ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.3552.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 3552/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Asta, Projektová a stavební spol. s r.o. - v likvidaci , se sídlem v Brně - Stránicích, Bohuslava Martinů 45, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 46900101, zastoupené JUDr. Igorem Osvaldem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 31, proti žalovanému Ing. V. Š. , zastoupenému JUDr. Martinou Skřivánkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Mezírka 1, o 115 757,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 137/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. března 2011, č. j. 47 Co 148/2009-297, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 986 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Igora Osvalda.
Odůvodnění:
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. září 2008, č. j. 43 C 137/99-262, ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 106 583,40 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V posuzované věci jde nepochybně o obchodní věc (spor o zaplacení ceny díla ze dvou smluv o dílo uzavřených podle §536 a násl. obchodního zákoníku), v níž dovoláním dotčeným potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ve výši 106 583,40 Kč s příslušenstvím bylo rozhodnuto o dvou nárocích žalobkyně se samostatným skutkovým základem (konkrétně o částce 80 030 Kč vyúčtované fakturou č. 3110511195 za práce na stavbě hotelu Sen, z níž odvolací soud shledal nárok oprávněným ve výši 76 586 Kč, a dále o částce 35 727,30 Kč vyúčtované fakturou č. 3110020196 za práce na stavbě školícího střediska na Brněnské přehradě, z níž odvolací soud shledal nárok oprávněným ve výši 29 997,40 Kč).
Vzhledem ke skutečnosti, že potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o dvou samostatných nárocích žalobkyně s odlišným skutkovým základem, posuzoval dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. samostatně a to bez ohledu na to, že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
Pakliže v případě obou odvolacím soudem přiznaných částek ve výši 76 586 Kč a 29 997,40 Kč bylo rozhodnuto o peněžitých plněních nepřesahujících 100 000 Kč, dovolací soud uzavřel, že se jedná ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Za situace, kdy ani dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů není přípustné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud dovolání žalovaného, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného §236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v §237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 6 355 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 1 331 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 4. prosince 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu