, i když další nemovitosti jsou již v katastru nemovitostí zapsány a na určení vlastnického práva k nim by žalobce naléhavý právní zájem měl, neboť skutečnost, že nedošlo ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí rozestavěné budovy bez čísla popisného na pozemku parc. č. st. 69 ve S. n. B., i když jí účastníci sledovali učinit předmětem převodu, ale v jimi uzavřené kupní smlouvě ji označili jako dosud v katastru nemovitostí evidovanou, ale v době uzavření smlouvy již neexistující, budovou čp. 24 na pozemku parc. č. st. 69 ve S. n. B. v nesprávném přesvědčení, že je tím i pro účely řízení o povolení vkladu podle této smlouvy tato nemovitost náležitě identifikována, nečiní smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a prvním žalovaným neplatnou. Jak potom vyplývá z obsahu rozhodnutí soudu I. a II. stupně, jakož i dovolacího soudu, nebylo shledáno, že by smlouva byla neplatná z důvodů uvedených v §§37 až 49a obč. zákoníku, neboť i nejvyšší soud dovodil, že smlouva je i přes nepřesné označení nově zhotovené stavby původním číslem popisným 24, platná, když oběma stranám bylo zřejmé, jaké věci včetně nově zhotovené stavby, jsou předmětem prodeje, a tak jak tyto nemovitosti účastníci označili ve smlouvě, to bylo seznatelné i třetím osobám.“ Soud prvního stupně neshledal, že by žalobce předmětnou smlouvu uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“ rovněž v pořadí druhým v záhlaví citovaným) rozsudkem podle §219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o absenci naléhavého právního zájmu žalobce na určení ve vztahu k předmětné rozestavěné budově, která dosud není evidována v katastru nemovitostí. V ostatní části žaloby odvolací soud dovodil naléhavý právní zájem, dospěl však shodně jako nalézací soud k závěru, že z věcného hlediska není tato žaloba důvodná. Předmětná kupní smlouva ze dne 24. ledna 2001 nenaplňuje znaky lichevní smlouvy a ujednání v této smlouvě nelze považovat za ujednání o propadné zástavě ve smyslu §169 obč. zák. Odvolací soud uzavřel, že uvedená kupní smlouva byla uzavřena svobodně, vážně, určitě a srozumitelně (podle závěrů Nejvyššího soudu platnosti smluvního ujednání nebrání ani nepřesnost ve specifikaci převáděné rozestavěné budovy), je v souladu se zákonem a neodporuje dobrým mravům.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Naplnění dovolací důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) spatřuje dovolatel v nesprávném postupu odvolacího soudu (ale i soudu prvního stupně), který – aniž by dovolatele předem poučil o nedostatku naléhavého právního zájmu a poskytl dovolateli možnost tvrdit k této otázce nové rozhodné skutečnosti – předmětnou žalobu zamítl. Řízení před obecnými soudy je tak postiženo procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) spatřuje dovolatel v nesprávném právním názoru odvolacího soudu, že ohledně určení vlastnictví k budově dosud nezapsané v katastru nemovitostí, není dán naléhavý právní zájem na tomto určení, dále, že rozsudek soudu o určení vlastnického práva k rozestavěné budově není dostatečným podkladem pro zápis novostavby do katastru nemovitostí, a že předmětná kupní smlouva není absolutně neplatná z důvodu jejího lichevního charakteru; zde dovolatel s odkazem na skutkové okolnosti případu dospívá k opačnému právnímu závěru a kromě toho vytýká soudům, že neprovedly důkaz označeným spisem Okresního soudu v Jičíně, z něhož podle dovolatele je zřejmé, že se dovolatel dostal finanční tísně v důsledku podvodného jednání obžalovaného B. D. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudky obou soudů a věc opět vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že se podle dovolatele oba soudy při opakovaném rozhodování po kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, č.j. 30 Cdo 1485/2008-350, dopustily závažného a ústavně nekonformního pochybení zejména v otázce hodnocení naléhavého právního zájmu žaloby na určení sporného vlastnického práva k předmětné novostavbě, dovolatel požádal, aby dovolací soud podle §221 odst. 2, ve spojení s §243b odst. 5 o. s. ř., současně se zrušením napadených rozsudků rozhodl o přikázání věci jinému soudu prvního stupně mimo obvod Krajského soudu v Hradci Králové. Dovolatel také navrhl, aby dovolací soud rozhodl o odložení vykonatelnosti dovoláním napadených rozhodnutí ohledně jejich nákladových výroků, a to do doby pravomocného rozhodnutí o podaném dovolání.
K dovolání nebylo podáno písemné vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Předně je třeba zdůraznit, že pokud dovolatel v dovolání poukazoval na procesní pochybení odvolacího soudu či na skutkové okolnosti případu, nepřípustně tím uplatňoval okolnosti, k nimž dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) nemůže přihlížet (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Pokud se týká nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, dovolateli lze sice obecně přisvědčit, že sama okolnost, že předmětem převodní smlouvy byla mj. nesprávně označená nemovitost, která je sice evidována v katastru nemovitostí, avšak již (v důsledku demolice) právně neexistuje, nemůže být překážkou pro závěr, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k existující, byť dosud v katastru nemovitostí neevidované, rozestavěné budově, jež stojí na místě původní (dosud v katastru nemovitostí zapsané) budovy, leč z pohledu výsledku rozhodnutí odvolacího soudu bylo potřeba zohlednit, což se také i stalo, i další okolnosti tohoto případu. Dovolatel totiž dovozoval své vlastnictví k předmětné rozestavěné budově při žalobním tvrzení, že (převodní) kupní smlouva ze dne 24. ledna 2001, kterou uzavřel s žalovaným 1), je absolutně neplatným právním úkonem, v jejímž důsledku (podle dovolatele) měla být absolutně neplatná i následně uzavřená kupní smlouva ze dne 9. července 2002 mezi žalovanými. Takový závěr by přicházel v úvahu tehdy, jestliže by vlastník rozestavěné budovy nemohl dosáhnout (za) evidování této rozestavěné budovy v katastru nemovitostí postupem ve smyslu §5 odst. 5 a násl. zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), v platném znění. V této souvislosti je vhodné připomenout judikované závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008 (in www.nsoud.cz ), ve kterém dovolací soud vyložil, že vzhledem k právním a evidenčním účinkům zápisů vlastnických vztahů v katastru nemovitostí se záznamem, učiněným na základě soudního výroku o určení, završuje proces odstranění nejistoty v dosavadním určení právního vztahu. Je-li navrhovatelem tohoto určení osoba, jež tvrdí, že ona je oprávněnou v právním vztahu, vyplývá z logiky věci, že se svým právem obrací proti těm osobám, které své postavení oprávněných právě o zápis v katastru nemovitostí opírají, a naopak, je-li navrhovatelem tohoto určení osoba, jež je sice jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí, avšak tvrdí, že skutečným vlastníkem je někdo jiný, je logické, že žaloba na určení bude v tomto případě směřovat vůči tomuto tvrzenému skutečnému vlastníku nemovitostí. V posuzované věci ovšem ani jeden ze žalovaných není (a vzhledem k již shora cit. kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu ani nemohl být) zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník žalobcem tvrzené rozestavěné budovy, takže závěry obsažené v rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 620/2008 jsou uplatnitelné i na tento případ. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud tyto závěry ve svém rozhodnutí reflektoval.
Dále je třeba zdůraznit, že v poměrech této věci Nejvyšší soud (připomíná se, že v rozsahu dovolacího přezkumu) již ve svém rozsudku ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 1485/2008 (in www.nsoud.cz), vyložil, že předmětná kupní smlouva ze dne 24. ledna 2001 není postižena absolutní neplatností ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., tj. z hlediska neurčitosti jejího předmětu. Lze tedy celkově uzavřít, že z pohledu výsledku – potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně, který předmětnou žalobu zamítl – je (nyní dovoláním napadené) rozhodnutí odvolacího soudu správné.
K ostatní dovolací argumentaci dovolatele lze uvést, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, in www.nsoud.cz ).
Dovolatel ve svém dovolání přistupuje k vlastnímu hodnocení skutkových zjištění daného případu, z nějž posléze – na rozdíl od odvolacího soudu (obou soudů) - dovozuje právní závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 24. ledna 2001. Sama tato dovolatelova polemika ovšem přípustnost dovolání nezakládá, přičemž z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nelze ani vyvodit žádnou právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Z odůvodnění napadeného rozsudku je přitom zřejmé, že odvolací soud při posuzování otázky platnosti předmětné smlouvy reflektoval právní závěry, které dovolací soud zaujal k otázce tzv. lichevních smluv v rozsudku ze dne 30. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 1180/2010 (in www.nsoud.cz ).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání dovolatele podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť dovolatel s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným podle obsahu spisu v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o. s. ř. v daném případě splněny nebyly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. května 2012
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu