ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.1826.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 1826/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45 24 47 82, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bohuslava Martinů 1051/2, adresa pro doručování Praha 8, V Holešovičkách 1579/24, proti žalované M. P., o zaplacení částky 803,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 51 C 32/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2011, č. j. 39 Co 449/2010-31, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2011, č. j. 39 Co 449/2010-31, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. října 2010, č. j. 51 C 32/2010-23, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 6. října 2010, č. j. 51 C 32/2010-23, Obvodní soud pro Prahu 9 řízení zastavil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná má bydliště na území Slovenské republiky, na území České republiky nemá povolen pobyt ani se zde nezdržuje a nebyly zjištěny žádné informace o majetku žalované nebo o jejím zaměstnání v České republice. Dovodil, že ve věci je nutno postupovat podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení“), a to oddílu 4, článku 15 odst. 1 písm. b) a článku 16 odst. 2, když předmětem sporu je závazek ze spotřebitelské smlouvy - smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastnicemi dne 24. října 2007. Podle těchto ustanovení Nařízení může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudu členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště, tedy u soudu Slovenské republiky, když žalovaná se na území České republiky nezdržuje a její poslední známé bydliště je na území Slovenské republiky. Žalované byla doručena žaloba a výzva, aby se k věci vyjádřila, na adresu Š., S. Na tuto výzvu žalovaná nereagovala a ve věci se nevyjádřila, ač písemnost osobně převzala, proto soud v souladu s článkem 26 odst. 1 Nařízení prohlásil svou nepříslušnost. Vzhledem k tomu, že nedostatek pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, soud prvního stupně s odkazem na ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) řízení zastavil.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením označeným v záhlaví potvrdil usnesení soudu prvního stupně, když shodně s ním dospěl k závěru, že není splněna podmínka řízení, a to pravomoc českých soudů k projednání věci.
Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, že příslušnost soudu prvního stupně je dána podle článku 5 odst. 1 písm. b) Nařízení s tím, že předmětem řízení jsou nároky ze spotřebitelské smlouvy, pro něž platí speciální úprava obsažená v oddílu 4 Nařízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud aplikoval ustanovení článku 15 odst. 1 Nařízení, ač žádné písmeno z tohoto ustanovení na projednávanou věc nedopadá. Článek 15 odst. 1 písm. a) Nařízení se týká smluv, jejichž předmětem je koupě movitých věcí na splátky; písm. b) se týká půjček návratných ve splátkách nebo jiných úvěrových obchodů určených k financování koupě movitých věcí. Předmětem sporu je však nárok ze smlouvy o úvěru, kterou byl úvěr poskytnut bez uvedení účelu, chybí tu tedy vázanost poskytnutých peněžních prostředků na nákup movitých věcí. Písmeno c) uvedeného ustanovení pak dopadá na případy, kdy podnikatelský subjekt provozuje podnikatelskou činnost v jiném státě, než má sídlo. Úvěr byl však žalobkyní poskytnut žalované na území České republiky.
Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že není-li z výše uvedených důvodů možno aplikovat ustanovení článku 15 Nařízení, použije se ustanovení článku 5 Nařízení. V podrobné argumentaci ve prospěch tohoto názoru odkazuje i na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. října 2010, č. j. 21 Co 647/2010-42, v němž odvolací soud vycházel z obdobného skutkového stavu. V tomto rozhodnutí Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že v projednávané věci se výlučná mezinárodní příslušnost soudu podle místa bydliště žalovaného (spotřebitele) ve smyslu ustanovení článku 15 odst. 1 Nařízení neuplatní. Protože povaha uplatněného nároku vylučuje založení obligatorní příslušnosti ve smyslu článku 22 Nařízení, aplikoval, jako nejvíce odpovídající určení mezinárodně příslušného soudu pro projednávanou věc ze zvláštních ustanovení Nařízení obsažených v článcích 5 až 7, pravidlo obsažené v článku 5 odst. 1. písm. b) Nařízení, tj. že mezinárodně příslušným soudem, bez ohledu na místo bydliště žalované, je soud, na jehož území byla služba poskytnuta, tj. soud České republiky.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Námitky dovolatelky jsou z obsahového hlediska kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž je uplatněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z obsahu spisu vyplývá, že spor je veden o zaplacení dluhu ze smlouvy o úvěru č. 3511093863, uzavřené 24. října 2007, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky až do výše 200.000,- Kč (bod 1. smlouvy). Z bodu 2. smlouvy vyplývá, že úvěr se poskytuje bez sledování účelu použití prostředků.
Podle článku 15 odst. 1 písm. c) [oddílu 4 o příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv] Nařízení ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 4 a čl. 5 bod 5), a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.
Z článku 5 odst. 1 [oddílu 2 o zvláštní příslušnosti] Nařízení vyplývá, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty, c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a).
Skutkově obdobnou věcí se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 29. února 2012, sp. zn. 32 Cdo 1318/2011 (jež je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), v němž uzavřel (a od těchto závěrů nemá důvodu se odchýlit ani v projednávané věci), že z článku 15 odst. 1 Nařízení je zřejmé, že toto ustanovení dopadá výlučně jen na ty spotřebitelské smlouvy, jde-li o koupi movitých věcí na splátky [písmeno a)], jde-li o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí [písmeno b)]. Pod písmeno b) tak lze podřadit pouze ty smlouvy o úvěru, jež jsou účelově vázané, nikoli půjčky a úvěry poskytnuté bez uvedení účelu (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, komentář k článku 15 Nařízení). Příslušnost soudu k projednání nároku ze smlouvy uzavřené mezi účastnicemi nemůže být založená ani podle písmene c) článku 15, když žalobkyně neprovozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, na jehož území má žalovaná bydliště. Nelze-li aplikovat pro spotřebitele příznivější zvláštní úpravu týkající se spotřebitelských smluv, je na místě použít, jak správně dovolatelka poukazuje, úpravu zvláštní příslušnosti obsaženou v článku 5 Nařízení, konkrétně v odstavci 1 písm. b), pod druhou odrážkou, upravující poskytování služeb. Výkladem pojmu služba ve smyslu Nařízení se zabýval Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci F. P., T. R. proti G. W.-L., C-533/07. v němž uzavřel, že pojem služba je třeba vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu. Přitom podle judikatury Soudního dvora Evropské unie je službou též poskytování úvěru (srov. rozhodnutí ve věci Société civile immobilière Parodi proti Banque H. Albert de Bary et Cie, C-222/95), přičemž poskytnutí úvěru lze považovat za činnost vykonávanou za úplatu.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a ze stejného důvodu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu