ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.914.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 914/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Dr. K. P. T. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Mgr. M. Š., o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 71/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2010, č. j. 19 Co 294/2010-183, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2010, č. j. 19 Co 294/2010-183, se zamítá; ve zbývající části se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 7. 2. 2008 se žalobce domáhal zaplacení celkové částky 890.875,20 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného postupu Policie ČR v trestním řízení ve výši 500.000,- Kč (100.000,- Kč za nezákonnou domovní prohlídku, 220.000,- Kč za 22 dnů vazby, 110.000,- Kč za protiprávní postup příslušníků policie především s ohledem na medializaci případu, 90.000,- Kč za celou dobu trestního stíhání), dále částku 362.125,20 Kč sestávající z nákladů obhajoby v průběhu trestního řízení, z hotových výdajů, z úroku z finančních prostředků zadržených při domovní prohlídce, z úroku ze složené jistiny a z náhrady za vazbu a částku 28.750,40 Kč za náklady na právní zastoupení při uplatňování nároku u příslušného orgánu státní správy.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. února 2010, č.j. 25 C 71/2008-93, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 210.000,- Kč, výrokem II. zamítl žalobu o zaplacení částky 290.000,- Kč s úrokem z prodlení z částky 500.000,- Kč od 23.5.2007, výrokem III. zamítl žalobu o zaplacení částky 390.825,20 Kč s úrokem z prodlení od 14.7.2007 do zaplacení a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení.
Vyšel ze zjištění, že vůči žalobci bylo dne 5.6.2006 zahájeno trestní stíhání, usnesení o jeho zahájení převzal za přítomnosti obhájce JUDr. K. a prohlásil, že stížnost proti němu nebude podávat. Následně však stížnost podal, ale ta byla Městským státním zastupitelstvím v Praze zamítnuta z důvodu, že byla podána osobou, která se práva stížnosti výslovně vzdala. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7.6.2006 byl žalobce vzat do vazby, proti tomuto usnesení podal stížnost, která byla Městským soudem v Praze zamítnuta jako nedůvodná. Usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 28.6.2006 byl žalobce z vazby propuštěn na svobodu za přijetí peněžité záruky a usnesením Městského státního zastupitelství ze dne 21.2.2007 bylo trestní stíhání žalobce zastaveno. Dne 6.6.2006 byla v bytě žalobce provedena domovní prohlídka, která začala okolo 6.00 hodin, kdy do bytu, kde spal žalobce s dvěma nezletilými dětmi, poté co vyrazili vstupní dveře, vnikli policisté v maskách, žalobce byl spoután, policisté na něj v přítomnosti dětí mířili zbraněmi, po skončení prohlídky byl byt v nepořádku. V souvislosti s trestním stíháním žalobce byla vydána policejní tisková zpráva, věc byla následně medializována v pořadu TV Nova Na vlastní oči, v článku deníku Aha, na internetovém serveru Novinky.cz. Svému zástupci, Mgr. Boučkovi zaplatil žalobce částku 17.850,- Kč jako náklady za (bezvýsledné) uplatnění nároku na náhradu škody u žalované.
Nárok na náhradu škody ve výši 362.125,20 Kč způsobené nezákonným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení soud prvního stupně posuzoval podle ustanovení §1 odst. 1, §5, §7 odst. 1 a §8 OdpŠk, dovodil, že zásadní roli hraje, zda žalobce jako účastník trestního řízení podal či nepodal v zákonné lhůtě zákonem předvídaný opravný prostředek proti rozhodnutí, z něhož právo odvozuje. S poukazem na rozhodnutí Velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 08. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, žalobu v této části zamítl z důvodu, že žalobce se vzdal práva stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž v případě vzdání se tohoto práva nelze hovořit o důvodech zvláštního zřetele hodných, které by umožňovaly soudu přiznat nárok na náhradu škody, a žalobce je ani netvrdil. Nárok na náhradu nemajetkové újmy posuzoval soud podle ustanovení §31a odst. 1 OdpŠk a dospěl k závěru, že ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k excesu, když proti žalobci zahájily trestní stíhání na základě neprověřených důkazů, postupovaly brutálním a neadekvátním způsobem, žalobci tak vznikla závažná nemajetková újma a je na místě přiznat mu satisfakci v částce 100.000,- Kč. Za způsob jednání s ním v průběhu vyšetřování mu pak přiznal také zadostiučinění ve výši 50.000,- Kč a ve výši 60.000,- Kč jako kompenzaci za dobu, kterou strávil ve vazbě. Uvedl, že nebylo prokázáno, že by policejní orgán poskytoval nepravdivé či zkreslené informace médiím, jediným, kdo nerespektoval zásadu presumpce neviny byla média, která však nespadají mezi orgány činné v trestním řízení, takže nemohla způsobit žalobci škodu podřaditelnou pod zákon. Co do částky 290.000,- Kč, včetně požadavku na zaplacení úroku z prodlení z celé částky 500.000,- Kč, žalobu zamítl s tím, že částka, kterou požadoval žalobce za dobu strávenou ve vazbě i částka požadovaná za každý měsíc trestního stíhání byly nadsazené a tato újma byla vzata v úvahu i v přiznané částce 50.000,- Kč.
Požadavku na náhradu nákladů zastoupení při uplatňování nároku u příslušného orgánu státní správy ve výši 28.750,40 Kč soud prvního stupně nevyhověl s poukazem na ustanovení §31 odst. 4 OdpŠk, podle něhož na náhradu těchto nákladů poškozený nemá právo.
K odvolání žalobce proti zamítavému výroku II., výroku III. v rozsahu částky 256.850,10 Kč a výroku IV. a žalované proti vyhovujícímu výroku I. co do částky 88.000,- Kč, tedy co do zaplacení nemajetkové újmy za postup policie ve výši 50.000,- Kč a nemajetkové újmy za vykonanou vazbu ve výši 38.000,- Kč Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 88.000,- Kč (výrok I.), v zamítavém výroku II. o zaplacení částky 290.000,- Kč a úroku z prodlení ho potvrdil a dále změnil tak, že žalované uložil zaplatit přesně specifikovaný úrok z prodlení (výrok II.) a v zamítavém výroku III. ho potvrdil co do částky 28.750,- Kč s úrokem z prodlení, co do částky 228.100,10 Kč a ve výroku o nákladech řízení ho zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.). Odvolání vedlejšího účastníka na straně žalobce odmítl (výrok IV.).
Měnící výrok I. odvolací soud odůvodnil tím, že žalobci náleží částka 100.000,- Kč za útrapy způsobené domovní prohlídkou a za útrapy v souvislosti s vazbou 1.000,- Kč za každý den, celkem 22.000,- Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že částka 60.000,- Kč přiznaná za výkon vazby je nepřiměřená a dalších 50.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy z důvodu „nesmyslného trestního stíhání, které nemělo být zahájeno“, nelze přiznat, když soud prvního stupně se nezabýval tím, jak byl žalobce konkrétně postižen samotným zahájením trestního stíhání a hodnocení důvodů, které orgány činné v trestním řízení k zahájení trestního stíhání vedly, mu v tomto řízení nepřísluší.
Pokud jde o část výroku II. potvrzující zamítavý výrok o zaplacení částky 290.000,- Kč a zaplacení úroku, odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, zejména s tím, že nepřísluší náhrada nemajetkové újmy z důvodu medializace případu. K tomu uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že by orgány činné v trestním řízení nerespektovaly zásadu presumpce neviny a o žalobci v rozporu s ní informovaly veřejnost, není pochyb o tom, že případ skutečně byl medializován, ovšem stát dle OdpŠk nenese odpovědnost za případnou újmu způsobenou žalobci ze strany médií. Úvahy o tom, jak se reportéři dostali k informacím, které byly následně zveřejněny, jsou v rovině spekulací, když poskytování nepravdivých, zkreslených či nedovolených informací médiím ze strany policejních orgánů v řízení nebylo prokázáno.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 13. října 2010 a právní moci nabyl dne 15. října 2010.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti výroku I. pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, tak, že byla zamítnuta žaloba co do částky 88.000,- Kč a proti výroku II., pokud jím bylo potvrzeno zamítnutí žaloby o zaplacení částky 290.000,- Kč, podal žalobce dne 13. prosince 2010 včasné dovolání, doplněné jeho podáními ze dne 13. ledna 2012 a ze dne 10. května 2012 (k nimž však již nemohlo být přihlíženo s ohledem na uplynutí dovolací lhůty), jehož přípustnost proti měnícímu výroku I. dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a proti potvrzujícímu výroku II. z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť se domnívá, že tento výrok má po právní stránce zásadní význam. Uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a ve vztahu k měnícímu výroku též podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., když se domnívá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel v prvé řadě považuje za nepřiměřeně nízkou částku odškodnění za bezdůvodný pobyt ve vazbě v částce pouze 22.000,- Kč za 22 dní, protože dle jeho názoru neodpovídá intenzitě zásahu do základního práva žalobce na osobní svobodu, ve spojení s okolnostmi, za jakých se tak stalo, tedy ve skutečnosti není zadostiučiněním za nemajetkovou újmu ve smyslu §31a odst. 1 a 2 OdpŠk. Upozorňuje, že žalobce ve vazbě strádal po stránce fyzické, neboť nemohl vykonávat činnosti, na které je za normálních okolností zvyklý, nedostával vietnamskou stravu a nemohl sportovat, i po stránce psychické, neboť byl intelektuálně omezen jak samotným prostředím, tak i možnostmi jakékoliv intelektuální seberealizace. Dále nesouhlasí s názorem, že žalovaná neodpovídá za medializaci jeho trestní věci a jeho zostuzení a zveřejnění jeho osobních údajů a fotografie. Poukazuje na to, že předmětem medializace bylo nedůvodné trestní stíhání žalobce, které s ohledem na jeho výsledek nikdy nemělo být vedeno, a všechny úkony v něm provedené byly vadné. Tedy nebýt nedůvodného a nezákonného trestního stíhání žalobce, k jeho medializaci by nikdy nedošlo.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. ohledně částky 290.000,- Kč a ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 378.000,- Kč, pokud byl žádán za dobu od 19.2.2008 do zaplacení, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil pouze vedlejší účastník na straně žalobce, který se s ním plně ztotožnil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Dále konstatuje, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou, která má právnické vzdělání ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 písm. a) o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky. V posuzovaném případě jsou dovoláním napadeny výroky rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mají - z hlediska přípustnosti dovolání - odlišný režim.
Dovolání žalobce, pokud napadá výrok I. rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti změněn a žaloba tak byla zamítnuta co do další částky, vychází z úpravy přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a je tedy v tomto rozsahu přípustné. Odlišná je situace, pokud dovolatel dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jehož předpoklady však v souzené věci naplněny nejsou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací po té v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. přezkoumal dovoláním dotčený rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a dospěl k závěru, že v uvedené části není toto dovolání důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Bylo již uvedeno, že dovolání v prvé řadě vychází z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Odvolací soud při svém rozhodování vycházel především z ustanovení §31a OdpŠk, podle kterého bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2).
Z uvedeného je zřejmé, že §31a OdpŠk v odst. 1 zakotvuje právo na přiměřené zadostiučinění v případě nemateriální újmy vzniklé nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a v odst. 2 stanoví způsob poskytování zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, a to buď ve formě konstatování porušení práva nebo ve formě finanční kompenzace, a uvádí obecná kritéria, od kterých se stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odvíjí (závažnost vzniklé újmy a okolnosti jejího vzniku).
V rozsudku ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 (dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) Nejvyšší soud uvedl, že při úvaze o formě a výši odškodnění v případě nezákonného omezení osobní svobody je třeba přihlédnout ke třem základním kritériím, kterými zpravidla jsou: povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby. V případě třetího kritéria Nejvyšší soud konstatoval, že „samotné držení ve vazbě má z povahy věci negativní dopady do svobody pohybu či do práva na soukromí, a že v tomto ohledu výkon vazby sám o sobě působí újmu na základních právech, svobodách a důstojnosti dotčené osoby.“ Z tohoto rozhodnutí také vyplývá, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „adekvátním odškodněním je částka v rozmezí 500,- Kč až 1.500,- Kč za jeden den trvání vazby, v jejímž rámci soud promítne jiné, zde uvedené a popřípadě neuvedené okolnosti svého posuzování. K tomuto rozmezí je však nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje. Nejvyšší soud ji na tomto místě uvádí jen z důvodů zabránění extrémnímu poskytování zcela zjevně neodůvodnitelně nepřiměřeně nízkých či naopak zcela zjevně nepřiměřeně vysokých odškodnění.“ Nejvyšší soud v dané věci konstatuje, že odvolací soud z výše uvedených kritérií fakticky vycházel, přihlédl zejména k nezákonnosti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání proti žalobci, k následné domovní prohlídce a k době strávené ve vazbě. S ohledem na okolnosti právě souzeného případu, nelze považovat žalobci přiznanou částku 22.000,- Kč, coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnou vazbou, za nepřiměřeně nízkou.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř., na který dovolatel rovněž poukazuje, lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze tudíž napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout. Pokud se dovolatel domnívá, že soudy obou stupňů nedostatečně zhodnotily okolnosti případu vztahující se k medializaci jeho trestního stíhání, konstatuje dovolací soud, že z odůvodnění rozsudků vyplývá, že oba soudy na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že nebylo prokázáno, že by orgány činné v trestním řízení nepravdivě informovaly média o probíhajícím trestním stíhání žalobce, popřípadě nerespektovaly zásadu presumpce jeho neviny. Nemohly tak žalobci způsobit nemajetkovou újmu podřaditelnou pod ustanovení §31a odst. 1 OdpŠk.
Nelze proto uzavřít, že by napadené rozhodnutí v napadené části měnícího výroku II. z hlediska dovolacího důvodu uplatněného dovolatelem spočívalo na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], resp. že by vycházelo ze skutkových zjištění, která by neměla podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (241a odst. 3 o.s.ř.). Proto bylo toto dovolání v uvedeném rozsahu zamítnuto jako nedůvodné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Pokud dovolatel napadá dovoláním výrok II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, a dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (současně se připomíná nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo toto ustanovení zrušeno, avšak s účinností ke dni 31. prosince 2012), dovolací soud vzal na zřetel, že v označené věci není dovolání v této části přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
S ohledem na skutečnost, že je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání. Jak již bylo naznačeno výše, otázka přiměřené výše nákladů za nezákonnou vazbu byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a rozhodnutí odvolacího soudu je s ní v souladu. Napadené rozhodnutí proto nelze ve výše uvedeném výroku posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.), proti němuž by bylo dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006; viz též ustanovení §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.).
Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), toto dovolání proti výše zmíněnému výroku jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) a §243c odst. 2 téhož zákona]. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř. za situace, kdy žalobce na náhradu těchto nákladů nemá nárok, avšak ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu