ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.1773.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 1773/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně CORSAIR (Luxembourg) N ˚ 11 S. A ., se sídlem L-1115 Luxembourg, 2, Boulevard Konrad Adenauer, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B 90447, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti žalované Ing. J. Z. V. , zastoupené Mgr. Alexandrou Juráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1, o zaplacení částky 926.640,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 298/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. září 2008, č. j. 21 Co 362/2008-103, takto:
I. Dovolání proti té části prvního výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. září 2008, č. j. 21 Co 362/2008-103, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení co do jejich výše a v dalším byl tento výrok potvrzen, a proti druhému výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, se odmítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá .
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 6. května 2008, č. j. 5 C 298/2007-68, ve znění usnesení ze dne 9. března 2010, č. j. 5 C 298/2007-145, zamítl žalobu o zaplacení částky 926.640,70 Kč s příslušenstvím, s tím, že žalobkyně by se mohla domáhat uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí specifikovaných ve výroku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že právní předchůdkyně žalobkyně Česká spořitelna, a. s. (dále jen „banka“) a žalovaná uzavřely 12. listopadu 1992 smlouvu o úvěru, ve znění dodatku č. 1 (dále jen „smlouva o úvěru“), podle níž banka poskytla žalované úvěr ve výši 850.000,- Kč na přechodný nedostatek finančních prostředků a žalovaná se zavázala úvěr splatit jednorázově do 12. května 1993. Úvěr byl zajištěn zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví žalované a jejího manžela (jenž zemřel v roce 1994) podle smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené rovněž 12. listopadu 1992 mezi bankou, žalovanou a jejím manželem (dále jen „zástavní smlouva“). V listině z 27. ledna 1997 žalovaná uznala závazek ze smlouvy o úvěru ve výši 610.000,- Kč s úroky. Dopisem ze 17. ledna 2002 banka vypověděla smlouvu o úvěru v souladu s článkem IV, podle něhož je banka oprávněna požadovat okamžité splacení celého úvěru po předchozí výpovědi úvěru při neplnění podmínek smlouvy. Smlouvou o postoupení pohledávky z 27. srpna 2003 banka postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru žalobkyni.
Zabývaje se námitkou promlčení vznesenou žalovanou soud prvního stupně s odkazem na ustanovení §151a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném ke dni uzavření zástavní smlouvy, §100 odst. 2 věty první a §101 obč. zák. dovodil, že i kdyby uplynula promlčecí doba podle ustanovení §101 obč. zák., zástavní právo není promlčeno, jestliže dosud neuplynula promlčecí doba zajištěné pohledávky. Promlčecí doba pohledávky ze smlouvy o úvěru se řídí obchodním zákoníkem a je podle ustanovení §397 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) čtyřletá, přičemž začíná běžet od splatnosti pohledávky.
Na základě výpovědi smlouvy o úvěru bankou přípisem ze 17. ledna 2002 nastala splatnost pohledávky 1. března 2002, tímto dnem začala plynout čtyřletá promlčecí doba, žalobkyně svůj nárok na zaplacení dlužné částky neuplatnila a dnem 2. března 2006 došlo k promlčení její pohledávky. Zahájení řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 367/2003, v němž se Ing. J. Z. V. jako žalobkyně domáhala proti bance jako žalované zaplacení částky 756.162,- Kč s příslušenstvím z titulu přeplacení úvěru, nezpůsobilo stavení běhu promlčecí doby, neboť žalobkyně v tomto jiném řízení nárok na zaplacení dluhu ze smlouvy o úvěru neuplatnila.
Nastala-li splatnost pohledávky ze smlouvy o úvěru 1. března 2002, začala tímto dnem plynout rovněž tříletá promlčení doba zástavního práva. K promlčení zástavního práva nemohlo dojít dříve, než uplynula promlčecí doba zajištěné pohledávky. Pohledávka byla promlčena k 2. březnu 2006 a k tomuto datu došlo současně k promlčení zástavního práva.
Písemným uznáním dluhu žalované z 27. ledna 1997 byl založen běh nové čtyřleté promlčecí doby, která uběhla 28. ledna 2001. Platby z roku 2003 - poslední z 31. srpna 2003 - ve výši 4.500,- Kč měsíčně, pokud by byly považovány za uznání dluhu podle §407 odst. 3 obch. zák. by mohly oddálit promlčení dluhu do 31. srpna 2007. Žaloba byla soudu doručena 3. září 2007, tedy po uplynutí promlčecí doby. Žalovaná se promlčení dovolala, žaloba byla proto zamítnuta.
K odvolání žalobkyně a odvolání žalované (proti výroku o náhradě nákladů řízení) Krajský soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení co do jejich výše, v dalším tento výrok potvrdil, ve výroku ve věci samé rovněž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud podrobně rekapituloval právní úpravu zástavního práva s ohledem na dobu, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky, a právní úpravu promlčení zástavního práva. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu uvedl, že bylo-li zástavní právo zřízeno v době do 31. srpna 1998, řídí se uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavního práva i v době po 1. září 1998 právní úpravou účinnou do 31. srpna 1998, jestliže v té době také vzniklo právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy. Podle zjištění soudu prvního stupně měl být úvěr splacen jednorázově do 12. května 1993. Právo na uspokojení ze zástavy vzniklo do 31. srpna 1998 a žalobkyně se správně domáhá zaplacení zajištěné pohledávky z výtěžku prodeje zástavy.
K výpovědi smlouvy o úvěru bankou 17. ledna 2002 na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že nemá na splatnost pohledávky a běh promlčecí doby žádný vliv s ohledem na uplatněný výpověďní důvod, jímž je jednorázové nesplacení úvěru ke dni 12. května 1993. Podle smlouvy se pohledávka stala splatnou uvedeného dne a od tohoto data začala běžet podle ustanovení §397 obch. zák. čtyřletá promlčecí doba. Ujednání v článku IV smlouvy o úvěru, podle něhož byla výpověď podána, nereflektovalo skutečnost, že okamžité splacení celého úvěru mohla banka požadovat již na základě ujednání o jednorázové splatnosti úvěru.
Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že po dobu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 367/2003 a u odvolacího Městského soudu v Praze pod sp. zn. 17 Co 421/2006, nedošlo ke stavení běhu promlčecí doby u pohledávky žalobkyně, neboť v tomto jiném řízení uplatnila Ing. J. Z. V. nárok na zaplacení částky 756.162,- Kč z titulu přeplatku poskytnutého úvěru, v průběhu řízení věřitelka v postavení žalované nevznesla protinávrh v podobě vzájemné žaloby nebo obrany proti žalobě, který by mohl znamenat ve smyslu ustanovení §404 odst. 1 obch. zák. stavení běhu promlčecí doby u zajištěné pohledávky s účinky pro věřitelku jako žalovanou.
Odvolací soud souhlasil rovněž se závěrem odvolacího soudu, že částečné úhrady na zaplacení dluhu z úvěru ve výši 4.500,- Kč měsíčně žalovanou do 31. srpna 2003 lze považovat za uznání závazku podle ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. s důsledkem běhu nové čtyřleté promlčecí doby od tohoto uznání podle ustanovení §407 odst. 1 obch. zák. Nová promlčecí doba pak uplynula 31. srpna 2007.
Námitku žalobkyně, podle níž byla žaloba doručena soudu již 31. srpna 2007, jak o tom svědčí sdělení pošty o výsledku reklamačního řízení, které žalobkyně předložila v odvolacím řízení, ač je opatřena podacím razítkem soudu s datem 3. září 2007, nepovažoval za důvodnou s tím, že podací razítko soudu není ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) důkazním prostředkem, nelze jej proto zpochybňovat z hlediska věrohodnosti důkazy předkládanými až v odvolacím řízení, ale pouze z pohledu správnosti postupu soudu při přijímání podání účastníků. Vedle toho datum na podacím razítku poskytuje „důkaz“ o uplatnění nároku u soudu, které je hmotně-právní skutečností a ta vyplývala ze spisu již v řízení před soudem prvního stupně. Uplatnila-li žalobkyně až v odvolacím řízení tvrzení o doručení žaloby soudu 31. srpna 2007, jde o tvrzení nové a v režimu neúplné apelace odvolacího řízení nepřípustné.
Odvolací soud nepřisvědčil ani názoru žalobkyně, že ujednání v článku 2 zástavní smlouvy lze vyložit jako platné prohlášení dlužníka podle ustanovení §401 obch. zák. o prodloužení promlčecí doby, celkem na dobu deseti let od doby, kdy začala poprvé běžet. Toto ujednání považoval za neplatné pro neurčitost podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák.
Odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně zajištěný zástavním právem je promlčený a protože žalovaná promlčení namítla, nemohl být žalobkyni přiznán.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka poukazuje na pochybení odvolacího soudu, neboť rozhodoval i o odvolání žalované, aniž by jí toto odvolání doručil.
Namítá, že odvolací soud v rozporu s hmotným právem posoudil uplatněný nárok jako promlčený, když nepřipustil, že by se účastníci smluvního vztahu mohli dohodnout na změně splatnosti zajištěné pohledávky, resp. na její nové splatnosti a tím dosáhnout nového počátku běhu promlčecí doby.
Dovolatelka podrobně rekapituluje skutková zjištění soudu prvního stupně rozhodná podle jejího názoru pro posouzení námitky promlčení a zpochybňuje závěr soudů obou stupňů, podle něhož mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o nové splatnosti úvěru. Tvrdí, že tato dohoda byla uzavřena k jejímu návrhu obsaženému v dopise z 18. května 2001, v němž poskytla dlužnici výhodu splátek úvěru ve výši 4.500,- Kč měsíčně. Tento přípis je tak nutno považovat za návrh na uzavření dohody o nové splatnosti dluhu. Z přípisu zástupkyně žalované ze dne 31. července 2001 se podává, že návrh dohody o nové splatnosti byl přijat jednáním žalované ve formě hrazení splátek 4.500,- Kč měsíčně. Dohodou o nové splatnosti byl založen nový počátek běhu promlčecí doby. Poslední splátku podle této dohody žalovaná uhradila 31. srpna 2003 a podle ustanovení §407 obch. zák. se běh promlčecí doby prodloužil do 31. srpna 2007.
V návaznosti na uvedené považuje dovolatelka za zmatečný závěr odvolacího soudu o promlčení pohledávky dnem 27. ledna 2001 (počítané od data uznání závazku), když současně odvolací soud uvádí, že podle nesporných tvrzení účastníků začala promlčecí doba nově běžet měsíčními splátkami, z nichž poslední byla zaplacena 31. srpna 2003. Žaloba ve věci byla podle potvrzení pošty podána k přepravě 29. srpna 2007 a soudu byla doručena 31. srpna 2007. Obsáhle polemizuje se závěrem odvolacího soudu, zda podací razítko soudu na žalobě je důkazním prostředkem, jehož věrohodnost může být zpochybněna důkazy předloženými až v odvolacím řízení. Zdůrazňuje, že soud prvního stupně při přijímání žaloby pochybil a odvolací soud toto pochybení nenapravil. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3999/2007 (jde o rozsudek ze dne 11. března 2008), v němž byl vysloven názor, že nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých práv.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně i v té části prvního výroku, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení co do jejich výše a v dalším byl tento výrok potvrzen a ve výroku o nákladech odvolacího řízení. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývající části směřuje dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen (v pořadí první ve věci) rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. V úvahu tak nepřichází přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., které spojuje přípustnost dovolání s měnícím rozsudkem (usnesením) odvolacího soudu, ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., které předpokládá, že soud prvního stupně již jednou ve věci rozhodl. Nejvyšší soud proto zvažoval, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku či usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí a přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky promlčení zástavního práva, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s hmotným právem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §151a odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném do 31. srpna 1998) zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení §151f odst. 1 obč. zák. (v témže znění), není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Jelikož zástavní právo bylo zřízeno a právo na uspokojení ze zástavy vzniklo v době do 31. srpna 1998 (úvěr byl splatný 12. května 1993), řídí se právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy i v současné době ustanovením §151f obč. zák. (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod číslem 70/2000 a 24/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázkou promlčení zástavního práva (nároku na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [vše za situace kdy zajištěnou pohledávkou byla pohledávka ze smlouvy o úvěru podle ustanovení §497 obch. zák.] se Nejvyšší soud opakovaně zabýval (k tomu srov. např. rozsudek ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2007, pod číslem 95, ze dne 24. ledna 2008, sp. zn. 21 Cdo 687/2007, uveřejněný v témže časopise č. 9, ročník 2008, pod číslem 124 a ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 887/2007, uveřejněný v témže časopise č. 9, ročník 2008, pod číslem 123, jakož i v důvodech rozsudku ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, uveřejněného v témže časopise č. 7, ročník 2007, pod číslem 104).
Přitom uzavřel, že i když smlouva o úvěru představuje tzv. absolutní obchodní závazkový vztah [§261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2000] a i když se podle ustanovení §261 odst. 4 obch. zák. řídí částí třetí obchodního zákoníku i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, jež se řídí touto části obchodního zákoníku podle ustanovení §261 odst. 1, 2 nebo 3 obch. zák., je nutné při řešení otázky, jakou právní úpravou se řídí promlčení zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, přihlédnout i k tomu, že obchodní zákoník upravuje - kromě postavení podnikatelů - obchodní závazkové vztahy a některé jiné vztahy související s podnikáním (srov. §1 odst. 1 obch. zák.) a že předmětem právní úpravy obsažené v části třetí obchodního zákoníku jsou - jak uvádí již její nadpis - obchodní závazkové vztahy.
S ohledem na uvedené je třeba dovodit, že částí třetí obchodního zákoníku se ve smyslu ustanovení §261 odst. 4 obch. zák. řídí jen takové vztahy vzniklé při zajištění závazků, které mají obligační povahu, ledaže by zákon (v jiném ustanovení než v §261 odst. 4 obch. zák.) výslovně stanovil, že se obchodním zákoníkem mají řídit i další právní prostředky zajištění závazků. Takováto právní úprava nebyla v obchodním zákoníku v rozhodném znění přijata [nyní jde jen o zástavní právo k obchodnímu podílu - ustanovení §261 odst. 3 písm. d) obch. zák.]; znamená to mimo jiné, že právní vztahy ze zástavních práv vzniklých vůči jiným zástavám se řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, a to i ve vztahu k promlčení zástavního práva.
Podle ustanovení §100 odst. 2 obč. zák. se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického (věta první). Zástavní práva se nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka (věta třetí).
Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [§101 obč. zák.]. Bylo-li však zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo byt podle rozhodnutí plněno (§110 odst. 1 věta první obč. zák.); v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§110 odst. 1 věta druhá obč. zák.).
Jelikož podle ustanovení §100 odst. 2 věty třetí obč. zák. se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, i kdyby marně uplynuly promlčecí doby podle ustanovení §101 nebo §110 odst. 1 obč. zák., zástavní právo není promlčeno, neuplynula-li dosud promlčecí doba u zajištěné pohledávky.
Podle ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.
Promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru se řídí obchodním zákoníkem přičemž obecná promlčecí doba činí čtyři roky (§397 obch. zák.), začíná běžet ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti) [§392 odst. 1 obch. zák.] a je limitována horní hranicí deseti let ode dne, kdy začala běžet poprvé (§408 odst. 1 obch. zák.). Přitom v omezující desetileté promlčecí době musí být zásadně zahájeno i řízení o výkonu rozhodnutí, s tím, že v případech předvídaných v ustanovení §408 odst. 2 obch. zák., tj. bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, se tato doba prodlužuje o tři měsíce (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 59/2006 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek).
Odvolací soud založil posouzení námitky promlčení na zjištění, že úvěr byl podle smlouvy o úvěru splatný jednorázově 12. května 1993, jež nebylo dovolatelkou zpochybněno, přičemž výpověď smlouvy učiněná bankou 17. ledna 2002 pro nesplacení úvěru ve smluvené lhůtě, neměla na počátek běhu promlčecí doby žádný vliv, a naopak za rozhodné považoval datum 31. srpna 2003, kdy žalovaná zaplatila poslední splátku. Od tohoto data, když dílčí úhrady dluhu měly ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. účinky uznání zbytku dluhu, začala běžet nová čtyřletá promlčecí doba podle §407 odst. 1 obch. zák., která uplynula 31. srpna 2007. Žaloba doručená soudu 3. září 2007 tak byla podána po uplynutí promlčecí doby.
Tento závěr odvolacího soudu není správný, neboť je v rozporu s ustanovením §408 odst. 1 obch. zák., jež stanoví maximální promlčecí dobu 10 let v obchodních závazkových vztazích ode dne, kdy počala poprvé běžet bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku. Pro posouzení námitky promlčení je tak v projednávané věci rozhodná pouze doba splatnosti úvěru dohodnutá ve smlouvě na 12. května 1993. I když došlo k opakovanému uznání závazku ať už ve formě písemného uznání podle §323 odst. 1 obch. zák. nebo částečným plněním s účinky uznání zbytku dluhu podle §407 odst. 3 obch. zák., nebo by došlo k nové dohodě o úhradě dluhu ve splátkách poté, kdy doba splatnosti již uplynula (jak tvrdí dovolatelka), maximální promlčecí doba 10 let zástavním právem zajištěné pohledávky určená §408 odst. 1 obch. zák. uplynula od doby, kdy začala poprvé běžet, tedy od doby, kdy se stal závazek podle smlouvy splatný, a jejím uplynutím dojde k promlčení zajištěné pohledávky. Jestliže měl být úvěr splacen do 12. května 1993 a žaloba byla podána až v roce 2007, a je nerozhodné, zda 31. srpna 2007 nebo 3. září 2007, stalo se tak po uplynutí absolutní promlčecí doby stanovené zákonem. Uznáním závazku dojde sice k přetržení běhu promlčecí doby a od data uznání začíná běžet nová čtyřletá promlčecí doba, i v tomto případě je však právo promlčeno nejpozději uplynutím absolutní promlčecí doby určené ustanovením §408 odst. 1 obch. zák. Přitom není pochyb o tom, že k datu podání žaloby marně uplynula obecná tříletá promlčecí doba (zástavní právo nebylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu ani jiného orgánu a nebylo žalovanou písemně uznáno co do důvodu a výše). Pro posouzení důvodnosti žalovanou vznesené námitky promlčení tak bylo rozhodující, zda byla promlčena zástavním právem zajištěná pohledávka.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud určil počátek běhu promlčecí doby a délku jejího trvání nesprávně, a to ve prospěch dovolatelky, bez zřetele k ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. Rozhodnutí odvolacího soudu je však věcně správné, neboť je správný závěr o promlčení zástavním právem zajištěné pohledávky.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení dovolatelky, že v roce 2001 byla uzavřena nová dohoda o splatnosti úvěru, neboť se tak stalo poté, kdy splatnost pohledávky již nastala a podle §408 odst. 1 obch. zák. je rozhodné, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet. Byl-li úvěr splatný 12. května 1993, začala promlčecí doba poprvé běžet od 13. května 1993 a absolutní promlčecí doba podle §408 odst. 1 obch. zák. uplynula 13. května 2003.
K námitce dovolatelky, že odvolací soud se dopustil pochybení, jestliže dovolatelce nedoručil odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně, lze jen uvést, že podle §210 odst. 1 o. s. ř. je soud povinen doručit ostatním účastníkům odvolání, které bylo podáno proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé. Bylo-li žalovanou podáno odvolání jen proti výroku o nákladech řízení, není třeba toto odvolání doručovat ostatním účastníkům, protože výrok o nákladech řízení, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení a nejde o usnesení ve věci samé.
Ostatními dovolacími námitkami se Nejvyšší soud již nezabýval, neboť nemohly na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je ve svém výsledku správné, Nejvyšší soud dovolání ve zbývajícím rozsahu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná, žalované však v dovolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. dubna 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu