ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.2117.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 2117/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce M. K. , (dříve podnikatel), zastoupeného Mgr. Petrem Wölflem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, proti žalovaným 1) L. M. , 2) J. M. , zastoupenému JUDr. Jiřím Horákem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV/708 a 3) R. K. , o zaplacení 386 175 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 C 30/96, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2011, č. j. 28 Co 417/2009-503, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 18. února 2011, č. j. 28 Co 417/2009-510, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného 2) proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Brně potvrdil [v pořadí třetí ve věci ve vztahu k žalovanému 2)] rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. září 2009, č. j. 9 C 30/96-388, doplněný rozsudkem téhož soudu ze dne 5. května 2010, č. j. 9 C 30/96-435, v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalovanému 2) uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně se žalovanými 1) a 3) částku 216 258 Kč s příslušenstvím (výrok I.), změnil ho ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) a ve výroku o náhradě nákladů státu v části týkající se žalobce (výroky II. a III.), potvrdil ho ve výroku o náhradě nákladů státu v části týkající se žalovaného 2) [výrok IV.] a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) [výrok V.], není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny [soud prvního stupně sice rozhodl v pořadí třetím rozsudku jinak než ve svém dřívějším (v pořadí prvním) zamítavém rozsudku, učinil však tak, aniž byl vázán právním názorem v usneseních ze dne 12. června 2002, č. j. 28 Co 116/99-109, a ze dne 18. února 2009, č. j. 28 Co 383/2008-354, jimiž odvolací soud zrušil jeho předchozí první rozsudek ze dne 2. září 1998, č. j. 9 C 30/96-88, a dále ve vztahu k žalovanému 2) v pořadí druhý rozsudek ze dne 13. června 2003, č. j. 9 C 30/96-153, pro procesní nedostatky a věc mu vrátil k dalšímu řízení]. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (které bylo zrušeno uplynutím 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel svými výhradami nevymezuje žádnou právní otázku, natož otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé při splnění kritérií uvedených v §237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř., podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací námitky, jimiž jsou zpochybňována skutková zjištění odvolacího soudu o způsobilosti předmětu leasingu k řádnému užívání, jsou podřaditelné pod dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však dovolatel nemá u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalovaného 2) směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný 2), jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. října 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu