ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.1060.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 1060/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Polabská stavební CZ, s.r.o. , se sídlem v Osečku čp. 87, PSČ 289 41, identifikační číslo osoby 26 11 58 75, zastoupené JUDr. Jiřím Sobotkou, advokátem se sídlem v Nymburku, Palackého čp. 223/5, proti žalované RELAXPOINT DEVELOPMENT s.r.o. , se sídlem v Klecanech, V.B. Třebízského 64, PSČ 250 67, identifikační číslo osoby 27 20 41 46, zastoupené JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 6, o zaplacení částky 8,158.722,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 68/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2009, č. j. 46 Cm 68/2007-89, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 5. března 2009, č. j. 46 Cm 68/2007-104 , a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2009, č. j. 1 Cmo 162/2009-132, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2009, č. j. 46 Cm 68/2007-89, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 5. března 2009, č. j. 46 Cm 68/2007-104, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2009, č. j. 1 Cmo 162/2009-132, se odmítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. ledna 2009, č. j. 46 Cm 68/2007-89, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 8,158.722,70 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do 9,5% úroku z prodlení z částky 11,158.727,70 Kč od 3. března 2007 do 21. března 2007 žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 5. března 2009, č. j. 46 Cm 68/2007-104, zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaná domáhala po žalobkyni zaplacení částky 171.248,- Kč s příslušenstvím.
Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žaloby z toho, že mezi žalobkyní jako zhotovitelkou a žalovanou jako objednatelkou byla dne 5. října 2005 uzavřena smlouva o dílo č. 954000 na provedení novostavby Bytového areálu „Relaxpoint Klecany“ (dále jen „smlouva“) podle ustanovení §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Žalovaná za trvání smlouvy písemně uznala svůj závazek co do důvodu i výše. Uznaným závazkem jsou pozastávky ve výši 10 % fakturovaných částek (uznání závazku ze dne 19. ledna 2007), příp. celé fakturované částky (uznání závazku ze dne 9. února 2007), jejichž zaplacení se žalobkyně domáhá. Žalobkyní požadovaná částka je však nižší než uznané závazky, neboť žalovaná částečně plnila před podáním žaloby. Žalobkyně v souladu s čl. 16.3.2. a ustanovením §344 obch. zák. od smlouvy odstoupila přípisem ze dne 1. března 2007, doručeným žalované téhož dne, pro prodlení žalované se zaplacením faktur za skutečně provedené práce po dobu delší 60 dnů ode dne jejich splatnosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na zaplacení žalované částky, neboť žalovaná své závazky uznala a podle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák. se má za to, že závazek v době uznání trvá.
Za nedůvodnou považoval soud prvního stupně námitku, že část pohledávky odpovídající pozastávkám není splatná. Účinky odstoupení od smlouvy byly ve smlouvě dohodnuty tak, že zanikají práva a povinnosti ze smlouvy s výjimkou práv spojených se zárukou za jakost, s vadami na díle a práv na náhradu škody a obchodního tajemství (čl. 16.1.1.). Právo žalované na pozastávky tak není právem, jehož trvání by bylo po zániku smlouvy v důsledku odstoupení od smlouvy zachováno. Jestliže toto právo odstoupením od smlouvy zaniklo, vznikla žalované povinnost uhradit vyúčtované částky, tedy i částky odpovídající pozastávkám podle vyúčtování, které žalobkyně doručila žalované spolu s odstoupením od smlouvy dne 1. března 2007.
Soud prvního stupně nepřisvědčil ani druhé námitce, že pohledávka žalobkyně zanikla započtením oproti pohledávce žalované z titulu smluvní pokuty. Smluvní pokuta byla ve smlouvě dohodnuta pro případ prodlení žalobkyně s prováděním prací oproti rozhodujícím datům jí stanovenými v harmonogramu (čl. 14.1.10. smlouvy). Z předloženého harmonogramu prací a z výslechu svědků Ing. M. M., který pro žalovanou vykonával na stavbě technický dozor, a Ing. J. K., jeho spolupracovníka, měl za prokázané, že rozhodné dny, tzv. milníky, nebyly v harmonogramu stanoveny, resp. byl stanoven pouze jeden, a to den dokončení hrubé stavby, který žalobkyně dodržela. Pokud byl nárok na smluvní pokutu vázán na prodlení s prováděním stavebních prací oproti rozhodujícím datům stanoveným v harmonogramu, nárok na smluvní pokutu nemohl vzniknout, neboť chybí určení data, od kterého by se prodlení žalobkyně s prováděním prací odvíjelo.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé (první výrok), změnil jej ve výroku III. o nákladech řízení (druhý výrok), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok) a o odmítnutí odvolání žalované proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně (čtvrtý výrok).
Odvolací soud po částečném opakování dokazování považoval za správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, které doplnil pouze v tom směru, že důsledkem odstoupení od smlouvy je zrušení smlouvy a povinnost smluvních stran vrátit si navzájem poskytnutá plnění (§351 odst. 1 obch. zák.), a není-li to možné, poskytnout finanční náhradu. I kdyby nebyly podmínky pro dílčí fakturaci splněny, nebo kdyby vyfakturované pohledávky či jejich části nebyly dosud splatné, má po odstoupení od smlouvy i účastník vztahu právo na poskytnutí finanční náhrady za jeho plnění, a to v plné hodnotě, tedy včetně pozastávek. Existenci záručních vad žalovaná nejen neprokazovala, ale ani netvrdila, přes určitý časový odstup od ukončení prací žalobkyní.
K námitce zápočtu nároku na smluvní pokutu uvedl, že rozhodující je, co si účastnice ve smlouvě o smluvní pokutě dohodly. V čl. 14.1.10. smlouvy bylo dohodnuto, že nebude-li zhotovitel plnit harmonogram a bude v prodlení oproti rozhodujícím datům v jím stanoveném harmonogramu, bude zhotoviteli účtována smluvní pokuta. Jestliže smluvní pokuta byla ujednána jen pro prodlení u rozhodných dat harmonogramu, nebyla sjednána pro prodlení u každého data harmonogramu, nýbrž jen u některých - těch rozhodných. Která data jsou rozhodná, účastnice nesjednaly. Vznik nároku na smluvní pokutu pro prodlení s prováděním díla nebyl sjednán určitě, a tedy platně.
Odvolací soud dále uvedl, že listiny ze dne 19. ledna 2007 a 9. února 2007 jsou nejen označeny jako uznání závazku, ale obsahují jednoznačně vyjádřený projev žalované uznat v nich specifikované závazky, jde proto o uznání závazků podle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák. zakládající vyvratitelnou domněnku trvání závazků v době uznání.
Argumentaci žalované o použití pozastávek na krytí škod vzniklých v důsledku prodlení žalobkyně se zhotovením díla považoval za nesprávnou s tím, že jen vady díla opravňují objednatele ke snížení ceny díla postupem podle ustanovení §439 obch. zák., nikoliv škoda, pokud by k ní došlo. Ta by musela být uplatněna obvyklým způsobem a nárok na náhradu škody žalovaná v řízení neuplatnila.
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatelka namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že nezkoumaly, zda odstoupení od smlouvy ze strany zhotovitelky bylo provedeno v souladu s právem a se smlouvou, a vycházely ze skutečností, které nebyly v řízení prokázány, neprovedly navržené důkazy a nevyrovnaly se dostatečně se všemi jí uváděnými argumenty. Odstoupení žalobkyně od smlouvy považuje za neplatné, neboť žalobkyně jednala v rozporu se smlouvou, neplnila termíny provádění díla, odvedla práci nekvalitně, nedodržela postup prací dle dokumentace pro provedení díla, které zapříčinilo nynější škody na díle, podvodným jednáním bránila převzetí díla, nepředala potřebnou dokumentaci a zejména neodstraňuje uplatněné reklamace. Proto považuje pozastavení plateb pro neplnění termínu podle harmonogramu za důvodné.
Dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily vliv odstoupení od smlouvy na splatnost pozastávek. Podle jejího názoru z čl. 16.1. smlouvy plyne, že práva spojená se zárukou za jakost odstoupením od smlouvy nezanikají, a zdůrazňuje, že odst. 1 písm. a) tohoto článku váže splatnost pozastávky na odstranění vad a nedodělků uvedených v protokolu o předání a převzetí díla a na zajištění kolaudace díla. Byť své závazky co do důvodu i výše uznala, měla dle smlouvy právo platby uznaných závazků pozastavit do sjednání nápravy porušování povinností ze strany zhotovitelky. Současně soudy obou stupňů nerespektovaly ustanovení §351 obch. zák. a jejich rozhodnutí jsou tak v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka nesouhlasí rovněž se závěrem, podle něhož jí nevznikl nárok na smluvní pokutu, a rozsáhle argumentuje k (ne)správnosti výkladu pojmu „rozhodný den“ odvolacím soudem. Uvádí, že jde o poslední den jednotlivé činnosti obsažené v harmonogramu. Soudům obou stupňů vytýká, že vycházely z nesprávné domněnky, že harmonogram je pouze „obrázek“, a nezabývaly se otázkou neplnění harmonogramu žalobkyní. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje jeho odmítnutí, majíc rozhodnutí odvolací soudu za správné.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním podaným proti rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolání je podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení §243c a §104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání směřující proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, proti výroku, jímž rozhodl o nákladech odvolacího řízení a proti výroku, kterým odmítl odvolání žalované, není přípustné bez dalšího, když přípustnost dovolání proti těmto výrokům nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1357/2006, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 1712/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2002, pod číslem 196).
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, když ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož je uznáním závazku podle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák. založena vyvratitelná právní domněnka, že závazek v době uznání trvá, jejímž důsledkem je přenos důkazního břemene z věřitele na dlužníka ohledně skutečnosti, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného, dovolatelka nezpochybnila.
Dovolatelkou zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož s ohledem na odstoupení od smlouvy a na ujednání v čl. 16.1. smlouvy je splatný i její závazek k úhradě v rozsahu pozastávek, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Závěr odvolacího soudu není rozporný s judikaturou dovolacího soudu týkající se výkladu a aplikace ustanovení §351 odst. 1 obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2010, sp. zn. 23 Cdo 2155/2007, jenž je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách, a stanovisko Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a výklad z pohledu dovolatelky sporného ujednání ve smlouvě, jak jej provedly soudy nižších stupňů (především soud prvního stupně a odvolací soud jej považoval za správný), je v souladu se zásadami výkladu právních úkonů určenými ustanoveními §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. (byť na tato výkladová pravidla výslovně neodkázaly) a formulovanými např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska námitky, že soudy obou stupňů vycházely při posuzování (ne)platnosti odstoupení od smlouvy z neprokázaných skutečností a že neprovedly všechny jí navržené důkazy, jež je podřaditelná pod dovolací důvod vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., když dovolatelka neformulovala žádnou otázku, jež by se týkala výkladu normy procesního práva (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, uveřejněné na webových stránkách Ústavního soudu, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována). Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, rovněž uveřejněné na webových stránkách Ústavního soudu).
Žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá dovolatelkou zpochybněný právní závěr, který odvolací soud, i soud prvního stupně, učinil při posouzení tvrzeného nároku na smluvní pokutu. Dovolatelka předkládá vlastní skutkovou verzi určení rozhodných dat plnění harmonogramu, průběhu a způsobu provádění prací na díle a interpretace smlouvy, a na jejím základě činí závěry odlišné od závěrů soudů nižších stupňů. K prověření správnosti skutkových závěrů je však vyhrazen dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být založena.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč a celkem činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. února 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu