ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.2852.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 2852/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně GE Money Bank, a.s. , se sídlem v Praze 4-Michli, Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 28, identifikační číslo osoby 25 67 27 20, zastoupené JUDr. Petrem Vyroubalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, proti žalované EUTRAS PLUS spol. s r.o. , se sídlem v Otrokovicích-Kvítkovicích, U Farmy 275, PSČ 765 02, identifikační číslo osoby 60 74 40 14, o zaplacení částky 6,221.137,15 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 33/29/10 Cm 422/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. července 2006, č. j. 7 Cmo 233/2005-319, takto:
I. Dovolání proti třetímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. července 2006, č. j. 7 Cmo 233/2005-319, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. září 2004, č. j. 33/29/10 Cm 422/97-246, uložil společnosti STRA-MARK, spol. s r.o. v likvidaci (jako první žalované, dále též jen „dlužník“) a žalované zaplatit žalobkyni částku 6,221.137,15 Kč s tím, že plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé žalované (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně rekapituloval, že
1) žalobou doručenou soudu dne 11. července 1995 se domáhala právní předchůdkyně žalobkyně, Komerční banka, a.s. (dále jen „banka“), po žalovaných, kterými byli společnost STRA-MARK, spol. s r.o. v likvidaci jako první žalovaná a původně druhý žalovaný J. S., třetí žalovaná J. S., čtvrtý žalovaný Z. N. a pátá žalovaná M. N., zaplacení částky 6,221.137,15 Kč s příslušenstvím s tím, že povinnost druhého, třetí a čtvrtého žalovaných zanikne splněním povinnosti dlužníka a povinnost těchto žalovaných lze uspokojit jen ze zástavy - nemovitostí specifikovaných v žalobě;
2) podáním doručeným soudu dne 18. prosince 1995 žalobkyně navrhla vstup žalované (jako šesté žalované) do řízení s tím, aby žalovaná jako zástavní dlužnice byla povinna spolu s dalšími žalovanými zaplatit žalovanou částku, přičemž povinnost žalované lze v rámci výkonu rozhodnutí uspokojit pouze ze zástavy. Usnesením ze dne 26. března 2001, č. j. 10 Cm 422/97- 137, byl připuštěn vstup žalované do řízení;
3) podáním ze dne 28. února 2001, doručeným soudu dne 5. března 2001, vzala žalobkyně žalobu vůči ostatním žalovaným, s výjimkou dlužníka a žalované, zpět a současně uvedla, že po žalované se domáhá zaplacení žalované částky na základě smlouvy o převzetí dluhu ze dne 25. února 1997 co do výše 8,900.000,- Kč a že téhož dne žalovaná v tomto rozsahu dluh uznala. Usnesením ze dne 6. března 2001, č. j. 10 Cm 422/97-134, bylo řízení vůči druhému až páté žalovaným zastaveno;
4) podáními ze dne 18. prosince 1995, 31. ledna 1996, 31. května 1996 a 17. října 1996 požadovala žalobkyně připuštění změn žaloby s ohledem na „majetkové přesuny“ mezi žalovanými, zástavními dlužníky a zvyšující se pohledávku. O těchto návrzích na změnu žaloby bylo rozhodnuto usnesením ze dne 26. března 2001, č. j. 10 Cm 422/97-139, tak, že změny žaloby se nepřipouští. Současně byla připuštěna změna žaloby provedená podáním ze dne 28. února 2001 tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8,900.000,- Kč s tím, že plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé žalované;
5) následně vzala žalobkyně žalobu částečně zpět a usnesením ze dne 1. dubna 2004, č. j. 33/29 Cm 422/97-221, bylo řízení v tomto rozsahu zastaveno. Předmětem řízení tak zůstala částka 6,221.137,15 Kč. Usnesením vyhlášeným při jednání dne 21. září 2004 (srov. č. l. 240 spisu) byla připuštěna změna žaloby, aby první a druhá žalovaná zaplatily částku 6,221.137,15 Kč společně a nerozdílně.
Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žaloby vyšel zejména z toho, že podle shodných tvrzení účastníků banka uzavřela s dlužníkem dne 7. května 1993 smlouvu o úvěru č. A 4532, ve znění dodatku (dále jen „smlouva o úvěru“), podle níž poskytla dlužníku úvěr ve výši 9,900.000,- Kč na nákup Hotelu Městský dvůr v Králíkách a stavební úpravy, přičemž dosud nesplacená jistina představuje žalovanou částku. K zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru uzavřela banka s dlužníkem dne 13. května 1993 zástavní smlouvu k nemovitostem (k Hotelu Městský dvůr a k pozemku). Dne 18. dubna 1995 byla uzavřena mezi dlužníkem jako prodávajícím a žalovanou jako kupující kupní smlouva k Hotelu Městský dvůr a k pozemku (dále jen „kupní smlouva“). V článku II kupní smlouvy se strany dohodly, že žalovaná převezme za dlužníka část úvěru ve výši 8,900.000,- Kč, přičemž jde o část úvěru, která je zajištěna zástavní smlouvou ze dne 13. května 1993 na částku 3,500.000,- Kč (uzavřenou s dlužníkem) a dále o část úvěru, která je zajištěna zástavní smlouvou ze dne 7. května 1993 na částku 5,400.000,- Kč (šlo o zástavní smlouvu uzavřenou s fyzickými osobami jako vlastníky nemovitostí). V listině ze dne 13. prosince 1996 označené jako „odpověď na návrhy“ banka souhlasila s převzetím části úvěru dlužníka ve výši 8,900.000,- Kč žalovanou a uvedla, že předloží k tomuto řešení návrh smlouvy o převzetí dluhu. Ve „smlouvě o převzetí dluhu uzavřené podle ustanovení §531 odst. 1 občanského zákoníku“ ze dne 25. února 1997 mezi bankou jako úvěrovou věřitelkou a žalovanou (označenou původní firmou SKPJ spol. s r. o.) jako novým dlužníkem (dále jen „smlouva o převzetí dluhu“) se smluvní strany dohodly, že žalovaná přebírá část dluhu ze smlouvy o úvěru, a to ve výši 8,900.000,- Kč, a dále že žalovaná uznává jako nový dlužník tento dluh co do důvodu i výše. Smlouvou o postoupení pohledávky č. 157-9532-03 ze dne 3. března 2003 byla pohledávka ze smlouvy o úvěru postoupena bankou žalobkyni.
Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná vůči oběma žalovaným. Smlouva o převzetí dluhu uzavřená mezi bankou a žalovanou je platným právním úkonem, nejde však o převzetí dluhu žalovanou ve smyslu ustanovení §531 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ale o přistoupení žalované k dluhu dlužníka ve smyslu odstavce 2 téhož ustanovení, když tato dohoda byla uzavřena s věřitelem bez jakékoli účasti dlužníka, a žalovaná se stala dalším dlužníkem. Dlužník tak i po „převzetí dluhu“ žalovanou zůstal zavázán k úhradě nesplaceného úvěru v plné výši. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že ve smlouvě o převzetí dluhu je v záhlaví uvedeno, že je uzavřena podle ustanovení §531 odst. 1 obč. zák., neboť právní úkony vyjádřené slovy nelze ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. vykládat jen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Ujednání v článku II kupní smlouvy není možné hodnotit jako písemnou dohodu o převzetí dluhu, protože účastníci se dohodli, že žalovaná část úvěru „převezme“, nikoli že jej přejímá. V ujednání není ani uvedeno, jakým způsobem má k převzetí části závazku dojít, zda dohodou s věřitelem podle ustanovení §531 odst. 2 obč. zák. nebo smlouvou s dlužníkem podle odstavce 1 téhož ustanovení.
Námitku promlčení nepovažoval soud prvního stupně za důvodnou, neboť vůči žalované přestala promlčecí doba běžet dnem, kdy návrh žalobkyně na přistoupení žalované do řízení došel soudu, tj. 18. prosince 1995, tedy ještě předtím, než žalovaná pohledávku podle ustanovení §323 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ve smlouvě o převzetí dluhu (25. února 1997) uznala. Změna důvodu, pro který žalobkyně navrhla přistoupení žalované do řízení, nemá vliv na běh promlčecí doby.
K odvolání dlužníka a žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem ve vztahu k dlužníkovi rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení proti němu zastavil (první výrok), rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a dlužníkem před soudy obou stupňů (druhý výrok), ve zbývající části výroku I. ve vztahu k žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (třetí výrok), a žalobkyni uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý a pátý výrok) a České republice soudní poplatek (šestý výrok).
Odvolací soud zjistil z úplného výpisu z obchodního rejstříku, že společnost STRA-MARK, spol. s r. o. v likvidaci byla vymazána k 26. září 2005. Výmazem z obchodního rejstříku ztratila způsobilost mít práva a povinnosti i způsobilost být účastníkem řízení, přičemž zanikla bez právního nástupce. Z toho důvodu s odkazem na ustanovení §107 odst. 1, 3 a 5 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k této žalované zrušil a řízení zastavil.
Zabývaje se dále již jen odvoláním žalované a jí vznesenou námitkou promlčení uplatněného nároku, shodně se soudem prvního stupně dovodil, že ke stavení běhu promlčecí doby zástavního práva vůči žalované došlo dne 18. prosince 1995, kdy byl soudu doručen návrh žalobkyně na přistoupení společnosti SKPJ spol. s r. o. (jež k 30. červenci 2002 změnila obchodní firmu na EUTRAS PLUS spol. s r. o.) do řízení jako další žalované, a kdy byl vůči ní uplatněn nárok ze zástavní smlouvy k nemovitosti uzavřené dne 13. května 1993, kterou bylo zřízeno zástavní právo (k nemovitosti ve vlastnictví dlužníka, Hotelu Městský dvůr) zajišťující závazek dlužníka ze smlouvy o úvěru. Její věcnou pasivní legitimaci žalobkyně v tomto podání odůvodnila kupní smlouvou ze dne 18. dubna 1995 uzavřenou s dlužníkem, na jejímž základě přešla zastavená nemovitost do vlastnictví žalované. Tuto skutkovou verzi žalobkyně v podání doručeném soudu dne 5. března 2001 opustila a požadovala po žalované sice stejné plnění, ale na základě smlouvy o úvěru s odůvodněním, že žalovaná smlouvou o převzetí dluhu přistoupila k části závazku ve výši 8,900.000,- Kč úvěrového dlužníka. Tato změna žaloby, spočívající ve změně skutkových tvrzení, byla soudem prvního stupně podle ustanovení §95 odst. 1 o. s. ř. připuštěna. Žalobkyně tak požaduje sice stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčila v podání doručeném soudu dne 18. prosince 1995, neboť původně uplatňovala právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy, zatímco nyní uplatňuje právo úvěrového věřitele domáhat se zaplacení úvěrové pohledávky ze smlouvy o úvěru. Hmotně právní účinky změněné žaloby nastávají dnem, kdy soudu došla změna žaloby. Ke stavení běhu promlčecí doby ohledně práva uplatněného úvěrovým věřitelem (žalobkyní) na základě smlouvy o úvěru proto nedošlo 18. prosince 1995, neboť tímto podáním uplatnila žalobkyně v postavení zástavního věřitele zástavní právo.
Odvolací soud nepřisvědčil názoru žalobkyně, že podáním doručeným soudu dne 5. března 2001 došlo pouze ke změně právního důvodu uplatněného nároku a nikoliv ke změně žaloby ve smyslu ustanovení §95 odst. 1 o. s. ř. V podání doručeném soudu dne 18. prosince 1995 žalobkyně vylíčila skutkový děj tak, že proti žalované uplatňuje nárok ze zástavní smlouvy, čemuž odpovídal i navrhovaný petit žaloby, kdežto v podání doručeném soudu dne 5. března 2001 uplatnila proti žalované nárok ze smlouvy o úvěru, čemuž odpovídal i nově formulovaný petit. Odvolací soud uzavřel, že jde o jiný skutkový děj, nikoliv pouze o jiný právní důvod žaloby.
Ze smlouvy o úvěru a jejího dodatku č. 1 odvolací soud zjistil, že konečná splatnost úvěru byla stanovena na 31. října 1996. Žalobkyně od smlouvy o úvěru odstoupila již k 31. říjnu 1994 pro nehrazení splátek dlužníkem a tímto dnem počala běžet čtyřletá promlčecí doba pohledávky vůči dlužníku, k jejímuž stavení došlo podáním žaloby dne 11. července 1995. Žalovaná se stala zástavní dlužnicí až na základě kupní smlouvy ze dne 18. dubna 1995, kdy se stala vlastnicí nemovitosti, k níž bylo zřízeno zástavní právo k zajištění úvěrové pohledávky. Ke stavení běhu promlčecí doby práva uplatněného proti žalované na základě zástavní smlouvy došlo podáním doručeným soudu dne 18. prosince 1995. Úvěrovou dlužnicí se žalovaná stala až přistoupením ke smlouvě o úvěru, tj. dne 27. února 1997 (správně 25. února 1997). V tento den uznala část závazku ze smlouvy o úvěru v rozsahu, v jakém k němu přistoupila, tj. ve výši 8,900.000,- Kč a podle ustanovení §407 odst. 1 obch. zák. došlo k přetržení promlčecí doby práva na úvěrovou pohledávku a začala běžet nová čtyřletá promlčecí doba, která uplynula dnem 25. února 2001. Uplatnila-li žalobkyně vůči žalované právo na zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru až v podání doručeném soudu dne 5. března 2001, učinila tak po uplynutí promlčecí doby.
Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda řízení zahájené proti dlužníku způsobuje, že ve smyslu ustanovení §406 odst. 1 obch. zák. přestala běžet promlčecí doba i proti jinému spoludlužníku, tj. žalované. Odvolací soud zjistil, že žalobkyně před uplynutím promlčecí doby žalovanou o zahájeném řízení písemně nevyrozuměla, přičemž soud se o postavení žalované jako spoludlužnice dozvěděl až z podání doručeného soudu po uplynutí promlčecí doby (5. března 2001). Přitom žalobkyně se v řízení před soudem prvního stupně této skutečnosti nedovolávala a ze spisu zřejmá není.
Odvolací soud uzavřel, že námitka promlčení vznesená žalovanou je důvodná, právo žalobkyně se proti žalované promlčelo a z toho důvodu žalobu zamítl.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a výslovně též proti výrokům o nákladech řízení podala žalobkyně dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a tvrdíc dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně aplikoval ustanovení §407 obch. zák. a správně aplikované ustanovení §95 o. s. ř. nesprávně vyložil, dospěl-li k názoru, že hmotně právní účinky změněné žaloby nastávají dnem, kdy soudu došla změna žaloby, a tím dospěl k nesprávnému závěru o promlčení nároku žalobkyně. Za rozhodnou pro posouzení otázky promlčení uplatněného nároku dovolatelka považuje skutečnost, že nárok na zaplacení pohledávky ve výši 6,221.137,15 Kč vůči žalované (nejdříve jaké šesté žalované, poté jako druhé žalované a následně jako jediné žalované) uplatnila u soudu dne 18. prosince 1995 jako právo na zaplacení pohledávky z úvěru, což je primární, s tím, že tento nárok lze uspokojit v rámci výkonu rozhodnutí jen ze zástavy, což je z hlediska základního vymezení práva sekundární. Důvodem pro návrh ze dne 18. prosince 1995 na přistoupení žalované do řízení byl převod hotelu do vlastnictví žalované, čímž se žalovaná stala zástavní dlužnicí. Zároveň byla navržena změna žaloby, aby žalované byla uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 6,221.137,15 Kč s příslušenstvím, přičemž ve změněném petitu bylo doplněno (v souladu s platnou právní úpravou), že povinnost žalované lze v rámci výkonu rozhodnutí uspokojit pouze ze zástavy. Z toho vyplývá, že již v návrhu na přistoupení žalované do řízení žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení peněžité částky, když pouze v rámci výkonu rozhodnutí byla žalovaná částka omezena výtěžkem ze zástavy. Na základě výzvy k upřesnění žaloby učinila dovolatelka podání doručené soudu dne 5. března 2001, které bylo formulováno jako změna žaloby, nicméně se jím stále domáhala obsahově stejného nároku, tedy vrácení částky 6,221.137,15 Kč na základě úvěru poskytnutého dlužníkovi. Podle názoru dovolatelky je otázka nového běhu promlčecí doby v důsledku uznání dluhu irelevantní, když promlčecí doba práva na zaplacení pohledávky z úvěru byla zastavena již dříve, tj. změnou žaloby ze dne 18. prosince 1995. Souhlasí s tím, že úvěrovým dlužníkem se žalovaná stala teprve až přistoupením ke smlouvě o úvěru, tj. dne 25. února 1997, ale to nic nemění na základním vymezení práva věřitelky (ze kterého se odvíjí běh a stavení promlčecí doby) jako práva na zaplacení části úvěrové pohledávky. Odvolací soud tak ustanovení §407 obch. zák. použil nesprávně.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nesprávně posoudil smlouvu o převzetí dluhu jako přistoupení k závazku ve smyslu ustanovení §531 odst. 2 obč. zák. Tvrdí, že jelikož dlužník a žalovaná byli společnostmi personálně propojenými svým jednatelem J. S., musela být mezi nimi i dohoda, a žalovaná nastoupila na místo dlužníka ve smyslu ustanovení §531 odst. 1 obč. zák. To plyne jak z tvrzení samotné žalované, tak z kupní smlouvy, jakož i z dopisu banky ze dne 13. prosince 1996. Jestliže by soud správně posoudil smlouvu jako převzetí dluhu, tzn. nastoupení žalované na místo původního dlužníka, šlo by o singulární sukcesi v dlužnickém postavení a žalovaná by tak převzala dluh, který byl již předtím uplatněn včas podáním žaloby.
Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že soud prvního stupně vedl zdlouhavé řízení a nereagoval na různá podání dovolatelky ve věci, když řešil návrhy z let 1995 a 1996 až v roce 2001. Tento zdlouhavý postup měl negativní dopad na stavení běhu promlčecí doby v případě, kdy soudy kvalifikovaly smlouvu o převzetí dluhu jako kumulativní intercesi (soud prvního stupně ji takto kvalifikoval a odvolací soud tuto kvalifikaci bez dalšího přejal). Další vada spočívá v tom, že soud prvního stupně vyhodnotil podání doručené soudu dne 5. března 2001 jako změnu žaloby a tuto změnu připustil. Návrh byl sice označen jako změna žaloby, avšak byl jím uplatňován stále stejný nárok na zaplacení úvěrové pohledávky a základní skutková tvrzení uplatnění práva na zaplacení části úvěrové pohledávky se nezměnila. Pouze byla doplněna další tvrzení o uzavření smlouvy o převzetí dluhu.
Odvolací soud též pochybil, uzavřel-li, že žalovaná jako solidární spoludlužník nebyla před uplynutím promlčecí doby věřitelkou vyrozuměna o zahájení řízení ve smyslu ustanovení §406 odst. 1 obch. zák. Dovolatelka svými písemnými podáními ze dne 18. prosince 1995, 31. ledna 1996, 31. května 1996 a 17. října 1996 žádala soud, aby byla žalovaná připuštěna do řízení podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. Dále žalovaná a dlužník byli v době uzavření smlouvy o převzetí dluhu personálně propojenými osobami a jednatel žalované Jan Strapek musel vědět o probíhajícím řízení a zároveň byl písemně vyrozuměn o zahájeném řízení. Odvolací soud tak vyšel ze skutkového zjištění, který nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Po podání dovolání prohlásil Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. ledna 2007, č. j. 28 K 63/2006-92, na majetek žalované konkurs. Prohlášením konkursu bylo dovolací řízení přerušeno podle ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007. Usnesením téhož soudu ze dne 26. června 2012, č. j. 28 K 63/2006-289, byl konkurs na majetek žalované zrušen po splnění rozvrhového usnesení.
S přihlédnutím k článku II bodu 12. části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení (čtvrtý, pátý a šestý výrok). V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Zkoumal též z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), zda řízení netrpí zmatečnostmi uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. Vady, jež by činily řízení zmatečným, dovolací soud z obsahu spisu neshledal. Nejinak je tomu i s jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byť jsou dovolatelkou tvrzeny. Namítá-li dovolatelka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za tuto vadu považuje závěr odvolacího soudu, že podání žalobkyně doručené soudu prvního stupně dne 5. března 2001 je změnou žaloby, nejde o vadu řízení, ale o kritiku správnosti právního posouzení tohoto procesního úkonu žalobkyně, jež je podřaditelná pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle ustanovení §95 odst. 1 věty první o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení.
K otázce, kdy jde o změnu žaloby ve smyslu ustanovení §95 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku uveřejněném pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm vysvětlil, že o změnu žaloby jde tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, anebo požaduje-li žalobce sice stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. V rozsudku ze dne 30. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 4505/2008 (in www.nsoud.cz), Nejvyšší soud dovodil, že pro posouzení, jaké právo věřitel za účelem jeho uspokojení nebo určení podle ustanovení §402 obch. zák. v soudním řízení uplatnil a pro jaké právo tak přestává běžet promlčecí doba, je určující, na základě jakých rozhodujících skutečností (skutkového děje) bylo toto právo uplatněno v žalobě nebo v jiném úkonu, který se podle občanského soudního řádu považuje za uplatnění práva v již zahájeném řízení (včetně změny žaloby).
V projednávané věci se právní předchůdkyně žalobkyně žalobou doručenou soudu dne 11. července 1995 domáhala po první až pátém žalovaném, jak byli výše uvedeni, zaplacení částky 6,221.137,15 Kč s příslušenstvím, s tím, že povinnost druhého, třetí a čtvrtého žalovaného lze uspokojit v rámci výkonu rozhodnutí jen ze zástavy, tj. nemovitostí označených v žalobě, na základě tvrzení, že s první žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, úvěr byl poskytnut, nebyl první žalovanou řádně splácen, proto od smlouvy o úvěru odstoupila, a že pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem založeným zástavními smlouvami uzavřenými se žalovanými. Podáním bez data doručeným soudu dne 18. prosince 1995 žalobkyně navrhla vstup společnosti SKPJ spol. s r.o. (po změně obchodní firmy EUTRAS PLUS spol. s r.o.) do řízení jako šesté žalované s tvrzením, že pohledávka ze smlouvy o úvěru, která je předmětem žaloby, je zajištěna mimo jiné zástavním právem k nemovitostem na základě zástavní smlouvy uzavřené s první žalovanou dne 13. května 1993, uvedla, o které nemovitosti jde a tvrdila, že nemovitosti byly kupní smlouvou ze dne 18. dubna 1995 vloženy do vlastnictví společnosti SKPJ spol. s r.o., změnou vlastnictví nebylo dotčeno zástavní právo zřízené zmíněnou zástavní smlouvou a navrhla, aby žalovaní byli zavázáni zaplatit žalovanou částku ve výši 6,221.137,15 Kč s tím, že povinnost šesté žalované lze v rámci výkonu rozhodnutí uspokojit pouze ze zástavy, kterou přesně označila.
Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 5. března 2001 žalobkyně vzala zpět žalobu proti druhému až páté žalované a ve vztahu k žalované uvedla skutková tvrzení zcela nová, podle nichž smlouvou o převzetí dluhu uzavřenou dne 25. února 1997 mezi bankou a žalovanou jako „novým dlužníkem“ došlo „k přistoupení“ žalované k části závazku první žalované vyplývajícího ze smlouvy o úvěru, když žalovaná „přistoupila“ k části závazku ve výši 8,900.000,- Kč. Dále tvrdila, že žalovaná tento závazek uznala co do výše a důvodu vzniku a vstoupila tak do práv a povinností ze smlouvy o úvěru. Ve vztahu k žalované požadovala, aby byla zavázána zaplatit částku 8,900.000,- Kč s tím, že plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé žalované.
Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně požadovala po žalované více, než v podání ze dne 18. prosince 1995, ale především na základě jiného skutkového stavu, než vylíčila v tomto svém podání, v němž všechna svá tvrzení vztahovala pouze ke kupní smlouvě, kterou přešlo zástavní právo k nemovitostem zajišťujícím její pohledávku na žalovanou. Nově tedy tvrdila skutečnosti významné pro posouzení uplatněného nároku vůči žalované z hlediska hmotného práva, jímž bylo uzavření smlouvy o převzetí dluhu ze smlouvy o úvěru. Nešlo o upřesnění nebo doplnění skutkových tvrzení, ale o nová tvrzení, o něž žalobkyně opírala nárok proti žalované nikoliv již jako proti zástavnímu dlužníkovi, ale jako proti úvěrovému dlužníkovi.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že podání žalobkyně doručené soudu dne 5. března 2001 je změnou žaloby, neboť obsahuje nová skutková tvrzení, podle nichž se žalobkyně domáhá proti žalované nově nároku jako proti úvěrovému dlužníku, když dosud tvrdila skutečnosti významné pro posouzení nároku jako vůči zástavnímu dlužníku, považuje Nejvyšší soud tento závěr za správný, v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
Se správností závěru, že žalobkyně podáním doručeným soudu dne 5. března 2001 změnila skutková tvrzení ve vztahu k žalované, souvisí i správné posouzení námitky promlčení.
Podle ustanovení §392 odst. 1 věty první obch. zák. u práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti).
Podle ustanovení §397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
Z ustanovení §406 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že soudní nebo rozhodčí řízení zahájené proti jednomu spoludlužníku způsobuje, že přestala běžet promlčecí doba proti jinému spoludlužníku, jenž je s ním ohledně uplatněného nároku zavázán společně a nerozdílně, jestliže jej věřitel vyrozumí písemně o zahájeném řízení před uplynutím promlčecí doby.
Podle ustanovení §407 odst. 1 věty první obch. zák. uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání.
Odvolací soud vzal v úvahu všechny skutečnosti významné pro posouzení námitky promlčení. Při správnosti výchozí úvahy, že podání žalobkyně doručené soudu dne 5. března 2001 je změnou žaloby, kterou uplatnila proti žalované nárok jako proti úvěrovému dlužníkovi, začala promlčecí doba práva na zaplacení dluhu z úvěru i proti žalované podle ustanovení §392 odst. 1 obch. zák. běžet následujícím dnem po splatnosti dluhu, určené bankou v odstoupení od smlouvy o úvěru ze dne 31. října 1994, a uplynula by po čtyřech letech, tj. soudy přesně nezjištěného dne v listopadu 1998. Pro běh promlčecí doby je proto významné podle ustanovení §407 odst. 1 obch. zák., že žalovaná dluh ve výši 8,900.000,- Kč uznala dne 25. února 1997. Od tohoto uznání běžela nová čtyřletá promlčecí doba podle ustanovení §397 obch. zák., která uplynula dne 25. února 2001.
Námitka, že žalovaná byla ve smyslu ustanovení §406 odst. 1 obch. zák. vyrozuměna jako solidární spoludlužník o probíhajícím řízení, neboť dovolatelka svými podáními ze dne 18. prosince 1995, 31. ledna 1996, 31. května 1996 a 17. října 1996 žádala soud, aby žalovaná byla připuštěna do řízení, je zjevně bezdůvodná, neboť v těchto podáních předcházejících podání doručenému soudu dne 5. března 2001, v němž žalobkyně změnila skutková tvrzení, byla žalovaná v postavení zástavního dlužníka, nikoliv solidárního úvěrového dlužníka. Skutečnost, že dlužník a žalovaná byly společnosti personálně propojené osobou jednatele, je z hlediska ustanovení §406 odst. 1 obch. zák. nevýznamná.
S námitkou, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily smlouvu o převzetí dluhu jako dohodu o přistoupení k dluhu, dovolatelka přichází až v dovolacím řízení. V řízení před soudem prvního stupně sama opakovaně uváděla, že jde o dohodu o přistoupení k dluhu ve smyslu ustanovení §531 odst. 2 obč. zák. (vzhledem k tomu, že šlo o peněžitý závazek, vztahuje se na přistoupení k dluhu ustanovení §533 obč. zák.), jak o tom svědčí podání žalobkyně doručené soudu dne 5. března 2001, v němž výslovně uvádí, že smlouvou o převzetí dluhu „došlo k přistoupení žalovaného č. 6 k části závazku žalovaného č. 1“ (srov. č. l. 126-127 spisu), dále podání bez data doručené soudu dne 19. června 2001, v němž podrobně argumentuje ve prospěch názoru, že jde o přistoupení k dluhu novým dlužníkem vedlo původního dlužníka (srov. č. l. 155-157 spisu) a protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 21. září 2004, v němž právní zástupce žalobkyně opět uváděl, že jde o přistoupení k dluhu (srov. č. l. 240-243 spisu). Závěr odvolacího soudu, že jde o přistoupení k dluhu, a nikoliv o převzetí dluhu, považuje dovolací soud za správný, v souladu s ustanovením §533 obč. zák.
Tvrzení dovolatelky, že podání doručené soudu dne 5. března 2001 učinila na výzvu soudu k upřesnění žaloby, je zjevně nepravdivé, neboť usnesením ze dne 19. ledna 2001, č. j. 10 Cm 422/97-125, soud prvního stupně vyzval žalobkyni, aby sdělila, zda trvá na žalobě proti druhému, třetí, čtvrtému a páté žalované. Tato výzva se žalované netýkala.
Nedůvodná je rovně námitka vady řízení spočívající ve zdlouhavém řízení, neboť rozhodující pro posouzení věci bylo podání doručené soudu dne 5. března 2001, a o návrhu v něm obsaženém bylo rozhodnuto usnesením ze dne 26. března 2001, č. j. 10 Cm 422/97-139, tedy vzápětí poté, co bylo doručeno.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v souladu s ustanovením §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti měnícímu výroku ve věci samé, zamítl.
Rozhodl-li soud prvního stupně usnesením ze dne 27. prosince 2007, č. j. 11/10Cm 422/1997-368, podle ustanovení §107a o. s. ř. o připuštění vstupu Mgr. Tomáše Stehlíka do řízení na místo žalobkyně, dovolací soud k této nemohl přihlédnout, neboť podle ustanovení §243c o. s. ř. pro řízení u dovolacího soudu ustanovení §107a o. s. ř. neplatí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu