ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.3907.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 3907/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Deutsche Bank Aktiengesellschaft , se sídlem D-60325 Frankfurt nad Mohanem, Taunusanlage 12, Spolková republika Německo, identifikační číslo HRB 30000, zastoupené JUDr. Pavlem Šuserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 34, proti žalovaným 1) Ing. J. B. , zastoupenému JUDr. Miroslavem Bartošem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Bílinská 1, 2) J. B. , zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, 3) F. Š. , a 4) E. Š. , o zaplacení částky 6,250.107,86 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 32/2002, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. října 2009, č. j. 26 Co 366/2007-679, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 15. července 2004, č. j. 10 C 32/2002-261, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 6,250.107,86 Kč s 25% úrokem z prodlení z částky 3,712.426,39 Kč od 24. července 2003 do zaplacení, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných „odpadne“ v rozsahu tohoto plnění povinnost dalších žalovaných (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.); dále připustil změnu žaloby tak, jak byla učiněna podáním žalobkyně ze dne 25. března 2004 (výrok III.).
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, kterou bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni 25% úrok z prodlení z částky 1,273.138,39 Kč od 24. července 2003 do zaplacení tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (první výrok), v části výroku I., kterou bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni částku 576.310,20 Kč, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení o zaplacení této částky zastavil (druhý výrok), ve zbývající části výrok I. potvrdil (třetí výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý výrok).
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a proti výroku o nákladech řízení podal první žalovaný dovolání, namítaje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatel uvádí, že vzhledem k „nesrovnatelným výrokům“ rozsudků soudu odvolacího a soudu prvního stupně není zcela jasné, jaká částka a jaké úroky se zamítají, kdo je vlastníkem pohledávky a co jsou vlastně žalovaní povinni plnit.
Rozsudek odvolacího soudu považuje dovolatel za protiprávní, poněvadž soudy se vůbec nezabývaly tím, že se dovolatel snažil se žalobkyní i její právní předchůdkyní dohodnout, neboť se evidentně dostal do ekonomických problémů z důvodu podnikatelského rizika, když jeho společník ve společnosti AUTO DIESEL servis s. r. o. (jež byla dlužnicí ze smlouvy o úvěru uzavřené 6. srpna 1997) odmítal spolupracovat při řešení problémů společnosti.
Namítá, že banka porušila zásadní principy svého postavení, když v prohlášení ručitele zcela protiprávně stanovila závazek ručení na částku 6,500.000,- Kč a dovolatele (jako jednatele dlužnice) v podstatě zneužitím svého monopolního postavení na trhu donutila k okamžitému podpisu smlouvy o úvěru bez jakékoli možnosti konzultace jejího obsahu s odborníkem pod pohrůžkou, že jestli neprodleně nepodepíše, úvěr nedostane. Dovolatel tak za dlužnici podepsal smlouvu o úvěru v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. V době, kdy se společnost dostala do ekonomických problémů, banka pohledávku postoupila své dceřiné společnosti Konpo, s.r.o. za „úmyslně nižší částku“ než byla její nominální hodnota. Od té doby podává Konpo, s.r.o. na žalované žaloby, přičemž již získala plnění ze záruční listiny od Českomoravské záruční a rozvojové banky ve výši 2,200.250,- Kč, dále pak 1,000.000,- Kč z prodeje domu třetího a čtvrté žalované a částku 900.000,- Kč od společnosti „Istar s. r. o. Ústí nad Labem“, a celkem tak bylo na uspokojení pohledávky plněno 4,100.250,- Kč. Konpo, s.r.o. pohledávku postoupila žalobkyni, aniž by vymožené plnění odečetla a soudy zásadně pochybily, když tuto skutečnost nezohlednily. Dovolatel proto požádal o ustanovení znalce, aby byl zbývající dluh přesně vyčíslen. Této žádosti však nebylo vyhověno, čímž byl dovolatel zkrácen na svých ústavně zaručených právech, konkrétně na právu na spravedlivý proces.
Dovolatel vyjadřuje nesouhlas s tím, že soudy obou stupňů věřitelce přiznaly 25% úrok z prodlení. Tuto výši považuje za lichvářskou a protizákonnou, a z tohoto pohledu oba rozsudky za „protiprávní“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání prvního žalovaného za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítnul.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. července 2009.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, když ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. V úvahu tak přichází přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo zrušeno ke dni 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatel nevymezuje žádnou takovou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé při splnění kritérií uvedených v §237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř.
Zpochybňuje-li dovolatel závěr odvolacího soudu, podle něhož má žalobkyně právo na zaplacení žalované částky v rozsahu, v němž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, tvrzením, že odvolací soud nezohlednil žalobkyni již poskytnuté plnění, pak nekritizuje správnost právního posouzení věci (správnost výkladu norem hmotného práva a jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci), nýbrž napadá skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil závěr o výši pohledávky žalobkyně. Přitom pro dovolací řízení obecně platí, že skutkový stav věci se v něm nemůže měnit a nelze tedy v dovolání (tak jak činí dovolatel v této věci) uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (srov. §241a odst. 4 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být založena jen dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací přezkum je pak omezen toliko na zkoumání otázek právních a skutkový stav věci zjištěný soudy nižších stupňů v něm nelze ani zpochybnit; dovolací soud je tímto skutkovým stavem vázán a při přezkumu správnosti právního posouzení z něho vychází. K tvrzení dovolatele o částečném plnění pohledávky, jež neodpovídá obsahu skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jež je ostatně tvrzením novým, proto Nejvyšší soud přihlédnout nemohl.
Dovolatelem zpochybněný právní závěr, který odvolací soud učinil při posouzení práva žalobkyně na úroky z prodlení ve výši 25 %, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Uvedený závěr, jenž vychází z nezpochybněného ujednání v článku V. smlouvy o úvěru č. 77038 uzavřené 6. srpna 1997, jak bylo zjištěno odvolacím soudem, přitom dovolací soud shledává v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, na niž odvolací soud odkázal. Dovolatel neuvádí žádné důvody, pro které by měl být úrok z prodlení „lichvářský a protizákonný“ a ze samotné výše úroku z prodlení (25 % ročně) nelze dovodit, že jde o úrok nepřiměřeně vysoký.
Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nevymezuje dovolatel ani prostřednictvím námitky, že výroky rozsudku odvolacího soudu nejsou zcela jasné [podřaditelné pod dovolací důvod vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Prostřednictvím této námitky nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena, jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu (k tomu srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a dále ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). V usnesení ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10 (uveřejněném na webových stránkách Ústavního soudu) pak Ústavní soud dovodil, že podmínkou přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. u tvrzené vady řízení je, že právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že výroky rozsudku odvolacího soudu splňují požadavky, jež jsou kladeny na jeho určitost (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 360/2003, uveřejněný pod číslem 75/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska námitky vytýkající odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně), že se nezabýval tím, že dovolatel (jako společník společnosti, jež je dlužnicí) se snažil s věřitelkou dohodnout a řešit splácení úvěru, neboť byla-li tato snaha bezvýsledná, nemá tato okolnost žádný vliv na posouzení práva žalobkyně na plnění proti dovolateli jako ručiteli. Námitka, že dlužnice uzavřela smlouvu o úvěru (podle ustanovení §497 obchodního zákoníku) v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, je zjevně bezdůvodná s ohledem na ustanovení §267 odst. 2 obchodního zákoníku, podle něhož ve vztazích upravených tímto zákonem neplatí ustanovení §49 občanského zákoníku.
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti výroku o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a celkem činí 10.300,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 7. srpna 2012
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu