ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.2745.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 2745/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně ROMZA - Nedvězí, spol. s r.o. , se sídlem v Olomouci - Nedvězí, U Romzy 118/21, PSČ 772 00, identifikační číslo osoby 47973595, zastoupené JUDr. Pavlem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Prostějově, Havlíčkova 7, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Slavonín , se sídlem ve Slavoníně čp. 428, PSČ 783 01, identifikační číslo osoby 14615274, zastoupenému JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Dukelská 4, o 1 905 191 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 202/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. ledna 2011, č. j. 14 Cmo 359/2010-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. května 2010, č. j. 24 Cm 202/2008-78, ve vyhovujícím výroku věci samé, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 773 571 Kč s příslušenstvím, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné.
Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve druhém výroku, tedy i ve výroku o nákladech odvolacího řízení. Dovolání proti tomuto výroku není přípustné, když z ustanovení §237 až §239 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, když ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí jednak v otázce, zda v případě dohody dvou účastníků o narovnání zůstává povinnost třetí osoby zachována, či zda tato povinnost narovnáním zanikne, a dále v otázce použití výkladových pravidel podle §266 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Dovolatel, který ohlašuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tvrzený zásadní právní význam předestřených otázek nijak nezdůvodňuje ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, přičemž k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud otázku účinků narovnání vůči třetím osobám nejenže neřešil (a na této otázce své rozhodnutí nezaložil), ale ani institut narovnání nezmínil. Význam otázky výkladových pravidel podle §266 obch. zák. spatřuje dovolatel v tom, že dohodu ze dne 16. března 1993 posoudil odvolací soud jako dohodu o přistoupení k dluhu dle §531 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), ačkoli ji měl podle logiky věci vyložit jako dohodu o převzetí dluhu dle §531 odst. 1 obč. zák. Dovolatel však přehlíží, že soudy obou stupňů odůvodnily svá právní posouzení uvedeného úkonu tím, že k dohodě se všemi dlužníky nedošlo. Za této situace nebylo možno existenci dohody o převzetí dluhu dovodit ani za použití výkladových pravidel dle §266 obch. zák., a proto ani v řešení této otázky nelze spatřovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalovaného i ve zbývajícím rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu