ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.3593.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 3593/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Stavebního bytového družstva České Budějovice , se sídlem v Českých Budějovicích, Krčínova 1107/30, identifikační číslo osoby 00037745, zastoupeného JUDr. Stanislavem Flaškou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 304/9, proti žalované STAKOPLAST cz, spol. s r.o. , se sídlem ve Strakonicích, Lidická 153, PSČ 386 01, identifikační číslo osoby 26045028, zastoupené JUDr. Petrem Orctem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, o 10 815 173 Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 806/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2010, č. j. 4 Cmo 344/2009-169, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal podanou žalobou po žalované zaplacení smluvní pokuty za prodlení s předáním díla.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. července 2009, č. j. 13 Cm 806/2008-127, uložil žalované zaplatit žalobci smluvní pokutu 3 000 000 Kč (bod I. výroku), zamítl žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 7 105 823 Kč (bod II. výroku), zastavil řízení v rozsahu částky 709 359 Kč (bod III. výroku), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (bod IV. výroku) a o vrácení soudního poplatku žalobci (bod V. výroku).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem jako objednatelem a žalovanou jako zhotovitelkou byla dne 26. října 2005 uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byla výměna oken včetně s tím souvisejících prací. Termín provedení díla byl stanoven do 15. prosince 2005. Po úpravě dodatkem č. 1 ke smlouvě byla dohodnuta cena díla ve výši 2 915 141 Kč. Žalobce prokázal, že dílo vykazovalo vady, které nebyly beze zbytku odstraněny, a dílo nebylo také žalobci předáno a jím řádně převzato. Za této situace žalobce důvodně vyúčtoval žalované smluvní pokutu za období od 16. prosince 2005 do 31. prosince 2007 v celkové výši 10 815 173 Kč, kterou si pro případ prodlení s dokončením díla účastníci sjednali ve výši 0,05 % z dohodnuté ceny díla za každý den prodlení v čl. IX. odst. 1 písm. a) smlouvy. Žalovaná však smluvní pokutu neuhradila a navrhla její moderaci. Soud prvního stupně, vycházeje z ustanovení §301 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), přiznal žalobci nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 3 000 000 Kč, t. j. do výše hodnoty díla, a ve zbytku 7 105 823 Kč smluvní pokutu zamítl jako nepřiměřeně vysokou vzhledem k hodnotě prováděného díla.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném bodu I. výroku tak, že uložil žalované zaplatit žalobci smluvní pokutu 1 000 000 Kč. Dále ho změnil v bodu II. výroku, když zamítl žalobu o zaplacení 9 105 823 Kč, a potvrdil ho ve výroku o nákladech řízení (výrok I.). Rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud, vycházeje ze zákonného omezení odvolacích důvodů v systému neúplné apelace, nepřihlížel podle §205a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) k námitkám, jimiž odvolatelka zpochybňovala hmotněprávní a procesněprávní aktivní legitimaci žalobce a platnost smlouvy o dílo mezi účastníky, neboť tyto výhrady uplatnila až v odvolacím řízení. Tvrdila-li odvolatelka, že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, odvolací soud oprávněnost žádného z takto uplatněných odvolacích důvodů neshledal. Akcentoval, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav, přičemž z rozhodných skutečností učinil i správné skutkové závěry a věc správně právně posoudil. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně dostatečně prověřoval nejen existenci nároku žalobce, ale i skutečnosti svědčící dle žalované o opaku. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými závěry soudu prvního stupně, tak i s jeho právním závěrem o oprávněnosti nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty, který se odvolatelce nepodařilo zvrátit, přičemž v tomto směru odkázal na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku.
Odvolací soud však, poukazuje na zajišťovací, reparační a sankční funkci smluvní pokuty, shledal zčásti důvodnou argumentaci, kterou odvolatelka směřovala proti výši smluvní pokuty, na niž přiznal soud prvního stupně žalobci nárok i po využití moderačního oprávnění podle §301 obch. zák. S ohledem na časový odstup od dohodnutého termínu plnění nemá již podle jeho názoru potřebný význam zajišťovací funkce a reparační funkce se rovněž významně neuplatní, neboť vznik škody nebyl tvrzen ani prokázán. Podle odvolacího soudu tak zbývá sankční funkce sjednané smluvní pokuty, kterou pokládá za naplněnou i v případě její moderace na částku 1 000 000 Kč. Snížil-li proto soud prvního stupně požadovanou smluvní pokutu na 3 000 000 Kč, přiznal ji podle odvolacího soudu ve výši, kterou hodnotí jako stále vysokou, a to s přihlédnutím k jejím popsaným funkcím a k tomu, že částka 3 000 000 Kč přesahuje cenu díla dohodnutou účastníky ve smlouvě.
Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdí, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že jeho rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je nepřezkoumatelný a nepřesvědčivý.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka spatřuje v řešení těchto otázek:
1) posouzení aktivní legitimace žalobce a neplatnosti smlouvy,
2) řešení určitosti vymezení předmětu díla,
3) přiměřenost „zbylé“ sankční funkce smluvní pokuty vůči závazku provést dílo,
4) kdy nastává účinek dokončení díla v situaci, kdy objednatel není vlastníkem stavby, na níž se dílo provádí, přičemž vlastník stavby výsledek díla užívá, aniž by ho převzal, objednatel převzetí díla odmítl, avšak předtím zaplatil doplatek ceny díla vázaný na jeho převzetí,
5) zda se odvolací soud – bez provedení důkazu listinou – může ztotožnit se zjištěním a hodnocením smlouvy ze strany soudu prvního stupně,
6) zda je bez právního významu pro platnost právního úkonu soukromého subjektu jeho neschválení orgánem, jemuž je tato kompetence vyhrazena rozhodnutím publikovaným ve sbírce listin obchodního rejstříku,
7) zda může požívat právní ochrany jednání podnikatele, který doplacením ceny díla ve lhůtě splatnosti vyvolá přesvědčení zhotovitele, že objednatel dílo převzal, avšak v žalobě podané den před uplynutím promlčecí doby pro závazek provést dílo tvrdí, že dílo nebylo dokončeno,
8) zda je přiměřené, aby za nepředání díla byla požadována smluvní pokuta zajišťující závazek ho dokončit (nikoli předat) v situaci, kdy objednatel nevyužil sjednané možnosti odmítnout v případě prodlení zhotovitele úhradu fakturovaného doplatku ceny díla a doplatek ceny díla zaplatil ve lhůtě splatnosti uvedené ve faktuře.
Dovolatelka namítá, že pochybily soudy obou stupňů. Soudu prvního stupně vytýká, že neúplně zjistil skutkový stav, že řada jeho závěrů je v rozporu se skutkovými zjištěními, že nepřihlédl k protikladným tvrzením a důkazním návrhům žalované a že porušil zásadu hodnocení důkazů, jestliže vybral pouze ty svědecké výpovědi a listinné důkazy, které dle jeho názoru svědčí o oprávněnosti nároku žalobce a na nich postavil své rozhodnutí. Odvolací soud pak dle jejího mínění postupoval rovněž nesprávně, jestliže vady řízení, jichž se dopustil soud prvního stupně, nenapravil, a jestliže jeho závěry podpořil souhrnným a paušálním hodnocením, případně se k nim nijak nevyjádřil, což má za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Dovolatelka, odkazujíc na právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, považuje za nepřezkoumatelný i rozsudek soudu prvního stupně.
Podle dovolatelky nelze ani z jednoho rozsudku dovodit, na základě jakých skutečností soudy dospěly k závěru o aktivní legitimaci žalobce, zda se vůbec zabývaly otázkou platnosti či neplatnosti smlouvy, resp. ujednání o smluvní pokutě z pohledu zákonných zásad poctivého obchodního styku a dobrých mravů, a konečně proč odvolací soud pouze snížil smluvní pokutu na 1 000 000 Kč, aniž tak plně využil svého moderačního oprávnění, navíc v situaci, kdy žalobce netvrdil vznik jakékoli škody a podle odvolacího soudu tak mohla smluvní pokuta plnit pouze sankční funkci. Dovolatelka dále poukazuje na to, že odvolací soud toleruje soudu prvního stupně používání pojmů předání díla a dokončení díla ve vztahu ke vzniku nároku na smluvní pokutu, ačkoli mezi účastníky nedošlo k modifikaci pravidel obsažených v §554 a §555 obch. zák. Podle přesvědčení dovolatelky nemůže rozsudek ani jednoho ze soudů obou stupňů obstát, neboť v nalézacím řízení nebylo na žádnou z předestřených otázek uspokojivě zodpovězeno.
Dovolatelka s odkazem na právní závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 20. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1449/2006, dále nesouhlasí s odvolacím soudem, pokud se nezabýval jejími námitkami, které se týkají aktivní legitimace žalobce a platnosti smlouvy o dílo. Na rozdíl od odvolacího soudu zastává a obhajuje názor, že k těmto výhradám bylo jeho povinností přihlížet z úřední povinnosti, jelikož nešlo o otázky skutkové, nýbrž o právní posouzení.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů s tím, že jí přizná náhradu nákladů dovolacího řízení.
Oproti očekávání dovolatelky není její dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
K dovolatelkou předestřeným otázkám aktivní věcné legitimace žalobce a (ne)platnosti smlouvy o dílo pod body 1, 2, 5 a 6 na stranách 7 a 8 dovolání, je třeba uvést, že z povinnosti soudu zkoumat z úřední povinnosti platnost smlouvy zakládající žalobní nárok, popřípadě věcnou legitimaci účastníků řízení, nelze dovodit, že by skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně a kterými účastník v odvolání zpochybňuje závěry soudu prvního stupně v těchto otázkách, byly vyloučeny z režimu ustanovení §205a a §213 odst. 5 o. s. ř. Kromě toho dovolatelka nesprávně zaměňuje aktivní věcnou legitimaci žalobce s oprávněností žalobního nároku, domnívá-li se, že „nedostatek aktivní legitimace žalobce plyne z neplatnosti předmětné smlouvy o dílo“. Nepřihlížel-li proto odvolací soud ve smyslu §213 odst. 5 o. s. ř. ke skutečnostem a důkazům, uplatněným žalovanou až v odvolacím řízení, postupoval v souladu s normami procesního práva a judikatorní praxí soudů a nelze než konstatovat, že námitky dovolatelky vztahující se k otázkám platnosti smlouvy o dílo a aktivní legitimace žalobce neotvírají žádnou otázku, pro kterou by mělo mít napadené rozhodnutí zásadní právní význam. Pro úplnost je třeba přitom zmínit, že v protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 11. listopadu 2008 na straně 2 (č. l. 54 spisu) je uvedeno, že „ ... tato smlouva včetně dodatku je mezi účastníky nesporná.“ Uvedená formulace nepochybně dokládá, že soud zde zachytil stanovisko účastníků, nikoli své, jak si mylně vykládá dovolatelka.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolací soud neshledal ani v otázce použití moderačního oprávnění odvolacím soudem (otázka nastíněná pod bodem 3 dovolání), který – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí – dostatečně zvážil uplatnění jednotlivých funkcí institutu smluvní pokuty v posuzované konkrétní věci. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že „nevyužil plně svého moderačního práva a snížil smluvní pokutu pouze do výše 1 000 000 Kč“, přehlíží, že dle §301 obch. zák. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu pouze snížit, nikoli ji prominout.
Oponuje-li dovolatelka skutkovému zjištění soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, totiž, že dílo pro dosud neodstraněné vady nebylo řádně ukončeno, žalobci předáno a jím řádně převzato, patrně přehlédla, že toto skutkové zjištění nemůže dostát změny, neboť dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. (že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování), pod který je možné tuto její námitku podřadit, nemůže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.). Za této situace je závěr odvolacího soudu o vzniku práva žalobce na sjednanou smluvní pokutu za prodlení žalované s dokončením díla jak v souladu se smlouvou o dílo uzavřenou mezi účastníky, tak i s ustanovením §554 odst. 1 obch. zák., na něž dovolatelka rovněž poukazuje, a s konstantní judikaturou soudů. Skutečnost, že objednatel zaplatil zhotoviteli cenu díla před provedením díla, je pro posouzení podmínek žalobního nároku na zaplacení smluvní pokuty nerozhodná. Dovolací soud proto uzavírá, že dovolatelka ani svými námitkami uplatněnými pod body 4, 7 a 8 na straně 8 dovolání žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by bylo možné považovat napadené rozhodnutí za zásadně právně významné, nevymezila.
Otevřít otázku zásadního právního významu není způsobilá rovněž výtka dovolatelky o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, která je podřaditelná pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož lze podat dovolání z důvodu postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Splňuje-li rozhodnutí soudu prvního stupně požadavky kladené ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. na odůvodnění rozhodnutí po stránce skutkové a právní, nemůže rozhodnutí odvolacího soudu trpět vadou nepřezkoumatenosti, jestliže se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a jeho právním posouzením věci ztotožní, jak se mylně domnívá dovolatelka. Kromě toho dovolatelka přehlíží, že podle ustanovení §237 odst. 3 části věty za středníkem o. s. ř. se při posuzování zásadní významnosti dovoláním napadeného rozhodnutí po stránce právní nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobci podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. února 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu