ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.3202.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 3202/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně SURPMO, a.s. , se sídlem v Praze 1, Opletalova 1626/36, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45274886, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze- Karlíně Sokolovská 5/49, proti žalovanému M. Š. , zastoupenému Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo nám. 24, o zaplacení 5 385 809 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 108/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2010, č. j. 11 Co 54/2010-551, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Mgr. Martina Láníka.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. října 2009, č. j. 12 C 108/2007-482, v rozsahu zamítavého výroku o věci samé a ve výroku o nákladech státu (výrok I.). Dále ho změnil ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Soudy obou stupňů tak rozhodovaly poté, kdy Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. června 2007, č. j. 32 Odo 711/2005-337, na základě dovolání žalovaného zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne 22. září 2004, č. j. 13 Co 86/2004-285, a dále rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. srpna 2003, č. j. 23 C 4/96-228, v rozsahu zamítavého výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil se závazným právním názorem soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvody uvádí nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Dovolatelka snesla ze svého pohledu argumenty na podporu jí ohlášených důvodů a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání ho žalovaný označuje za účelové, reaguje na dovolací námitky a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu) lze dovodit, že jím dovolatelka brojí ve skutečnosti proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o jehož zrušení uplynutím dne 31. prosince 2012 rozhodl Ústavní soud v nálezu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Je-li dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), pak při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Z obsahu dovolání se podává, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka shledává v řešení dvou otázek: jednak v otázce, zda hodnota, o kterou se objednatel (žalovaný) zhotovováním věci na její úkor obohatil (srov. §544 odst. 1 obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák.“), zahrnuje též hodnotu bouracích prací provedených zhotovitelem (žalobkyní), a dále v otázce vlastnického práva objednatele ke hotovované věci, která je podle dovolatelky soudy rozhodována rozdílně.
První z otázek vymezených dovolatelkou nemůže vést k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí již proto, že ji odvolací soud neřešil a vzhledem ke svému právnímu názoru, který zaujal, ani řešit nemusel. Dovolatelka naprosto pominula, že pro nedostatek předpokladu vlastnického práva objednatele (žalovaného) ke zhotovované věci odvolací soud uzavřel, že pro případ pohledávky dovolatelky podle §544 odst. 1 obch. zák. není žalovaný pasivně legitimován.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá ani druhá otázka předestřená dovolatelkou, neboť oproti jejímu mínění nesplňuje předpoklad rozdílné soudní judikatury, který předjímá již cit. ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Poukazuje-li dovolatelka na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, týkající se otázky vlastnictví u práva z bezdůvodného obohacení, přehlíží, že ustanovení §544 odst. 1 obch. zák. a ustanovení §451 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) jsou právní normy s odlišnou hypotézou. Zatímco jednou z podmínek nároku dle §544 odst. 1 obch. zák. je vlastnické právo objednatele ke zhotovované věci, tak ustanovení §451 a násl. obč. zák. upravující bezdůvodné obohacení takovou podmínku vzniku nároku nemá. Proto v otázce vlastnického práva ke zhotovované věci může být judikatura soudů vykládající ustanovení §544 odst. 1 obch. zák. rozdílná s judikaturou zabývající se předpoklady vzniku nároků z bezdůvodného obohacení dle §451 a násl. obč. zák.
Přípustnost dovolání však nemohou otevřít ani další dovolací námitky dovolatelky. Je tomu tak proto, že buď se míjí s odůvodněním napadeného rozhodnutí (výhrady k rozsahu a výši obohacení objednatele) nebo se týkají té části žalobního nároku, o které již rozhodl pravomocně soud prvního stupně v rozsudku ze dne 26. srpna 2003, č. j. 23 C 4/96-228, a proto již nebyla předmětem odvolání ani dovolání (námitka neplatnosti úkonu započtení).
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10 000 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s účinností od 1. března 2012, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu