ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.3475.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 3475/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Nemocnice s poliklinikou Karviná – Ráj, příspěvkové organizace, se sídlem v Karviné – Ráji, Vydmuchov 399/5, PSČ 734 12, identifikační číslo osoby 00844853, zastoupené JUDr. Miroslavem Richterem, advokátem, se sídlem v Karviné, Ciolkovského 282, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky , se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Italská 1219/2, o zaplacení částky 3.664.935,07 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 348/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2010, č. j. 28 Co 20, 21/2010-122, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2010,
č. j. 28 Co 20, 21/2010-122, se v té části výroku pod bodem I, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. srpna 2009, č. j. 17 C 348/2007-83, ve znění opravného usnesení ze dne 26. října 2009, č. j. 17 C 348/2007-96, v části přisuzujících výroků ve věci samé a zamítnuta žaloba co do částek Kč 1.269.674,- s úrokem z prodlení od 1. prosince 2005 do zaplacení, Kč 1.195.715,- s úrokem z prodlení od 1. května 2006 do zaplacení a Kč 1.199.546,07 s úrokem z prodlení od 1. prosince 2006 do zaplacení, jakož i ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů pod body II a III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 12. srpna 2009, č. j. 17 C 348/2007-83, ve znění opravného usnesení ze dne 26. října 2009, č. j. 17 C 348/2007-96, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 3.664.935,07 Kč s úrokem z prodlení tam specifikovaným (výrok pod bodem I), dále částku 283.625,32 Kč na úroku z prodlení z částky 1.583.832,40 Kč od 1. prosince 2005 do 17. prosince 2007 (výrok pod bodem II), částku 230.127,41 Kč na úroku z prodlení z částky 1.565.930,42 Kč od 1. května 2006 do 17. prosince 2007 (výrok pod bodem III) a částku 180.058,98 Kč na úroku z prodlení z částky 1.797.634,92 Kč od 1. prosince 2006 do 17. prosince 2007 (výrok pod bodem IV) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem V).
Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky existoval v letech 2005 a 2006 smluvní vztah založený smlouvou o poskytování a úhradě zdravotní péče ze dne 9. srpna 2001, jejíž přílohou (průběžně aktualizovanou) byly i údaje o poskytované zdravotní péči a o personálním obsazení žalobkyně. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytovala pojištěncům žalované ústavní péči v léčebně dlouhodobě nemocných, jež měla být hrazena paušální platbou za tzv. ošetřovací den OD 00024 podle vyhlášky č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami. Za I. pololetí roku 2005 žalobkyně vykázala zdravotní péči v objemu 26.717.655,- Kč. Žalovaná na tuto péči uhradila částku 25.447.981,- Kč a dne 18. prosince 2007 doplatek ve výši 331.995,99 Kč. Zbývající část nezaplatila s odůvodněním, že personální obsazení žalobkyně neodpovídá vyhlášce č. 134/1998 Sb. a platbu za poskytnutou zdravotní péči proto vypočítala kombinací ošetřovacích dnů OD 00024 a OD 00005. Za II. pololetí roku 2005 žalobkyně vykázala zdravotní péči v objemu 27.505.112,- Kč, přičemž žalovaná jí uhradila částku 26.309.397,- Kč a dne 18. prosince 2007 doplatek ve výši 388.999,50 Kč. Zbývající část nezaplatila s tímtéž odůvodněním. Za I. pololetí roku 2006 žalobkyně vykázala zdravotní péči v objemu 28.053.537,- Kč, načež žalovaná provedla srážku ve výši 5.126,44 Kč a uhradila částku 26.848.821,49 Kč a dne 18. prosince 2007 doplatek ve výši 611.648,13 Kč.
Soud prvního stupně konstatoval, že vyhláškou č. 101/2002 Sb. (jde o novelu vyhlášky č. 134/1998 Sb., účinnou od 1. dubna 2002) bylo v kapitole 5 pod bodem 7.5.1 stanoveno tzv. minimální personální vybavení zdravotnických zařízení a že žalobkyně v posuzované době jeho kriteria nesplňovala. Výše úhrady za zdravotní péči poskytnutou žalobkyní pojištěncům žalované v I. pololetí 2005 byla stanovena vyhláškou č. 50/2005 Sb. (kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení pro I. pololetí 2005). Pro II. pololetí 2005 výše úhrady vyhláškou stanovena nebyla, proto „se postupovalo“ podle ustanovení §17 odst. 7 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a podle ustanovení §3 vyhlášky č. 50/2005 Sb. tak, že se výše úhrady stanovila paušální sazbou za ošetřovací den a nová výše se vypočítala jako úhrn paušální náhrady za I. pololetí 2004 x 1,13. Výše úhrady za I. pololetí 2006 byla stanovena vyhláškou č. 550/2005 Sb. ve znění vyhlášky č. 101/2006 Sb. Soud prvního stupně zdůraznil, že o tom, že by žalobkyně zdravotní péči neposkytovala v objemu a kvalitě požadované zákonem, nebylo žalovanou nic tvrzeno, a dovodil, že zavedení kritéria minimálního personálního vybavení vyhláškou č. 134/1998 Sb. nemělo v rozhodném období zákonný podklad. Poukázal na to, že zákon č. 48/1997 Sb. umožňoval ministerstvu zdravotnictví vydat pouze vyhlášku, kterou se stanoví hodnota bodu a výše úhrad zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění, a zmocnění ke stanovení minimálního personálního vybavení neobsahoval. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná nebyla oprávněna krátit žalobkyni úhradu za vykázanou zdravotní péči z důvodu nedodržení parametrů minimálního personálního vybavení. Vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, že žalobkyní vykázaná zdravotní péče za obě pololetí roku 2005 odpovídá výši úhrady vypočtené podle příslušných vyhlášek a po ověření výpočtu potvrdil též správnost objemu zdravotní péče vykázané žalobkyní za úhrady za I. pololetí 2006. Žalobě proto vyhověl a přiznal žalobkyni žalovanou částku spolu se zákonným úrokem z prodlení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. dubna 2010, č. j. 28 Co 20,21/2010-122, rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujících výrocích změnil zčásti tak, že zamítl žalobu v části požadující zaplacení částky 1.269.674,- Kč s úrokem z prodlení za dobu od 1. prosince 2005 do zaplacení, částky 1.195.715,- Kč s úrokem z prodlení za dobu od 1. května 2006 do zaplacení a částky 1.199.546,07 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 1. prosince 2006 do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně přiznaného zákonného úroku z prodlení z částek zaplacených dne 18. prosince 2007, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud poté, co zopakoval důkaz smlouvou o poskytování a úhradě zdravotní péče a jejími přílohami, vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež doplnil o zjištění, že pro období roku 2005 a I. pololetí roku 2006 neexistoval žádný konkrétní účastníky sjednaný způsob výpočtu výše úhrady za zdravotní péči, přičemž smlouva pouze stanoví, že úhrada zdravotní péče bude poskytována při respektování platného znění obecně závazných právních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění a že zdravotnické zařízení pro uplatnění nároků na úhradu předává pojišťovně jednou měsíčně vyúčtování poskytnuté zdravotní péče a že pojišťovna uhradí zdravotnickému zařízení vyúčtovanou poskytnutou hrazenou zdravotní péči ve dvou splátkách, při předání vyúčtování na magnetickém mediu ve výši 50 % do 20-ti kalendářních dnů a ve výši 50 % do 40-ti kalendářních dnů ode dne doručení faktury.
S právními závěry soudu prvního stupně se odvolací soud neztotožnil. Dospěl především k závěru, že ministerstvo zdravotnictví při vydání vyhlášky č. 134/1998 Sb. v části I. kapitole 5, bod 7, 1.1.5, kde je stanoveno tzv. minimální personální vybavení zdravotnických zařízení při vykazování jednotlivých typů tzv. dalších ošetřovacích dnů, nijak nevybočilo ze zákonného zmocnění obsaženého v ustanovení §17 odst. 4 zákona č. 48/1997 Sb., jestliže konkrétní zdravotní péči ocenilo konkrétním počtem bodů. Odvolací soud zdůraznil, že podle jiného předpisu nebo jiným mechanismem nelze paušální sazbu za ošetřovací den vypočíst, neboť jen tento právní předpis definuje všechny složky pojmu paušální sazba za ošetřovací den. Podle jeho názoru ani vyhláška č. 134/1998 Sb., ani vyhláška č. 50/2005 Sb. nepřikazovala zdravotnickému zařízení, za jakého personálního zajištění lze to které nemocniční oddělení provozovat, nýbrž tyto předpisy ve vzájemné souvislosti pouze určují, jak jim umožňuje a ukládá ustanovení §17 zákona č. 48/1997 Sb., za jakých podmínek bude zdravotnickému zařízení z prostředků veřejného zdravotního pojištění poskytnuta paušální úhrada za ošetřovací den určitého typu. Mezi podmínky poskytnutí úhrady za ošetřovací den OD 00024 v rozhodném období pak patřilo i personální obsazení zdravotnického zařízení, přepočtené v kapitole 6, bodě 7, 1.1.5 na 30 lůžek. Na základě toho pak odvolací soud uzavřel, že pokud žalobkyně ve svých zdravotnických zařízeních v rozhodném období stanovené minimální personální vybavení nesplňovala u všech jí vykázaných ošetřovacích dnů, nemohlo jí vzniknout právo na úhradu zdravotní péče ve výši jí vypočtené a žalovaná postupovala správně, když jí započetla jen takový počet ošetřovacích dnů OD 00024, u kterého kriteria personálního vybavení splňovala, a zbytek vykázaných ošetřovacích dnů považovala za ošetřovací dny OD 00005, u nichž jsou požadavky na personální vybavení na počet lůžek mírnější a za něž se poskytuje paušální úhrada nižší.
Odvolací soud dále usoudil, že žalovaná postupovala správně též při výpočtu výše úhrad za předmětné období. Dovodil, že pro období roku 2005 bylo třeba použít vyhlášku č. 50/2005, a to pro 2. pololetí podle ustanovení §17 odst. 7 písm. b) zákona č. 48/1997 Sb., ve znění účinném do 1. dubna 2006. Pro období I. pololetí roku 2006 bylo třeba použít vyhlášku č. 550/2005 Sb., a to pro 1. čtvrtletí, vzhledem k zákazu pravé zpětné účinnosti právních norem, v jejím znění před novelou provedenou s účinností od 1. dubna 2006 vyhláškou č. 101/2006 Sb., a pro 2. čtvrtletí ve znění této novely.
Rozsudek odvolacího soudu v měnící části výroku ve věci samé napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a v němž poukázala na dovolací důvody stanovené v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka především zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že při výpočtu úhrady za ošetřovací den OD 00024 patří mezi podmínky i minimální personální vybavení stanovené ve vyhlášce č. 134/1998 Sb. Ten nemá podle jejího mínění oporu ani v platných právních předpisech, ani ve smluvních ujednáních. Zdůraznila, že zmocnění ke stanovení minimálního personálního vybavení zdravotnického zařízení nebylo v roce 2005 součástí žádného zákona, a argumentovala zněním úvodní věty v kapitole 5 čl. 7 přílohy k vyhlášce č. 134/1998 Sb., z níž dovozuje, že při poskytování jiné zdravotní péče než péče resuscitační a intenzivní podmínka minimálního personálního vybavení pro vykazování ošetřovacího dne OD 00024 splněna být nemusela.
Dovolatelka též argumentovala, že na základě ujednání ve smlouvě o poskytování zdravotní péče bylo v jejích přílohách vždy dohodnuto také personální a technické vybavení pracovišť pro ošetřovací den OD 00024 a že při absenci kogentní právní úpravy, která by vylučovala takovou dohodu, je rozhodná úprava smluvní. Vytkla odvolacímu soudu, že tuto skutečnost nevzal v úvahu, ač vyplývala z provedených důkazů.
Dovolatelka dále zpochybnila správnost skutkového závěru o tom, po jakou dobu nesplňovala personální požadavky pro vykazování ošetřovacího dne OD 00024, namítla, že tento závěr postrádá oporu ve shodných tvrzeních účastníků či provedených důkazech, a podrobila kritice též způsob krácení úhrad za použití ošetřovacího dne OD 00005, jenž podle jejího mínění nemá oporu ve smlouvě ani v právních předpisech.
Dovolatelka napadla rovněž závěr odvolacího soudu o správnosti výpočtu úhrady za I. pololetí roku 2006. Prosazuje názor, že výpočet úhrady měl být pro celé toto období proveden podle vyhlášky č. 550/2005 Sb. ve znění vyhlášky č. 101/2006 Sb., přičemž argumentuje jak zněním obou vyhlášek, které stanovily způsob výpočtu paušální sazby výslovně pro celé kalendářní pololetí, jak jim to ukládá zákon č. 48/1997 Sb. v ustanovení §17 odst. 11 písm. b), tak také tím, že výpočet paušální sazby za I. pololetí 2006 vycházel ze skutečného objemu poskytnuté zdravotní péče v tomto období a proto mohl být proveden až po skončení tohoto kalendářního pololetí, tedy již za účinnosti vyhlášky č. 101/2006 Sb. Z toho dovozuje, že aplikace vyhlášky 550/2005 Sb. v novelizovaném znění při výpočtu úhrady za celé I. pololetí roku 2006 není v rozporu se zákazem pravé retroaktivity.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením §241 o. s. ř., Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 o. s. ř), a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 1695/2010 (jímž byl zrušen rozsudek téhož odvolacího soudu ze dne 13. října 2009, sp. zn. 17 Co 150/2009, na který odvolací soud odkazuje), jenž je veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že vyhláškou č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, ve znění účinném do 31. prosince 2011, ministerstvo zdravotnictví stanovilo požadavky na personální vybavení zdravotnických zařízení, aniž k tomu bylo zákonem zmocněno. Na tomto závěru Nejvyšší soud setrvává též v souzené věci, neboť neshledává důvod, proč by se měl od něho odchýlit. Z důvodu stručnosti přitom odkazuje na obsáhlé odůvodnění obsažené v citovaném rozhodnutí. Jestliže v projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí v části napadené dovoláním na závěru opačném, pak nelze než uzavřít, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
Při řešení otázky, režimu kterého právního předpisu podléhá výše úhrady za zdravotní péči poskytnutou v 1. čtvrtletí 2006, vzal odvolací soud zcela správně zřetel na zákaz pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) právních předpisů. Závěry, k nimž přitom dospěl, však neobstojí, neboť právní posouzení, na nichž jsou založeny, je neúplné a tudíž nesprávné. Zodpovězení otázky, zda by aplikací vyhlášky č. 550/2005 Sb. ve znění novely provedené vyhláškou č. 101/2006 Sb. při určení výše úhrady za zdravotní péči poskytnutou v celém období I. pololetí roku 2006 došlo k porušení zákazu pravé retroaktivity, se totiž odvíjí (tak jak se toho dotýká ve své argumentaci dovolatelka) především od posouzení, zda a kdy – podle smlouvy, popřípadě podle právních předpisů - vznikl (vznikly) žalobkyni nárok (nároky) na úhradu za zdravotní péči poskytnutou v 1. čtvrtletí 2006 a zda tu tedy k 1. dubnu 2006, kdy nabyla tato novela účinnosti, již nějaké takové nároky existovaly (srov. v tomto hledu závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 32 Cdo 2108/2010, rovněž in www.nsoud.cz ). Touto otázkou se odvolací soud zabývat opomněl. Při posouzení nároku na zákonný úrok z prodlení s úhradou doplatků provedenou dne 18. prosince 2007 (tedy v jiné souvislosti) se sice zabýval otázkou splatnosti těchto částek, okamžik splatnosti pohledávky však nelze zaměňovat s okamžikem vzniku nároku na její úhradu (srov. shodně výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 32 Cdo 2108/2010). I v tomto ohledu je tedy dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. naplněn.
Vzhledem k uvedeným závěrům se jeví jako nadbytečné a tudíž procesně nehospodárné podrobit napadené rozhodnutí dovolacímu přezkumu též z pohledu ostatních, podle jejich podstaty toliko subsidiárních dovolacích námitek.
Protože právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním dotčeném měnícím výroku, není ze shora uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v této části podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. srpna 2012
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu