ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.242.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 242/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce JUDr. J. S. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Fučíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 404/22, proti žalované Metrostav a.s. , se sídlem v Praze 8, Koželužská 2246, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 00014915, zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 10, o 3 393 000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 133/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. srpna 2010, č. j. 8 Cmo 207/2010-209, ve znění usnesení ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 8 Cmo 207/2010-219, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. srpna 2010, č. j. 8 Cmo 207/2010-209, ve znění usnesení ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 8 Cmo 207/2010-219, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2010, č. j. 21 Cm 133/2002-184, ve výrocích I. a III. se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (v pořadí třetím rozsudkem ve věci) ze dne 8. dubna 2010, č. j. 21 Cm 133/2002-184, uložil žalované zaplatit žalobci 3 216 000 Kč (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu částky 177 000 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, kdy k dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. ledna 2010, č. j. 23 Cdo 1462/2008-162, zrušil jeho (v pořadí druhý ve věci) rozsudek ze dne 28. srpna 2006, č. j. 21 Cm 133/2002-105, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2007, č. j. 8 Cmo 163/2007-140, a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že „penále ve výši 0,1 % z celkové smluvní částky – finanční odměny za každý kalendářní den prodlení“, na němž se účastníci dohodli v čl. III. smlouvy o zprostředkování, je určitým a srozumitelným způsobem sjednání výše sankčního úroku z prodlení za každý den prodlení s úhradou každé jednotlivé platby. Nejvyšší soud současně považoval za nezbytné, aby soud prvního stupně v novém řízení opětovně posoudil přiměřenost výše sjednaného úroku z prodlení z hlediska jejího souladu s dobrými mravy, neboť reálná výše úroku z prodlení, počítaná vždy z celkové provize sjednané ve výši 3 000 000 Kč, činí 3 000 Kč za každý den prodlení s úhradou té které splátky bez ohledu na aktuální výši dlužné částky.
Soud prvního stupně po rekapitulaci dosavadního řízení vycházel ze skutečnosti, že jeho předmětem zůstal nárok žalobce na zaplacení sankce za prodlení žalované s úhradou provize, kterou si účastníci sjednali v čl. III smlouvy o zprostředkování ze dne 6. října 1999, uzavřené dle §642 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Námitku promlčení vznesenou žalovanou považuje nadále za nedůvodnou, neboť právo na úhradu sankce se zaplacením provize za zprostředkování bylo uplatněno před uplynutím obecné čtyřleté promlčecí doby upravené v §397 obch. zák. Soud prvního stupně, jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu, se zabýval otázkou souladu předmětného smluvního ujednání s dobrými mravy jako předpokladu platnosti této části smlouvy dle §39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Při jejím posuzování vyšel ze zjištění, že uzavření smlouvy iniciovala žalovaná, která získala za přispění žalobce zakázku ve výši 124 876 088 Kč. Ve smlouvě sjednaná provize za zprostředkování ve výši 3 000 000 Kč měla být placena v pěti splátkách – čtyřikrát 700 000 Kč a jedenkrát 200 000 Kč. Soud prvního stupně, zdůrazňuje povinnost subjektů obchodních vztahů řádně a včas plnit své závazky, uvedl, že v řešené věci nelze za rozhodující hledisko považovat cenu peněz, ale je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem závazkového vztahu. Sjednaný úrok z prodlení zajišťoval závazek žalované, jejíž čistý zisk dosahoval v roce 1999 120 mil. Kč a dle přijatého závazku byla povinna zaplatit žalobci jako subjektu nepoměrně slabšímu v dohodnutých splátkách provizi ve výši 3 000 000 Kč v průběhu dvou let. Jestliže byl dohodnut úrok z prodlení ve výši 3 000 Kč denně, nespatřuje soud prvního stupně v samotné výši sjednané sankce důvod pro závěr o rozporu ujednání s dobrými mravy, ani ho nepovažuje za šikanózní výkon práva. Soud prvního stupně uzavřel, že úrok z prodlení byl sjednán ve výši, která odpovídala okolnostem, za nichž byla smlouva uzavřena, byl přiměřený zajištěnému závazku a postavení obou stran smlouvy. Žalobě vyhověl v rozsahu částky 3 216 000 Kč, která podle jeho propočtu odpovídá celkovému počtu 1 072 dnů prodlení, a ve zbytku žalobu zamítl.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé [výrok I. písm. a)], změnil ho ve výroku o nákladech řízení [výrok I. písm. b)] a rozhodl o nákladech odvolacího řízení [výrok II.].
Odvolací soud vyšel při přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v napadené části ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Vzhledem k tomu, že odvolatelka soustředila své odvolací námitky na výtku soudu prvního stupně, že pochybil, nepřijal-li podle §39 obč. zák. závěr o neplatnosti smlouvy o zprostředkování v části, v níž byla dohodnuta sazba úroku z prodlení, zkoumal pouze otázku správnosti závěru soudu prvního stupně o tom, že dohoda účastníků o „penále ve výši 0,1 % z celkové smluvní částky – finanční odměny za každý kalendářní den prodlení“ se nepříčí dobrým mravům. Konstatoval, že v předchozích řízeních bylo postaveno na jisto, že žalobci vzniklo právo na odměnu za zprostředkování, že prodlení s placením dohodnutých splátek odměny trvalo 1 072 dnů, že předmětné smluvní ujednání je dohodou o výši sazby úroků z prodlení s placením zprostředkovatelské odměny, přičemž základ pro výpočet výše úroků z prodlení, daný celkovou částkou zprostředkovatelské odměny, byl dohodnut v souladu s dispozitivním ustanovením §369 odst. 1 obch. zák., a že reálná výše sjednaného úroku z prodlení činí 3 000 Kč denně.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně při hodnocení provedených důkazů postupoval v souladu s §132 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), přičemž, jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu, posuzoval případný rozpor výkonu práva žalobce na zaplacení úroků z prodlení s dobrými mravy nejen v návaznosti na zajišťovací, sankční a reparační funkci úroků z prodlení a obecné mravní postuláty, ale rovněž s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Při rozhodování vzal v potaz nejen obsah samotného závazku, ale i další skutečnosti, z nichž uvedl ekonomické postavení účastníků na trhu, míru narušení zákonem chráněného práva žalobce a míru narušení práva žalované jako dlužnice na ochranu proti zneužití práva věřitelem. Závěr o tom, že výkon práva žalobce na zaplacení dohodnutých úroků z prodlení ve smluvené výši se nepříčí dobrým mravům, podepřel podle odvolacího soudu soud prvního stupně logickým myšlenkovým postupem a náležitě ho i vysvětlil. Proto jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku pod písm. a) napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a postižení řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud řešil právní otázku, na níž je napadené rozhodnutí založeno, v rozporu s hmotným právem. Dovolatelka tak podrobuje kritice právní závěr odvolacího soudu, že úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z celkové smluvní částky ve výši 3 000 000 Kč, který vychází 3 000 Kč denně, je v souladu s dobrými mravy podle §39 obč. zák. i v případě, že touto úrokovou sazbou je sankcionováno prodlení dlužníka se zaplacením částky ve výši 200 000 Kč. Otázku, zda je v souladu s dobrými mravy úrok z prodlení sjednaný ve skutečné výši 1,5 % denně, sice Nejvyšší soud podle dovolatelky již posuzoval, rozhodovací praxe obecných soudů je však v otázce rozporu vysoké úrokové míry s dobrými mravy (jak ostatně potvrzuje i Ústavní soud ve své judikatuře) rozdílná, a proto vyžaduje sjednocení.
Dovolatelka zastává a obhajuje ohledně předestřené otázky názor, že ujednání o úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně se zaplacením 200 000 Kč (případně i jakékoliv jiné částky) počítaného ze základu ve výši 3 000 000 Kč, tedy z celkové smluvní (fixní) částky, který vychází 3 000 Kč denně a odpovídá tak ve skutečnosti úrokové sazbě 1,5 % denně, je v rozporu s dobrými mravy podle §39 obč. zák. a tedy neplatné. Tvrdí, že soudy posuzovaly smluvní ujednání, které vybočuje z morálních zásad demokratické společnosti, jímž si smluvní strany sjednaly nepřiměřeně vysoké úroky z prodlení. K vybočení z uvedených zásad došlo podle dovolatelky za situace, kdy při sjednané odměně za zprostředkování ve výši 3 000 000 Kč žalobce získá na úrocích z prodlení 3 216 000 Kč, přičemž podstatnou část z této částky tvoří úroky z prodlení vztahující se k jistině ve výši 200 000 Kč. Podle dovolatelky jde tak o podstatný přínos pro věřitele, k němuž (stejně jako k likvidaci dlužníka) nesmí podle odvolacího soudu vést výkon práva věřitele na zaplacení úroků z prodlení dlužníkem. Vycházející částku – úrokovou sazbu označuje dovolatelka současně za šikanózní, když úrok ve výši 547,5 % p.a. (365 x 1,5 %) mnohonásobně převyšuje obvyklou úrokovou míru komerčních úvěrů, jakož i hodnotu, kterou event. mohla žalovaná žalobci svým včasným neplněním způsobit.
Dovolatelka je dále přesvědčena o tom, že závěr právní doktríny o nemravnosti nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty je třeba aplikovat také na úrok z prodlení, a to i vzhledem k tomu, že oba instituty plní z ekonomického hlediska především sankční a reparační funkci. Soudům obou stupňů vytýká, že neshledaly důvodnou její námitku o nemravnosti předmětného ujednání, ačkoli na podporu svého názoru odkazovala především na konkrétní judikaturu Ústavního soudu, podle něhož je částka odpovídající úroku z prodlení 182 % ročně očividně (rovněž) za hranicí, kterou lze považovat za adekvátní podstatě a smyslu institutu úroku z prodlení. Odvolací soud však předmětné nálezy Ústavního soudu zcela pominul a soud prvního stupně jeho závěry nesprávně vyložil, neboť jak v souzené věci, tak i v případě nálezu ze dne 7. května 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, nejde o posuzování úroků jako ceny peněz, jak uvedl soud prvního stupně, nýbrž o posouzení mravnosti sankčního úroku několikrát převyšujícího 100 % p.a. Dovolatelka dále poukazuje na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž už úrok z prodlení ve výši 1 % z dlužné částky je nepřiměřený a tudíž v rozporu s §39 obč. zák. Na podporu své argumentace se rovněž dovolává názoru Ústavního soudu, podle něhož je zásada smluvní volnosti při aplikaci dispozitivního ustanovení §369 odst. 1 obch. zák. modifikována účelem a smyslem sankčního a motivačního mechanismu institutu úroků z prodlení, jejichž použití je možné a zákonné, avšak jejich výše nemůže být bezbřehá. Soudu prvního stupně vytýká, že při posuzování souladu předmětného ujednání s dobrými mravy vzal v potaz pouze žalobcem předložené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1458/2007, podle něhož je třeba brát v úvahu nejen výši sjednané úrokové sazby, nýbrž je třeba ji vyhodnotit ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu. Pominul však již k tomuto závěru vztahující se názor Ústavního soudu, že ani v případě individuálního posuzování porušení zásad poctivého obchodního styku či rozporu právního úkonu s dobrými mravy nesmí mít samotná výše úroků z prodlení šikanózní charakter. V kontextu závěrů Ústavního soudu dovolatelka označuje částku úroků z prodlení stanovenou podle předmětného ujednání za neúměrnou, nespravedlivou, v rozporu s dobrými mravy a tudíž pokládá ujednání o úrocích z prodlení za neplatné podle §39 obč. zák. Kromě toho akcentuje, že výkladová konstrukce soudu prvního stupně vycházející z ekonomické síly dovolatelky (se kterou se fakticky ztotožnil i odvolací soud) ve svém důsledku znamená zavedení nerovnosti postavení stran v soukromoprávních vztazích i v civilním řízení, jakož i faktické odmítnutí spravedlnosti.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že opomenutím důkazu, který navrhla k prokázání platby ve výši 287 400 Kč, kterou již žalobci v průběhu řízení na předmětné penále uhradila, zatížil řízení vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v jejímž důsledku vynesl nesprávný rozsudek.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a rovněž i rozsudek soudu prvního stupně v prvním a ve třetím výroku a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který o věci rozhodoval po zrušení svého předchozího rozhodnutí Nejvyšším soudem (jak tomu bylo i v posuzované věci), přichází v úvahu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. července 2009 rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z uvedeného vyplývá, že cit. ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. již od 1. července 2009 – na rozdíl od právní úpravy obsažené v občanském soudním řádu ve znění účinném do 30. června 2009 – neuvádí ve svém (příkladmém) výčtu situací rozpor s hmotným právem, kterého se dovolatelka dovolávala, jako kritérium pro posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Rozpor s hmotným právem se tak podle současné právní úpravy uplatní pouze prostřednictvím rozdílného rozhodování soudů při řešení příslušné právní otázky. Požadavek dovolatelky na sjednocení rozdílné rozhodovací praxe soudů v otázce „rozporu vysoké úrokové míry s dobrými mravy“ je obtížně přijatelný, má-li dovolatelka na mysli hraniční určení sazby smluvního úroku z prodlení, od které by bez dalšího (bez přihlédnutí k okolnostem konkrétního případu) byl odůvodněn závěr o neplatnosti ujednání o smluvním úroku z prodlení podle §39 obč. zák. proto, že se příčí dobrým mravům. Takovou objektivní hranici pro sazbu smluvního úroku z prodlení zatím nestanovuje ani zákon, ani judikatura Nejvyššího či Ústavního soudu. Nejvyšší soud však ve své rozhodovací praxi sjednotil předpoklady, za nichž je třeba poměřovat výši smluvené sazby úroků z prodlení korektivem dobrých mravů (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, a ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 468/2003).
Nicméně i v této věci dospěl Nejvyšší soud k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí a to z důvodu, že odvolací soud zcela pominul judikaturu Ústavního soudu k této otázce. Takový závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí umožňuje skutečnost, že výčet kritérií pro zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu je v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. pouze demonstrativní.
Dovolání dovolatelky je tak přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i důvodné.
Ústavní soud v nálezu ze dne 7. května 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, judikoval, že zásada smluvní volnosti je v případě úroků z prodlení modifikována účelem a smyslem sankčního a motivačního mechanismu tohoto institutu; jejich použití je možné a zákonné, nicméně jejich výše nemůže být bezbřehá. Úvahu soudů při rozhodování, že porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení je nutné zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti, na zásadu řádného a včasného plnění závazků a že rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení, považuje za správnou potud, pokud sama výše těchto úroků nemá spíše než motivační funkci charakter šikanózní. Očividně za hranicí, kterou lze považovat za adekvátní podstatě a smyslu smluvního úroku z prodlení, označil Ústavní soud v dané věci situaci, v níž je dlužník povinen zaplatit věřiteli za prodlení částku, která odpovídá úroku 182 % ročně.
Soud prvního stupně – jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku – sice uvedený nález Ústavního soudu nepominul, nicméně jej nesprávně vyložil (a proto k němu nepřihlédl), pokud se domníval, že se vztahuje pouze na úroky jako cenu peněz a nikoli na úroky z prodlení. Odvolací soud, jak již bylo zmíněno výše, k judikatuře Ústavního soudu v této otázce vůbec nepřihlédl.
Právní názor Ústavního soudu vyjádřený v cit. nálezu je významný v tom, že považuje judikatorní praxi soudů při zvažování vlivu konkrétních okolností pro závěr o rozporu právního úkonu (jímž je ujednání o smluvním úroku z prodlení) s dobrými mravy za správnou, ovšem pouze potud, pokud samotná výše (sazba) smluvních úroků z prodlení nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní. Přitom v dané věci dospívá k závěru, že úrok z prodlení představující 182 % ročně (ze základu dlužné částky) překračuje hranici, kterou lze z hlediska podstaty a smyslu úroku z prodlení považovat za adekvátní. Tímto způsobem však odvolací soud při poměřování předmětného právního úkonu korektivem dobrých mravů nepostupoval, a proto jeho rozhodnutí nemůže obstát a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (a v obou souvisejících výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé (a v souvisejícím výroku o nákladech řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.). V něm se bude soud zabývat i oprávněností tvrzené vady řízení, jíž se měl odvolací soud dle mínění dovolatelky dopustit neprovedením důkazu navrženého k prokázání platby poskytnuté v průběhu řízení na předmětné penále a kterou se dovolací soud s ohledem na výsledek řízení již nezabýval.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2012
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu