ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.4090.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 4090/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce EXCES SUPER BIKE KLUB v AČR, o.s., se sídlem v Dolních Břežanech, Ke Zlatníkům 343, PSČ 252 41, identifikační číslo osoby 61380482, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, proti žalované Pojišťovací makléřství INPOL a.s. , se sídlem v Praze 4-Braníku, Bezová 1658, PSČ 147 14, identifikační číslo osoby 63998599, zastoupené JUDr. Vlastou Miklušákovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 1294/50, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Česká pojišťovna a.s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení 3 992 121 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 213/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2010, č. j. 3 Cmo 147/2009-219, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná a vedlejší účastnice na straně žalované jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Jiřího Brože, CSc.
Odůvodnění:
Žalovaná napadla dovoláním v celém rozsahu v záhlaví označený rozsudek, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2008, č. j. 21 Cm 213/2004-138, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 16. června 2009, č. j. 21 Cm 213/2004-161, ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 2 150 000 Kč s 3,5% úrokem z prodlení p. a. od 1. února 2003 do zaplacení, dále ho změnil ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení 1 842 121 Kč s příslušenstvím (první odstavec výroku), rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů za řízení před soudy obou stupňů žádnému z účastníků (druhý odstavec výroku.) a uložil žalované a vedlejší účastnici na straně žalované zaplatit České republice náklady řízení (třetí odstavec výroku).
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Podle ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Prvním odstavcem výroku napadeného rozsudku v části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 1 842 121 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, nemohla být žalované způsobena žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Napadla-li tudíž dovolatelka dovoláním i první odstavec výroku rozsudku odvolacího soudu v jeho měnící části, bylo dovolání v tomto rozsahu podáno někým, kdo k němu nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v této části odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. b) o. s. ř.].
Dovolání žalované však není přípustné ani ve zbývající části.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka nevymezuje žádnou takovou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé při splnění kritérií uvedených v §237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř., podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Výčet předpokladů, s nimiž ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. spojuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, je sice demonstrativní, Nejvyšší soud ovšem nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ani pro dovolatelkou tvrzený rozpor s hmotným právem, kterého se měl odvolací soud dopustit v řešení otázek předpokladů její odpovědnosti za škodu, resp. otázky případného zavinění žalobce, neboť v právních úvahách a závěrech odvolacího soudu v těchto otázkách neshledal žádné právní pochybení.
Za situace, kdy dovolací soud nedovodil z hlediska dovolacích námitek existenci ani žádné jiné okolnosti, která by činila napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy dovolání ani ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo do druhého a třetího odstavce výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není přípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání i ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti potvrzující části prvního odstavce výroku a proti druhému a třetímu odstavci výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna společně a nerozdílně s vedlejší účastnicí na straně žalované nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10 000 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. února 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu