ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.3058.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 3058/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Stavební spořitelny České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 180/1632, identifikační číslo osoby 60 19 76 09, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, s adresou pro doručování v Brně, Hilleho 6, proti žalovaným 1) E. U. , a 2) R. U. , o zaplacení částky 87.741,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 113 EC 579/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. května 2012, č. j. 15 Co 486/2012-83, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a druhý žalovaný nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 7. října 2011, č. j. 113 EC 579/2011-52, zastavil řízení co do úroků z prodlení ve výši 7,75 % z částky 87.741,40 Kč za dobu prodlení od 22. ledna 2011 do 9. května 2011 (výrok I.), první žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 87.741,40 Kč s úroky z prodlení uvedenými ve výroku a náhradu nákladů řízení (výrok II.), proti druhému žalovanému žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a druhým žalovaným (výrok IV.). Přisuzujícím výrokem proti první žalované soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání podle ustanovení §153a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku a výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a druhým žalovaným (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, podle něhož smlouva o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebného spoření ke stavebnímu spoření č. 94-30777793/8060 (dále též jen „smlouva o překlenovacím úvěru“) uzavřená mezi žalobkyní a žalovanými, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout první žalované jako dlužnici a účastnici stavebního spoření překlenovací úvěr ve výši 120.000,- Kč do doby splnění podmínek pro získání úvěru ze stavebního spoření, za účelem uvedeným ve smlouvě, a ve které byl druhý žalovaný uveden jako spoludlužník, byla uzavřena nejen podle ustanovení §497 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), ale její náležitosti stanoví také zákon č. 96/1963 Sb. (správně zákon č. 96/1993 Sb.), o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, byť jde o absolutní obchod řídící se obchodním zákoníkem podle jeho ustanovení §261 odst. 3 písm. d). Předpokladem uzavření smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření je uzavření smlouvy o stavebním spoření mezi jejími účastníky. Smluvní stranou smlouvy o stavebním spoření byla pouze první žalovaná, a pouze s ní jako s dlužnicí mohla žalobkyně platně podle ustanovení §5 zákona č. 96/1993 Sb. uzavřít smlouvu o překlenovacím úvěru. Druhý žalovaný účastníkem stavebního spoření nebyl, postavení dlužníka ze smlouvy o překlenovacím úvěru proto nenabyl a v této části (tj. ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným) je smlouva o překlenovacím úvěru neplatná pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Žalobkyni vůči druhému žalovanému nevznikl ani nárok z titulu bezdůvodného obohacení, protože tomuto žalovanému nebylo vyplaceno žádné plnění ze smlouvy o překlenovacím úvěru. Ve vztahu ke druhému žalovanému nelze smlouvu o překlenovacím úvěru vyložit ani jako smlouvu o přistoupení k závazku podle ustanovení §533 obč. zák., neboť podle obsahu této smlouvy se měl druhý žalovaný teprve stát účastníkem úvěrového vztahu a nemohl tak již touto smlouvou přistupovat k závazku, který ještě neexistoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, a výslovně též proti výrokům o nákladech řízení, podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a tvrdíc, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Zabývajíc se přípustností dovolání z pohledu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolatelka uvádí, že občanský soudní řád v ustanovení §9 poskytuje vlastní autonomní definici obchodní věci pro účely tohoto zákona, která má přednost před definicemi jiných zákonů, upravujících např. hmotné právo. Podle ustanovení §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř., které precizuje pojem obchodní věci ve smyslu občanského soudního řádu, se obchodní věcí rozumí pouze spory mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů. Z takto definované množiny obchodních závazkových vztahů (mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti) jsou pro věcnou příslušnost okresních soudů vyloučeny např. smlouvy o úvěru. Z této definice je zřejmé, že obchodní věcí z procesního hlediska nemohou být obchodní závazkové vztahy, nejde-li o vztahy mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Předmětem řízení v dané věci není obchodní závazkový vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti a nejde proto o obchodní věc.
Dovolatelka s podrobnou a rozsáhlou argumentací zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřené mezi ní a druhým žalovaným jako spoludlužníkem pro rozpor se zákonem č. 96/1993 Sb. podle ustanovení §39 obč. zák. Za otázku zásadního právního významu považuje otázku, zda se může ve smlouvě o překlenovacím úvěru zavázat ke splácení tohoto úvěru společně a nerozdílně s účastníkem stavebního spoření i další osoba, která účastníkem tohoto spoření není. Uvádí, že projev vůle druhého žalovaného a vznik jeho závazku ze smlouvy o překlenovacím úvěru se opírá o ustanovení §497 obch. zák., tato smlouva má všechny náležitosti smlouvy o úvěru, druhý žalovaný se jako spoludlužník spolu s první žalovanou zavázal poskytnutý úvěr i s úroky vrátit.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V projednávané věci jde o nárok ze smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření uzavřené dne 26. dubna 2004 podle ustanovení §497 a násl. obch. zák. a zákona č. 96/1993 Sb., přitom závazkový vztah založený smlouvou o úvěru je podle ustanovení §261 odst. 3 písm. d) obch. zák. závazkovým vztahem obchodním bez ohledu na povahu účastníků, a z procesního hlediska jde o obchodní věc (k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 1/2000 a 16/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Posouzení věci odvolacím soudem jako nároku ze smlouvy o úvěru nebylo dovoláním zpochybněno. I kdyby podle úvah dovolatelky druhý žalovaný ke smlouvě o úvěru přistoupil podle ustanovení §533 obč. zák., šlo by o změnu v subjektech právního vztahu, nikoliv o změnu jeho obsahu. Bylo-li proto výrokem dotčeným dovoláním žalobkyně rozhodnuto o jistině ve výši 87.741,40 Kč, přičemž k úrokům a úrokům z prodlení, jež jsou příslušenstvím pohledávky (§121 odst. 3 obč. zák.), se z hlediska přípustnosti dovolání nepřihlíží, není dovolání žalobkyně podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Argumentuje-li dovolatelka ve prospěch přípustnosti dovolání z pohledu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. výkladem ustanovení §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. založeném na názoru, že obchodní věcí se rozumí pouze spory mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jde o názor nesprávný, neboť v §9 odst. 3 písm. r) jsou pod body 1. až 6. zakotveny výjimky z věcné příslušnosti krajských soudů v obchodních věcech i tam, kde o povaze příslušného vztahu jako obchodního závazkového vztahu není (podle návěští uvedeného ustanovení, jež věcnou příslušnost krajských soudů naopak zakládá) žádných pochyb. Jde především o spory z tzv. bankovních obchodů (body 1. a 2.), přičemž výjimka postihuje nejen spory ze smluv a jejich zajištění, nýbrž i spory vzniklé např. z neplatných ujednání (srov. v právnické literatuře Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řádu I, II Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 57 s.).
Dovolání proti té části výroku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti výroku, kterým rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle žádného z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a druhému žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu