ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.2182.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 2182/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně R. Č. , zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, Třída Míru 92, proti žalovaným 1) B. K. a 2) Z. K. , zastoupené JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, o zaplacení částky 152.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 153/2008, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2009, č. j. 21 Co 514/2009-78, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a druhá žalovaná nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 14. dubna 2009, č. j. 9 C 153/2008-50, uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 152.000,- Kč s úroky z prodlení uvedenými ve výroku do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a náhradu nákladů řízení rovněž ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
K odvolání druhé žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. prosince 2009, č. j. 21 Co 514/2009-78, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke druhé žalované (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a druhou žalovanou (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, uvádějíc, že jde o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a odkazujíc co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil podmínky pro určení splatnosti přisouzené částky v jiné, než třídenní lhůtě od právní moci rozsudku, když v rozporu s judikaturou nepřihlédl k povaze projednávané věci, okolnostem případu, osobním a majetkovým poměrům účastníků. Podotýká, že k převzetí ručitelského závazku musí ručitel (tj. žalobkyně) přistupovat po pečlivém zvážení, zda dlužník je důvěryhodná osoba, která dává záruku, že za normálních okolností je schopen dluh sám uhradit a zda lze předpokládat, že tak učiní a nebude se vyhýbat své povinnosti. Žalobkyně byla velmi dobrou známou prvního žalovaného, za úvěr se zaručila, ačkoliv věděla, že první žalovaný má dluhy. Dovolatelka uvádí, že nezpochybňuje právo žalobkyně na zaplacení toho, co za oba žalované zaplatila z titulu ručitelského závazku věřiteli. Nesouhlasí však se závěrem soudů obou stupňů, že povolením splátek přisouzené částky by došlo k neúměrnému zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele. Nemá finanční prostředky, aby přisouzenou částku uhradila v soudem stanovené lhůtě, jak vyplývá z její ekonomické situace, kterou podrobně popisuje.
Dovolatelka dále uvádí, že si je vědoma toho, že soudy obou stupňů na základě provedených důkazů dovodily solidární odpovědnost žalovaných za pohledávku žalobkyně podle ustanovení §145 odst. 3, §150 odst. 2 a §550 občanského zákoníku, přesto se domnívá, že okolnosti případu její odpovědnost když ne vylučují, alespoň činí pochybnou, a tento svůj názor opírá o vědomost žalobkyně o důvodech žádosti o úvěr, o účelu použití úvěru a o znalost rodinných a majetkových poměrů žalovaných.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Námitky dovolatelky směřují především do té části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do lhůty k plnění přisouzené částky. Rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve lhůtě k plnění přisouzené částky, má povahu usnesení, i když je součástí rozsudku.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o lhůtě k plnění nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Přípustnost dovolání v tomto rozsahu nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., když všem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v části týkající se lhůty k plnění přisouzené částky, rozhodnutím ve věci samé není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2006, sp. zn. 33 Odo 692/2006, jež je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu bez dalšího odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Dovolání žalované však není přípustné ani ve zbývající části.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo zrušeno k 31. prosinci 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatelka nevymezuje žádnou takovou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé při splnění kritérií uvedených v §237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř.
Zpochybňuje-li dovolatelka právní závěr odvolacího soudu o právu žalobkyně jako ručitelky, jež z titulu ručitelského závazku uhradila věřiteli dluh obou žalovaných ze smlouvy o úvěru, na zaplacení žalované částky prostřednictvím námitky, že okolnosti případu povinnost dovolatelky vůči žalobkyni vylučují, resp. činí pochybnou, když žalobkyně věděla o důvodech žádosti o úvěr, o účelu užití úvěru a znala majetkové a rodinné poměry žalovaných, pak nekritizuje správnost právního posouzení věci (správnost výkladu norem hmotného práva a jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci), nýbrž napadá správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud pro ni nepříznivé právní posouzení založil. Dovolatelka přehlíží, že dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (tj., že rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno výhrady proti zjištěním o skutkovém stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti výroku o nákladech odvolacího řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je i v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhé žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. dubna 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu