ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.2544.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 2544/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně TEPAS, s. r. o., se sídlem ve Staré Pace, Josefa Tůmy 519, PSČ 507 91, identifikační číslo osoby 25 29 57 21, zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti žalované ČD Cargo, a. s., se sídlem v Praze 7-Holešovicích, Jankovcova 1569/2c, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 28 19 66 78, o zaplacení částky 1,072.782,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 208/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2009, č. j. 1 Cmo 32/2009-260, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. května 2007, č. j. 16 Cm 208/2005-195, zamítl žalobu o zaplacení částky 1,072.782,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v rozsahu, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 620.010,50 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II. (první výrok), ve zbývající části jej změnil ve výroku I. tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 452.771,50 Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 16. února 2005 do zaplacení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a proti třetímu výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení věci v tom, že soud „neuznal existenci smluvního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, přestože smlouva vznikla a žádný z účastníků neplatnost smlouvy v řízení nenamítal“. Odvolací soud rovněž pochybil při aplikaci normy ČSN č. ISO 12480-1, když mylně přisoudil povinnosti vyplývající z tohoto technického předpisu žalobkyni místo žalované, která provozuje činnost, jíž se norma týká. Uvádí, že české technické normy mohou být závazné pro osoby, na jejich činnost se vztahují. Dovolatelka namítá, že odvolací soud svým rozhodnutím popřel základní princip ochrany laického podnikatele (objednatele) vůči profesionálním službám druhého podnikatele (zhotovitele či poskytovatele služby) a přenesl odpovědnost za dodržení technické normy na osobu, která nemá oprávnění k provozování speciálních služeb. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, když ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. V úvahu tak přichází přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo zrušeno ke dni 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Přestože dovolatelka uvádí, že uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v otázce existence smluvního vztahu mezi účastnicemi, z jeho vylíčení je zřejmé, že svou námitkou nevymezuje žádnou otázku ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení by Nejvyšší soud mohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska výhrady, kterou dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnou aplikaci české státní normy a v té souvislosti popření principu ochrany „laického podnikatele“, neboť na výkladu technické normy odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Založil je na závěru, že odpovědnost žalované za škodu je dána podle ustanovení §420a odst. 1 a 2 písm. a) občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a že škoda byla způsobena také zaviněním žalobkyně jako poškozené ve smyslu ustanovení §441 obč. zák. Tyto právní závěry odvolacího soudu dovolatelka nezpochybnila.
Doplnila-li dovolatelka podstatným způsobem dovolání podáním datovaným na jeho první straně 27. listopadu 2009 a na poslední straně 8. prosince 2009, které bylo soudu doručeno 10. prosince 2009, stalo se tak po uplynutí dovolací lhůty (dnem 3. listopadu 2009) a dovolací soud k tomuto doplnění nemohl přihlédnout (srov. ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř.).
Jelikož dovolání proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti výroku o nákladech odvolacího řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. května 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu