ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.1532.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 1532/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce Svazu branně-technických sportů České republiky , se sídlem v Praze 7, U Pergamenky 3, identifikační číslo osoby 44 84 75 72, zastoupenému Luďkem Blahoutem, bytem v Chrastavě, Mníšek 260, jako obecným zmocněncem, proti žalovanému Ing. P. V. , zastoupenému JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 203, o zaplacení částky 630.000,- Kč a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 18 C 230/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2011, č. j. 29 Co 723/2010-281, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze označenému v záhlaví (jenž je v pořadí druhým, když předchozí rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl k dovolání žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), kterým byl potvrzen rozsudek ze dne 17. září 2010, č. j. 18 C 230/2007-231, ve výrocích, jimiž Okresní soud v Mladé Boleslavi uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 1,389.910,- Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 630.000,- Kč od 31. března 2007 do zaplacení a náhradu nákladů řízení (výrok I.), ve zbývajících výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok II.) a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok III.), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného k 31. prosinci 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně, jejichž řešení zpochybnil.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatel nevymezuje žádnou takovou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé při splnění kritérií uvedených v §237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř.
Dovolatelem zpochybněný právní závěr, který odvolací soud učinil při posouzení smluv uzavřených mezi účastníky jako smluv o úvěru, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Úsudek, že smlouvy označené jako smlouvy o úvěru, mají všechny podstatné části [§269 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“)] předpokládané pro tento smluvní typ ustanovením §497 a násl. obchodního zákoníku a naopak je pro nedostatek náležitostí nelze pokládat za smlouvy o půjčce podle ustanovení §657 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), který odvolací soud podrobně a přesně odůvodnil, plně respektuje zásady výkladu právních úkonů určené ustanoveními §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. a formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03. Závěr odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 780/2010, in www.nsoud.cz ). Odvolací soud se přitom správně nezabýval tím, zda účastníci smluv byli podnikateli, resp. zda se jejich závazkový vztah týkal podnikatelské činnosti, neboť dospěl-li k závěru, že jde o smlouvy o úvěru, řídí se tyto smlouvy vždy obchodním zákoníkem, když jde o tzv. absolutní obchody ve smyslu ustanovení §261 odst. 3 písm.) obch. zák., a to bez ohledu na povahu účastníků. Námitky dovolatele, že podstata společenského vztahu leží v jiné rovině než obchodně právní, je tak bez významu, stejně jako výhrada, že si strany nesjednaly, že se jejich vztah bude řídit obchodním zákoníkem. Taková dohoda je možná totiž jen v případě, pokud daný závazkový vztah nespadá pod vztahy uvedené v ustanovení §261 obch. zák. (srov. §262 odst. 1 obch. zák.); smlouva o úvěru ale právě závazkovým vztahem uvedeným v ustanovení §261 obch. zák. je. Námitka dovolatele, že žalobkyně není „subjektem zřízeným k půjčování prostředků“ ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 písm. b) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, není důvodná s ohledem na závěry, které Nejvyšší soud přijal již v rozsudku ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, uveřejněném pod číslem 16/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž uzavřel, že smlouvu o úvěru podle ustanovení §497 obch. zák. může jako věřitel uzavřít kterýkoli subjekt.
Závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě není neplatné pro její nepřiměřenou výši, tvrzenou žalovaným, je v souladu s právním názorem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, vyjádřeným v rozsudku ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněném pod číslem 7/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož ujednání o smluvní pokutě není možné v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle ustanovení §39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty, když takovou situaci řeší ustanovení §301 obch. zák. upravující moderační oprávnění soudu. Zatímco tedy podle právní úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích je třeba nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu poměřovat ustanovením §39 obč. zák., a je tedy třeba posuzovat, zda tento právní úkon není neplatný, neboť se příčí dobrým mravům, ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon (přičemž ve smyslu ustanovení §267 odst. 1 obch. zák. by šlo o relativní neplatnost) pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení §39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta.
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku o nákladech odvolacího řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu