ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.2405.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 2405/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně CC Invest Limited, se sídlem Room 1, The Penthouse, Level 3, Palazzo Ca' Brugnera, Valley Road, Birkirkara, Republika Malta, registrační číslo C 46484, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, adresa pro doručování Mgr. Petr Novák, advokát se sídlem v Brně, Hilleho 1843/6, proti žalovanému L.K., o zaplacení částky 30.964,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 107 EC 42/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2011, č. j. 21 Co 800/2010-94, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2011, č. j. 21 Co 800/2010-94, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 12. listopadu 2010, č. j. 107 EC 42/2010-85, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 12. listopadu 2010, č. j. 107 EC 42/2010-85, Okresní soud v Kladně vyslovil svou nepříslušnost k projednání a rozhodnutí věci (výrok I.), řízení zastavil (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni (výrok IV.)
Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně se jako obchodní společnost se sídlem v Republice Malta domáhá po žalovaném jako nepodnikateli plnění ze smlouvy o úvěru. Dovodil, že ve věci je nutno postupovat podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení“), a to oddílu 4, článku 16 odst. 1, když předmětem sporu je závazek ze spotřebitelské smlouvy. Na výzvu soudu žalobkyně sdělila, že nemá žádné informace o bydlišti žalovaného na území České republiky, přičemž soud vyčerpal všechny možnosti pátrání po bydlišti žalovaného v evidenčních systémech na území České republiky. Je-li žalovaný osobou neznámého pobytu, není splněna podmínka oddílu 4, článku 16 odst. 2 nařízení k tomu, aby byla dána mezinárodní příslušnost českých soudů. Vzhledem k tomu, že nedostatek pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudu je neodstranitelnou překážkou řízení, soud s odkazem na ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) řízení zastavil.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením označeným v záhlaví potvrdil usnesení soudu prvního stupně, když shodně s ním dospěl k závěru, že není splněna podmínka řízení, a to pravomoc českých soudů k projednání věci.
Odvolací soud rekapituloval, že pro aplikaci nařízení je splněna podmínka jeho teritoriální působnosti (Malta a Česká republika jsou členy Evropské Unie) a časové působnosti (spor byl zahájen poté, co nařízení vstoupilo v platnost v obou státech), i podmínka věcné působnosti nařízení (spor ze smlouvy o úvěru je typickým civilním, resp. obchodním kontraktem). Úvěr byl žalovanému poskytnut právní předchůdkyní žalobkyně Českou spořitelnou, a. s., bez účelové vázanosti, proto není možné v dané věci aplikovat článek 15 nařízení. Vyloučena je též aplikace článků 16 a 17 nařízení, která určují příslušnost soudů v případě spotřebitelských smluv jednak podle bydliště žalovaného, jednak na základě dohody stran. Aplikovat nelze ani článek 5 odst. 1 písm. a) nařízení, a to s ohledem na článek 34 odst. 2 nařízení, který řeší otázku uznání a výkonu rozhodnutí v ostatních členských státech. Ustanovil-li by totiž soud prvního stupně žalovanému jako osobě neznámého pobytu opatrovníka, rozhodnutí vydané v řízení s opatrovníkem by nebylo ve smyslu článku 34 odst. 2 nařízení v jiném členském státě uznáno ani vykonáno. Toto ustanovení totiž vyžaduje, aby se žalovaný seznámil se žalobou v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem. Podle odvolacího soudu však tyto požadavky doručení žaloby procesnímu opatrovníku ustanovenému podle §29 odst. 3 o. s. ř. nesplňuje.
Nařízení v článku 59 sice ponechává otázku určení bydliště účastníka řízení na národním právu, které je může podle poznatků procesního soudu chápat jako místo faktického pobytu fyzické osoby, nebo jako místo jejího fiktivního pobytu, avšak s tím, že se tato osoba zdržuje na jiném, známém místě. Nepokrývá však případy, kdy žalovaný žádné soudu známé bydliště nemá. Přitom pojmy nařízení je třeba vykládat autonomně a zužujícím způsobem, a bylo by tak v rozporu s účelem nařízení dovozovat, že v projednávané věci lze vést řízení proti žalovanému jako osobě neznámého pobytu.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení „§237 odst. 1 písm. c)“ o. s. ř., a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka v obecné rovině poukazuje na principy, na nichž je založena Evropská unie a právní zásady, které rozvinul Soudní dvůr Evropské unie ve své judikatuře, mezi něž patří právo na soudní ochranu, zákaz odepření spravedlnosti, zásada rovného zacházení, zákaz diskriminace, ochrana legitimního očekávání a mnohé další. Soudy nižších stupňů výkladem nařízení dospěly k závěrům, které ve svých důsledcích vedly k porušení základních práv žalobkyně. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že posuzovanou smlouvu o úvěru nelze podřadit pod ustanovení článku 15 odst. 1 písm. a) a b) nařízení, avšak odvolací soud opomněl písm. c) uvedeného ustanovení, které na projednávaný případ zcela zřejmě dopadá.
Dovolatelka má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil též otázku určení bydliště žalovaného. Pomůcku pro určení definice bydliště obsahuje článek 59 nařízení, přičemž definici legálního pojmu bydliště pro účely aplikace nařízení v České republice poskytla judikatura Nejvyššího soudu, zejména v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 444/2004. Na žalobkyni nelze zcela jistě spravedlivě požadovat prokázání faktického bydliště žalovaného, neboť takový požadavek by byl v rozporu s článkem 36 Listiny základních práv a svobod. Odkazujíc na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 zdůrazňuje, že v případě nejasností ve znění ustanovení právního předpisu nebo rozporu tohoto znění se smyslem a účelem příslušného ustanovení je nutné upřednostnit výklad e ratione legis před doslovným gramatickým výkladem. Cílem práva Evropské unie není komplexně upravit každou otázku, ale toto právo představuje jakýsi doplněk vnitrostátního práva. Otázku osoby neznámého pobytu nařízení neupravuje, za použití analogie legis by však bylo namístě použití článku 4 a následná aplikace pravidla obsaženého v Příloze č. I, tj. použití ustanovení §86 o. s. ř., to vše s přihlédnutím k teleologickému výkladu, k cíli pravidel přijímaných Evropskou unií a k zohlednění druhého „nejtěsnějšího“ možného vztahu žalovaného (po bydlišti) k některému z členských států, tj. občanství.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné, neboť odvolací soud posoudil otázku pravomoci českých soudů v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Námitky dovolatelky jsou z obsahového hlediska kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a z obsahu spisu vyplývá, že spor je veden o zaplacení dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené 29. dubna 2005 mezi právní předchůdkyní žalobkyně Českou spořitelnou, a. s. a žalovaným, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 50.000,- Kč bez sledování účelu. Součástí smlouvy o úvěru byly všeobecné obchodní podmínky České spořitelny, a. s., jež však nebyly do spisu založeny.
Podle článku 15 odst. 1 (oddílu 4 o příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv) nařízení ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 4 a čl. 5 bod 5), a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.
Podle článku 16 odst. 2 nařízení smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště.
Z článku 15 odst. 1 písm. a) a b) nařízení je zřejmé, že toto ustanovení dopadá výlučně jen na ty spotřebitelské smlouvy, jde-li o koupi movitých věcí na splátky a jde-li o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí. Pod písmeno b) tak lze podřadit pouze ty smlouvy o úvěru, jež jsou účelově vázané, nikoli půjčky a úvěry poskytnuté bez uvedení účelu (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 2935 s.). Úvěr poskytnutý žalovanému na základě smlouvy o úvěru tak nelze podřadit pod písmeno b), když jeho účel nebyl určen. Na určení příslušnosti soudu k projednání nároku ze smlouvy uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným však dopadá ustanovení článku 15 odst. 1 písm. c) nařízení, když právní předchůdkyně žalobkyně provozuje (v době uzavření smlouvy provozovala) podnikatelskou činnost v členském státě, na jehož území má žalovaný bydliště (rozuměj v době uzavření smlouvy).
Závěr odvolacího soudu, že na vztah založený smlouvou o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr bez sledování účelu, není možno aplikovat ustanovení oddílu 4 nařízení (články 15 až 17), proto správný není. Vzhledem k tomu neobstojí ani další úvahy odvolacího soudu o možné aplikaci článku 5 nařízení pro určení mezinárodní příslušnosti soudu. Závěr, podle něhož nařízení neumožňuje vést řízení proti osobě neznámého pobytu, je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle článku 59 nařízení pro posouzení, zda má strana řízení bydliště na území členského státu, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo (odstavec 1).
Otázkou použití nařízení v případě, kdy žalovaný - spotřebitel - je osobou neznámého pobytu, a procesního postupu osloveného soudu, se zabýval i Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 17. listopadu 2011, ve věci C-327/10, Hypoteční banky, a. s. proti U.M. L. (dále jen rozsudek SDEU ve věci L.). V něm učinil závěr, že nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že v situaci, kdy spotřebitel, který je stranou smlouvy o dlouhodobém hypotečním úvěru, opustí své bydliště předtím, než je proti němu podána žaloba pro porušení smluvních povinností, jsou soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele, na základě čl. 16 odst. 2 nařízení příslušné rozhodnout o této žalobě, jestliže nejsou podle článku 59 nařízení schopny určit aktuální bydliště žalovaného a nemají ani průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má skutečně bydliště mimo území Evropské unie. Nařízení nebrání použití ustanovení vnitrostátního procesního práva členského státu, které ve snaze zabránit situaci odepření spravedlnosti umožňuje vést řízení proti osobě, která se neúčastní řízení a jejíž pobyt není znám, pokud se soud, který se sporem zabývá, ujistí předtím, než o něm rozhodne, že proběhla veškerá pátrání, která ukládají zásady řádné péče a dobré víry, aby byl zjištěn pobyt žalovaného.
V rozsudku ze dne 15. března 2012, ve věci C-292/10, G. proti Cornelius de Visser, Soudní dvůr Evropské unie, zabývaje se výkladem článku 4 odst. 1 nařízení, dospěl k závěru, že toto ustanovení nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že nebrání použití článku 5 odst. 3 nařízení na žalobu o náhradu škody způsobené provozováním internetové stránky proti žalovanému, který je pravděpodobně občanem Unie, ale jehož místo pobytu není známo, pokud soud, kterému byla žaloba předložena, nedisponuje průkaznými indiciemi, které by mu umožnily dojít k závěru, že žalovaný má skutečně bydliště mimo území Unie. Tento postup je totiž v souladu s cílem sledovaným tímto nařízením, kterým je posílit právní ochranu osob usazených v Unii tím, že umožňuje žalobci snadno určit soud, u něhož může podat žalobu, a zároveň žalovanému přiměřeně předvídat, u kterého soudu může být žalován (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 17. listopadu 2011, Hypoteční banka, C-327/10, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 44).
Od těchto závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Byť je názor odvolacího soudu, že podle českého práva žalovaný nemá bydliště na adrese neboť jde o adresu Magistrátu města Kladna, správný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004, in www.nsoud.cz ), a na své poslední adrese bydliště v Kladně, Litevská 2611, se nezdržuje, nelze již přisvědčit závěru o nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci.
Soudu prvního stupně je nutno vytknout, že se při zjišťování bydliště žalovaného omezil jen na informaci z Centrální evidence obyvatel a Vězeňské služby České republiky a nezjišťoval tuto adresu i dotazem na blízké příbuzné žalovaného, dále prostřednictvím Magistrátu města Kladna, příslušného úřadu práce a České správy sociálního zabezpečení.
Bude-li další pátrání po pobytu žalovaného bezvýsledné a nebudou zjištěny žádné skutečnosti svědčící o tom, že žalovaný má bydliště mimo území Evropské unie, pak s ohledem na závěry vyslovené Soudním dvorem Evropské unie ve výše zmíněných rozhodnutích, lze v projednávané věci určit mezinárodní příslušnost soudů České republiky podle článku 16 odst. 2 nařízení jakožto soudů členského státu, na jehož území měl žalovaný poslední známé bydliště.
Poněvadž závěr odvolacího soudu o nedostatku mezinárodní příslušnosti osloveného soudu k projednání a rozhodnutí věci není správný, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu