ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.2356.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 2356/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce Ing. M. B. , jako správce konkursní podstaty úpadkyně Nemocnice Bruntál a. s., identifikační číslo osoby 25 36 22 59, zastoupeného JUDr. Petrem Lindenthalem, advokátem se sídlem v Jindřichově 476, proti žalovaným 1) MUDr. P. Š., 2) B. Š. , oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Kúrem, advokátem se sídlem v Bruntále, Opletalova 6 a 3) M. B. , zastoupenému Mgr. Jaroslavem Ličmanem, advokátem se sídlem v Bruntále, Jiráskova 20, o zaplacení částky 1,062.704,37 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 41 Cm 27/2006, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. října 2009, č. j. 5 Cmo 436/2008-174, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. června 2008, č. j. 41 Cm 27/2006-122, uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 1,062.704,37 Kč a 10% úrok z prodlení z částky 519.234,- Kč od 26. dubna 2005 do 6. února 2007 (výrok I.), žalobu o zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 519.234,- Kč od 7. února 2007 zamítl (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a o povinnosti žalovaných zaplatit České republice soudní poplatek (výrok IV.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce i žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. (první výrok), změnil jej ve výroku III. (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali první žalovaný a druhý žalovaný dovolání, odkazujíce co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelé rekapitulují dosavadní průběh řízení a namítají, že jejich právům nebyla v řízení před soudy obou stupňů zajištěna spravedlivá ochrana ve smyslu ustanovení §1 o. s. ř. a že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. S odkazem na ustanovení §261 odst. 6 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 31. prosince 2000, podle něhož se smlouvy, které nejsou upraveny v hlavě II části třetí obchodního zákoníku a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku, uvádějí, že na smlouvu ze dne 12. ledna 1996, označenou jako smlouva o půjčce, je nutno aplikovat občanský zákoník v plném rozsahu. Ustanovení §261 odst. 6 obch. zák. bylo sice změněno zákonem č. 370/2000 Sb., kterým se mění obchodní zákoník, tento zákon však na vztahy založené před jeho účinnosti nedopadá. Otázka retroaktivity by měla být posuzována podle ustanovení §763 odst. 1 a 2 obch. zák., a pak jsou rozhodnutí soudů obou stupňů nesprávná. V té souvislosti vyvstává i otázka (ne)určitosti smlouvy o půjčce ze dne 12. ledna 1996 podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a neplatnosti pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 obč. zák., zejména když oba soudy smlouvu hodnotily jako smlouvu o úvěru. Pokud by šlo o smlouvu o půjčce uzavřenou podle ustanovení §657 obč. zák., ta je reálnou smlouvou a z předmětné smlouvy vyplývá jen to, že dlužník převzal 97.497,- Kč. S touto argumentací se odvolací soud nevypořádal.
Dovolatelé považují za nevyřešenou rovněž právní otázku nároku žalobce na náhradu škody bez splnění podmínek podle ustanovení §420 obč. zák. Dále namítají, že úpadce prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty. Správce konkursní podstaty se účastníkem „exekučního řízení“ stává toliko jako osoba, na kterou přešlo oprávnění nakládat s majetkem podstaty.
Za významnou pokládají dovolatelé „judikovanou skutečnost“, že spor, v němž správce konkursní podstaty vymáhá ve prospěch podstaty pohledávku úpadce, není sporem vyvolaným konkursem, a že podle občanského soudního řádu, ve znění účinném k datu podání žaloby (tj. 1. února 2006), nebyly krajské soudy jako soudy prvního stupně věcně příslušné k projednání sporů ze smluv o úvěru podle ustanovení §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř.
Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání rovněž třetí žalovaný, maje za to, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Dovolatel uvádí, že se ztotožňuje s důvody dovolání, které podali první žalovaný a druhý žalovaný, a dále namítá, že žalobce nepředložil žádný důkaz o tom, zda úvěr byl či nebyl uhrazen v době, kdy smlouva úhradu předpokládala. Předložení takového důkazu navrhoval již v řízení před soudem prvního stupně, důkaz předložen nebyl a odvolací soud dospěl k závěru, že inventarizace z roku 2001 svědčí pro závěr o existenci smluvního vztahu, i pro závěr, že podle smlouvy dlužníkem plněno nebylo. Proto navrhuje, aby dovolací soud doplnil dokazování rozvahou společnosti Brumeda s. r. o. (jež byla věřitelem) ke dni 31. prosince 1996.
Dovolatel namítá, že je-li smlouva ze dne 12. ledna 1996 smlouvou o úvěru, pak ve věci rozhodly věcně nepříslušné soudy s ohledem na ustanovení §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. Kdyby soudy nižších stupňů použily správný výklad pro věcnou a místní příslušnost a správně vyložily ustanovení §763 odst. 1 a 2 obch. zák., nemohly by dospět k závěru o porušení ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. s tím, že žalovaní neprokázali, že jednali s péčí řádného hospodáře, když pohledávku po společnosti Brumeda Trade s. r. o., jež byla dlužníkem, nevymáhali, ani nezajistili její vymáhání, neboť „původní“ ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. jim takovou povinnost neukládalo. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, když ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci je zřejmé, že dovolatelé svými námitkami nevymezují žádnou otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení by Nejvyšší soud mohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Zpochybňují-li dovolatelé správnost posouzení smlouvy ze dne 12. ledna 1996 jako smlouvy o úvěru uzavřené podle ustanovení §497 obch. zák., pak výklad obsahu smlouvy, jak jej provedl odvolací soud, plně respektuje zásady výkladu právních úkonů určené ustanovením §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák., na něž odvolací soud odkázal, a formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03. Závěr odvolacího soudu, že jde o smlouvu o úvěru, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek ze dne 24. května 2007, sp. zn. 32 Odo 922/2007 a rozsudek ze dne 27. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1386/2006, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Jde-li o smlouvu o úvěru, pak argumentace nesprávného právního posouzení věci opírající se o ustanovení §261 odst. 6 ve znění účinném do 31. prosince 2000 a ve znění po tomto datu, je nevýznamná. Námitky o (ne)určitosti a (ne)platnosti smlouvy z 12. ledna 1996 pro rozpor se zákonem dovolatelé připínají k názoru, že jde o smlouvu o půjčce.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z námitek, jimiž dovolatelé v obecné rovině zpochybňují správnost závěru odvolacího soudu o odpovědnosti žalovaných jako členů statutárního orgánu akciové společnosti, jež byla věřitelkou ze smlouvy o úvěru, podle ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. Dovolatelé přehlížejí, že odvolací soud se jednotlivými předpoklady odpovědnosti za škodu, nikoliv však podle ustanovení §420 obč. zák., ale předpoklady určenými ustanovením §373 obch. zák., jak vyplývá z ustanovení §757 obch. zák., podrobně zabýval a závěr o naplnění každého z předpokladů dovolatelé nezpochybnili. Došlo-li k promlčení pohledávky ze smlouvy o úvěru vůči dlužníkovi v roce 2003, je pro posouzení odpovědnosti žalovaných rozhodné znění ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. nikoliv do 31. prosince 2000, ale po tomto datu (srov. §763 odst. 1 obch. zák.). Závěr, že pohledávku úpadce sepsanou do konkursní podstaty je oprávněn vymáhat jen správce konkursní podstaty, je v souladu se závěry vyjádřenými ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (pod bodem XXIII.) i judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2005, sp. zn. 29 Odo 1335/2004, jenž je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Výhrada, kterou dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že ve věci bylo rozhodnuto nepříslušnými soudy s ohledem na ustanovení §9 odst. 3 písm. r) bod 1 o. s. ř., je podřaditelná pod dovolací důvod vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Námitka vady řízení není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu. Dovolatelé v rámci námitky procesní vady ani žádnou otázku zásadního právního významu nevymezili (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována). Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že dovolatelé se mýlí ve svém názoru, neboť předmětem řízení byl nárok na náhradu škody podle ustanovení §194 odst. 5 obch. zák., k jehož projednání jsou věcně příslušné krajské soudy jako soudy prvního stupně podle ustanovení §9 odst. 3 písm. f) o. s. ř., nikoliv nárok ze smlouvy o úvěru.
Navrhuje-li třetí žalovaný, aby dovolací soud doplnil dokazování rozvahou společnosti Brumeda s. r. o. ke dni 31. prosince 1996, pak patrně přehlédl, že podle ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Jelikož dovolání žalovaných nejsou přípustná ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných byla odmítnuta a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu