ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.4200.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 4200/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně WATREX, s. r. o., se sídlem v Praze 6, Hošťálkova 42, identifikační číslo osoby 25109791, zastoupené JUDr. Tomášem Jírou, advokátem, se sídlem v Praze 6 - Hradčanech, Tychonova 44/3, PSČ 160 00, proti žalovanému Ing. arch. V. J., identifikační číslo osoby 11349743, zastoupenému JUDr. Jiřím Lehečkou, advokátem, se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská 980, PSČ 386 01, o zaplacení částky 637.893,- Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 543/2005, o dovoláních žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2010, č. j. 2 Cmo 25/2010-210, takto:
I. Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku pod bodem II rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2010, č. j. 2 Cmo 25/2010-210, se zamítá .
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2010, č. j. 2 Cmo 25/2010-210, se v měnícím výroku pod bodem I a ve výroku o nákladech odvolacího řízení pod bodem III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala uspokojení svých nároků ze smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 7. července 1999 a označené jako smlouva o pronájmu s následným odprodejem, v celkové výši 637.893,- Kč, sestávajících z posledních dvou sjednaných splátek, patnácté, vyúčtované fakturou č. 280130, a šestnácté, vyúčtované fakturou č. 0380031, po 28.931,- Kč, z penále ve výši 11.847,- Kč za pozdní úhradu osmé splátky, vyúčtovaného fakturou č. 0280009, z částky 3.385,- Kč jako náhrady za zaplacené pojištění vozidla, ze smluvního úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně za prodlení s úhradou uvedených tří faktur v celkové výši 144.799,- Kč a ze smluvní pokuty ve výši 228.000,- Kč za 76 týdnů prodlení s úhradou 15. splátky a smluvní pokuty ve výši 192.000,- Kč za 64 týdnů prodlení s úhradou 16. splátky.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. srpna 2009, č. j. 13 Cm 543/2005-178, v části výroku pod bodem I, jímž soud prvního stupně žalobě vyhověl, tak, že ohledně částky 420.000,- Kč žalobu zamítl, a změnil jej též ve výroku pod bodem II o nákladech řízení (výrok pod bodem I). Ve zbývající části výroku pod bodem I, tj. ohledně částky 217.893,- Kč, přisuzující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování částí listin, vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jím částečně doplněných, že mezi účastníky byla dne 7. července 1999 uzavřena smlouva LEAS 18/99 označená jako smlouva o pronájmu s následným odprodejem, v níž byla žalobkyně označena jako dodavatel a žalovaný jako odběratel a jejímž předmětem byl pronájem s následným odprodejem tam blíže označeného osobního automobilu tov. zn. BMW 520 IT, rok výroby 1996, a dobou pronájmu v trvání čtyř let, hodnotou předmětu 370.000,- Kč s 16 splátkami ve výši 28.931,- Kč, se splatností počínající dnem 7. července 1999. V článku 2 smlouvy se žalovaný zavázal v případě předčasného ukončení leasingu z důvodů na jeho straně v době po dodání předmětu leasingu nebo v případě vypovězení smlouvy žalobkyní pro neplacení splátek uhradit smluvní pokutu ve výši 30% součtu zbývajících plateb. Součástí smlouvy byly všeobecné smluvní podmínky pronájmu (dále též jen „VSPP“) a splátkový kalendář. V článku 4 VSPP si žalobkyně vyhradila právo odstoupit od smlouvy, pokud žalovaný nezaplatí ve stanoveném termínu první splátku nebo celkem dvě splátky a bude v prodlení více než 7 dní, a pro případ, že žalovaný nedodrží dohodu o placení splátek co do termínu nebo výše platby, bylo dohodnuto oprávnění žalobkyně účtovat žalovanému smluvní penále ve výši 0,5 % z dlužné fakturované částky za každý den prodlení. V případě, že splátka nebude zaplacena ve stanovené výši do 7 kalendářních dnů po termínu splatnosti, měla být navíc kromě penále účtována smluvní pokuta ve výši 3.000,- Kč za každých následně započatých 7 kalendářních dní, a to u každé splátky samostatně. Žalovaný nezaplatil 15. a 16. splátku a žalobkyně z tohoto důvodu dopisem ze dne 28. května 2004 od smlouvy odstoupila.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně (jenž byl však v tomto ohledu vázán předchozím kasačním rozhodnutím) smlouvu posoudil podle jejího obsahu jako smlouvu leasingovou, tedy smlouvu nepojmenovanou ve smyslu ustanovení §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.“), z čehož dovodil, že závazkový vztah touto smlouvou založený se řídí především touto smlouvou a dále všeobecnými smluvními podmínkami, které mají charakter obchodních podmínek ve smyslu ustanovení §273 odst. 1 obch. zák. Se soudem prvního stupně se ztotožnil též v závěru, že smlouva a VSPP neobsahovaly ujednání o možnosti žalovaného přestat platit leasingové splátky, a to ani pro případ nemožnosti vozidlo užívat, a konstatoval, že žalobkyně podle svého tvrzení pořídila předmět leasingu na základě výběru a určení žalovaného a že žalovaný tuto skutečnost „nerozporoval“. Na základě toho odvolací soud dovodil, že žalobkyně důvodně pro nezaplacení 15. a 16. splátky odstoupila od smlouvy a žalovanému vznikla povinnost zaplatit žalobkyni nezaplacené splátky v celkové výši 73.094,- Kč a povinnost zaplatit sjednané sankce za prodlení s úhradou těchto plateb. Ujednání o „smluvním penále“ v článku 4 VSPP však na rozdíl od soudu prvního stupně neposoudil jako ujednání o smluvním úroku z prodlení, nýbrž jako ujednání o smluvní pokutě. Zdůraznil, že pojem „penále“ není právními předpisy definován, a vyjádřil názor, že v obchodních vztazích je tento pojem vykládán jako smluvní pokuta, nikoliv jako smluvní úrok z prodlení. Na základě toho dovodil, že porušení povinnosti žalovaným spočívající v prodlení se zaplacením splátek bylo postiženo smluvní pokutou ve výši 0,5% z výše splátek za každý den prodlení a že žalobkyni vzniklo právo na její zaplacení v částce 144.799,- Kč. Vzhledem k tomu usoudil, že smluvní pokuta sjednaná v článku 4 VSPP je v pořadí druhou smluvní pokutou postihující totéž porušení právní povinnosti. Protože podle jeho názoru z ustanovení §544 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) vyplývá, že smluvní pokutou lze porušení právní povinnosti postihnout pouze jednou a není tedy možno sjednat více smluvních pokut pro totožné porušení povinnosti, shledal ujednání v článku 4 VSPP neplatným podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor s ustanovením §544 obč. zák. S námitkou, že ujednání podle smlouvy má přednost, se vypořádal prostřednictvím argumentu, že smluvní pokuta podle článku 2 smlouvy postihuje odstoupení od smlouvy žalobkyní z důvodů na straně žalovaného, vlastního prodlení s placením splátek se netýká a bylo proto na žalobkyni, kterou sjednanou sankci uplatní. Vycházeje z těchto úvah posoudil žalobu v části požadující zaplacení smluvní pokuty sjednané v článku 4 VSPP ve výši 420.000,- Kč jako nedůvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě strany.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém měnícím výroku pod bodem I a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, podle obsahu dovolací argumentace však toliko v části měnícího výroku týkající se věci samé, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a spatřujíc jeho důvodnost v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené části spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Žalobkyně především zpochybnila závěr odvolacího soudu, že pojem „smluvní penále“ je třeba vyložit jako smluvní pokutu, a vytkla odvolacímu soudu, že v rozporu s judikatorními závěry Nejvyššího soudu neprovedl výklad projevu vůle smluvních stran s přihlédnutím ke všem okolnostem případu podle ustanovení §266 odst. 1 obch. zák. Zdůraznila, že smluvních sankcí bylo mezi účastníky sjednáno více a na dvou místech (v článku 2 smlouvy a v článku 4 VSPP) se výslovně hovoří o smluvní pokutě, z čehož je podle jejího názoru zřejmé, že smluvní strany znaly zákonný pojem „smluvní pokuta“ a použily jej tam, kde chtěly smluvní pokutu sjednat. Pokud tedy na jiném místě, které je navíc ve stejném odstavci jako ujednání o smluvní pokutě, uvedly odlišný výraz, je podle mínění žalobkyně nepochybné, že výrazem „smluvní penále“ měla být podle úmyslu smluvních stran sjednána sankce jiného druhu, totiž smluvní úrok z prodlení.
Nesprávný je podle názoru žalobkyně též závěr odvolacího soudu, že oběma smluvními sankcemi bylo sankcionováno porušení stejné právní povinnosti, neboť „smluvním penále“ bylo sankcionováno jakékoliv, tedy i jednodenní prodlení s úhradou dlužné částky, zatímco smluvní pokuta sankcionovala kvalifikované prodlení přesahující 7 kalendářních dní, postihovala tedy závažnějším způsobem závažnější porušení smluvních povinností. Takový postup žalobkyně považuje za racionální.
Žalobkyně podrobila kritice též závěr, že pro porušení jedné povinnosti je možno sjednat pouze jednu smluvní pokutu. Podle jejího přesvědčení jsou výchozí úvahy odvolacího soudu v rozporu s ústavní zásadou ovládající soukromé právo, podle níž je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno, a odvolací soud měl dospět k závěru právě opačnému. Argumentovala, že sankcionování porušení jedné právní povinnosti několika odlišnými sankcemi je běžné, není proto důvod, proč nepřipustit sjednání více sankcí téhož druhu, přičemž pro regulaci přiměřenosti výsledné výše stanoví zákon nástroje.
Závěrem žalobkyně označila napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť z jeho odůvodnění není zřejmé, jak odvolací soud dospěl k pořadí smluvních pokut. Vytkla odvolacímu soudu, že pořadí patrně stanovil mechanicky podle toho, kde v textu na ustanovení o smluvní sankci narazil, aniž vnímal smlouvu a všeobecné smluvní podmínky jako komplexní dokument. Povinnosti soudu minimalizovat zásahy do sféry smluvní volnosti podle jejího názoru odpovídá závěr o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě nižší.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu (míněno zjevně v napadené části) zrušil a věc (zjevně v tomto rozsahu) vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný napadl dovoláním potvrzující výrok pod bodem II rozsudku odvolacího soudu, shledávaje dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a důvodným v rovině všech zákonem stanovených dovolacích důvodů [§241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.].
Žalovaný argumentoval ve prospěch názoru, že předmětná smlouva je podle obsahu i názvu nájemní smlouvou uzavřenou podle ustanovení §663 a násl. obč. zák. (nájem movité věci), eventuelně podle ustanovení §630 obch. zák. (nájem dopravního prostředku) obsahující ujednání o následném odkoupení pronajaté věci ve smyslu ustanovení §489 a násl. obch. zák. Z toho dovozuje, že „bylo na otázku nemožnosti užívat předmět nájmu na místě aplikovat ustanovení §664 obč. zák.“, a argumentuje, že pokud nebyl předmět nájmu ve stavu způsobilém ke smluvenému užívání či užívání obvyklému, tedy k jízdě po pozemních komunikacích, žalobkyně své povinnosti stanovené v tomto ustanovení nesplnila a on nebyl podle ustanovení §673 obč. zák., případně podle ustanovení §635 obch. zák., povinen platit splátky představující nájemné a zároveň budoucí splátky kupní ceny vozu. V odlišném posouzení této otázky odvolacím soudem spatřuje naplnění dovolacího důvodu stanoveného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má ostatně za to, že pokud by mu smlouva neumožňovala přestat platit splátky v případě, že vozidlo nebylo způsobilé k užívání ke sjednanému nebo obvyklému účelu, byla by v příslušných ustanoveních absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení §3 obč. zák., případně by soudy výkonu práva z takové smlouvy neměly poskytnout právní ochranu pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení §265 obch. zák.
Dále žalovaný zpochybnil závěr odvolacího soudu, že z provedených důkazů nebylo možno učinit závěr o tom, že (jak uvedl) „vozidlo bylo kradené či jej nebylo možno užívat“. Vytkl odvolacímu soudu, že ve svém předchozím kasačním rozhodnutí dospěl v této otázce k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, aniž zopakoval dokazování, a namítl, že nebyl-li proveden jím navržený důkaz znaleckým posudkem k otázce způsobilosti vozidla k provozu na pozemních komunikacích, je dokazování neúplné. S poukazem na provedené listinné důkazy a odborné vyjádření soudního znalce Ing. Cihláře obsáhle argumentoval ve prospěch závěru, že přidělený VIN kód (číslo karoserie) uvedený v technickém průkazu k vozidlu nesouhlasí s tím, který byl fyzicky zjištěn na vozidle, a že vozidlo v důsledku toho není způsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Odmítl názor, že způsobilost k provozu vozidla na pozemních komunikacích lze dovodit z té samé skutečnosti, že k vozidlu je vydán platný technický průkaz.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání protistrany se vyjádřil pouze žalovaný.
Po zjištění, že dovolání obou účastníků byla podána ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze za předpokladu, že to zákon připouští (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v té části měnícího výroku pod bodem I, jíž bylo rozhodnuto ve věci samé, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v potvrzujícím výroku pod bodem II napadeného rozhodnutí je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť tímto výrokem odvolací soud potvrdil v dotčeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 27. července 2006, č. j. 13 Cm 543/2005-92, protože byl vázán právním názorem vysloveným v usnesení ze dne 4. března 2008, č. j. 2 Cmo 56/2007-140, jímž odvolací soud tento jeho předchozí rozsudek zrušil.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů uplatněných v obou dovoláních, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelé obsahově vymezili (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Zkoumal též z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), zda řízení netrpí zmatečnostmi uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Žalovaný svým dovoláním napadl správnost posouzení povahy smlouvy (její právní kvalifikace), z níž měly vzniknout žalobkyní uplatněné pohledávky, zpochybnil tedy právní posouzení v otázce, jejíž řešení má pro rozhodnutí sporu zásadní význam. Nejvyšší soud se proto zabýval nejprve jeho dovoláním.
Podle ustanovení §663 obč. zák. nájemní smlouvou pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval nebo z ní bral i užitky.
Podle ustanovení §673 obč. zák. nájemce není povinen platit nájemné, pokud pro vady věci, které nezpůsobil, nemohl pronajatou věc užívat způsobem dohodnutým, nebo nebyl-li způsob užívání dohodnut přiměřeně povaze a určení věci, anebo nemohl-li z uvedených příčin při nájmu zemědělských nebo lesních pozemků docílit žádný výnos.
Podle ustanovení §630 odst. 1 obch. zák. smlouvou o nájmu dopravního prostředku se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci dopravní prostředek k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje zaplatit úplatu (nájemné).
Podle ustanovení §635 odst. 1 obch. zák. nájemce není povinen platit nájemné za dobu, po kterou nemohl dopravní prostředek užívat pro nezpůsobilost dopravního prostředku nebo potřebu jeho opravy, ledaže nemožnost užívat dopravní prostředek způsobil nájemce nebo osoby, kterým nájemce umožnil k dopravnímu prostředku přístup.
Podle ustanovení §489 odst. 1 obch. zák. smlouvou o koupi najaté věci si strany ujednají v nájemní smlouvě nebo po jejím uzavření, že nájemce je oprávněn koupit najatou věc nebo najatý soubor věcí během platnosti nájemní smlouvy nebo po jejím zániku.
Podle ustanovení §269 obch. zák. ustanovení upravující v hlavě II této části zákona jednotlivé typy smluv se použijí jen na smlouvy, jejichž obsah dohodnutý stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv (odstavec 1). Účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není (odstavec 2).
Žalovaný se spokojil s tím, že proti závěru odvolacího soudu, že předmětná smlouva je smlouvou nepojmenovanou – leasingovou, postavil svůj názor, podle nějž jde o nájemní smlouvu s ujednáním o následném odkoupení pronajaté věci podle ustanovení §489 a násl. obch. zák., a k polemice s úvahami, na jejichž základě odvolací soud k závěru v této otázce dospěl, nepřistoupil (k případné jeho argumentaci předcházející vyhlášení přezkoumávaného rozhodnutí přihlížet nelze, srov. mutatis mutandis závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 3084/2009, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Odvolací soud nepochybil, jestliže předmětnou smlouvu posoudil jako smlouvu nepojmenovanou ve smyslu §269 odst. 2 obch. zák., a to jako smlouvu leasingovou, přesněji řečeno jako smlouvu o finančním leasingu. Posuzovaná smlouva, přes její označení a přes označení smluvních stran jako dodavatele a odběratele (poplatné zjevně době vzniku smlouvy, kdy se judikatura v oblasti leasingových vztahů a na ni reagující smluvní praxe teprve vyvíjely), odpovídá svým obsahem nikoliv nájemní smlouvě (srov. §269 odst. 1 obch. zák.), nýbrž smlouvě leasingové, jak její podstatu a účel jako smlouvy nepojmenované (leč v právní praxi běžně užívané a co do svého obvyklého obsahu charakteristické) vyložil Nejvyšší soud ve své judikatuře, zejména v rozsudku velkého senátu svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, uveřejněném pod číslem 24/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, uveřejněném pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podstatou finančního leasingu je závazek leasingového pronajímatele předat leasingovému nájemci jím vybraný předmět leasingu, pořízený obvykle z prostředků leasingového pronajímatele, a závazek leasingového nájemce uhradit náklady s tím spojené rozložené do leasingových splátek, po jejichž zaplacení má leasingový nájemce právo předmět leasingu od leasingového pronajímatele koupit. Jeho smyslem je zajistit za úplatu financování věci pro leasingového nájemce, který se k ní chová od předání jako k věci vlastní se všemi riziky na své straně. Leasingové splátky tak mají jinou povahu než nájemné, protože nejde primárně o úplatu za užívání předmětu leasingu, ale fakticky o splátky ceny, za niž předmět leasingu pořídil leasingový pronajímatel, zvýšené o případné další složky (např. úročení finančních prostředků, za něž byl předmět leasingu pořízen, pojištění apod.) a zahrnující i přiměřený zisk. Leasing má na rozdíl od běžného nájmu především funkci pořizovací a protihodnotou leasingových splátek tedy není možnost předmět leasingu užívat, ale především možnost splácet jeho pořizovací cenu postupně.
Obsah posuzované smlouvy (včetně obchodních podmínek a splátkového kalendáře) této charakteristice odpovídá. Smlouva obsahuje ujednání o pořizovací ceně vozidla ve výši 370.000,- Kč a o tzv. koeficientu ve výši 1,497 (tzv. leasingové navýšení), celková cena plnění „odběratele“ ve výši 553.971,- Kč (tzv. cena leasingu) je rozložena do 16 pravidelných splátek, zahrnujících podíl pořizovací ceny, tzv. finanční činnost (tj. cenu finanční služby) a daň z přidané hodnoty. Je tu ujednání o tom, že dojde-li k předčasnému ukončení leasingu z důvodů na straně „odběratele“, je „odběratel“ povinen vrátit vozidlo bez jakékoliv náhrady, též ujednání, že po uplynutí sjednané doby nájmu vznikne uživateli právo na převedení vozidla do vlastnictví a o tzv. zbytkové ceně, resp. o zůstatkové hodnotě, jakož i ujednání o tom, že uživatel nese veškeré náklady spojené s užíváním vozidla a též nebezpečí škody na vozidle bez zřetele na zavinění. Konečně je zde i ujednání, podle něhož je „odběratel“ v případě, že „dodavatel“ odstoupí od smlouvy, povinen uhradit všechny splátky za dobu „platnosti“ smlouvy a uhradit náklady spojené s odejmutím vozidla. Bez významu pro zjištění vůle smluvních stran projevené posuzovanou smlouvou pak není ani skutečnost, že smlouva je označena číslem LEAS 18/99 a vztah, který zakládá, je v jejím textu výslovně označen jako leasing. Lze pak ještě dodat, že podle dovoláním nezpochybněného skutkového zjištění odvolacího soudu žalobkyně pořídila předmět leasingu na základě výběru a určení žalovaného.
Není-li posuzovaná smlouva nájemní smlouvou, ať již smlouvou podle ustanovení §663 obč. zák. či podle ustanovení §630 odst. 1 obch. zák., pak nelze na daný vztah aplikovat ustanovení §673 obč. zák., popřípadě ustanovení §635 odst. 1 obch. zák., podle nichž nájemce není povinen platit nájemné za dobu, po kterou nemohl předmět nájmu z důvodů tam stanovených užívat. Odvolací soud správně zdůraznil, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, že pro obsah závazkového vztahu založeného leasingovou smlouvou (pro vzájemné pohledávky a závazky smluvních stran) je určující především tato smlouva, včetně obchodních podmínek, jež jsou její součástí, a že předmětná smlouva ujednání o právu žalovaného neplatit leasingové splátky v případě nemožnosti užívat předmět leasingu neobsahovala. Přitakat nelze ani výhradám žalovaného založeným na ustanovení §3 obč. zák., popřípadě na ustanovení §265 obch. zák. Jak bylo vyloženo, podstatou leasingových splátek není úplata za užívání věci. Jejich prostřednictvím leasingový nájemce splácí cenu, za kterou pro něho leasingový pronajímatel předmět leasingu pořídil, splácí náklady leasingového pronajímatele s tím spojené a platí mu úplatu za poskytnutou finanční službu. Není-li protihodnotou leasingových splátek možnost užívat předmět leasingu, ale především možnost splácet jeho pořizovací cenu postupně, pak není v rozporu s dobrými mravy smlouva, která nepojí s nemožností užívat předmět leasingu zánik povinnosti leasingového nájemce platit leasingové splátky, a uplatnění nároku na zaplacení dlužných splátek nezaplacených za popsaných okolností nelze posoudit jako výkon práva v rozporu s pravidly poctivého obchodního styku.
Prostřednictvím námitek vztahujících se k VIN kódu vozidla a ke způsobilosti vozidla k provozu na pozemních komunikacích žalovaný zpochybňuje skutkové a právní závěry, které odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) neučinil, neboť vzhledem ke shora vyložené podstatě leasingových splátek neshledal důvody, proč žalovaný splátky nezaplatil, právně významnými a napadené rozhodnutí tedy na takovýchto závěrech nespočívá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 3050/2007). Žalovaný patrně přehlédl, že předmětem dovolacího přezkumu je rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv rozhodnutí soudu prvního stupně (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Z téhož důvodu nelze přiznat opodstatnění dovolacím námitkám vytýkajícím odvolacímu soudu, že k těmto otázkám neprovedl navržený důkaz znaleckým posudkem či že ohledně nich – ostatně nikoliv v napadeném, nýbrž v předchozím kasačním rozhodnutí – učinil skutková zjištění, aniž zopakoval dokazování. K tomu lze pro úplnost dodat, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu odvolací soud nemusí dokazování opakovat, jedná-li se toliko o důkazy listinné.
Protože žalovanému se rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů zpochybnit nepodařilo a protože vady řízení, k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti, se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud dovolání žalovaného, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku odvolacího soudu v měnícím (zamítavém) výroku o věci samé však důvodné je.
Odvolací soud založil svůj závěr o tom, že ujednání o „smluvním penále“ v článku 4 VSPP je ujednáním o smluvní pokutě, toliko na konstatování, že v obchodních vztazích je tento pojem vykládán jako smluvní pokuta, aniž toto své tvrzení o cokoli opřel. Je proto třeba odvolacímu soudu vytknout, že nedostál své povinnosti rozsudek řádně odůvodnit, když ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. soudu ukládá v odůvodnění rozsudku mimo jiné uvést, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Nedostatek odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu brání přezkumu jeho věcné správnosti v dovolacím řízení a je proto vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a k níž dovolací soud v případě přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyla dovoláním uplatněna (242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nejde však o jediný nedostatek, jímž odvolací soud své rozhodnutí v této otázce zatížil.
Závažnějšího pochybení se odvolací soud dopustil nesprávným postupem při aplikaci ustanovení §266 obch. zák., podle jehož druhého odstavce platí, že v případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá. Předpokladem výkladu výrazu „smluvní penále“ podle významu, který se mu zpravidla v obchodním styku přikládá, podle ustanovení §266 odst. 2 obch. zák., je tudíž předchozí závěr, že projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1 tohoto ustanovení, podle něhož projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2009, sp. zn. 32 Cdo 2892/2008). Výkladem projevu vůle jednajících osob se však odvolací soud vůbec nezabýval a jejich úmysl při sjednání tzv. „smluvního penále“ v článku 4 VSPP postupem stanoveným v §266 odst. 3 obch. zák. a upřesněným v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386) nezjišťoval.
Nelze ostatně přehlédnout ani to, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že otázku, zda lze sjednané „penále“ vykládat jako smluvní pokutu nebo jako smluvní úrok z prodlení, nelze řešit judikatorně jednou provždy a pro všechny případy, neboť okolnosti rozhodné pro výklad projevu vůle se v jednotlivých případech odlišují, přičemž správnost výkladu projevu vůle závisí na správném výkladu a aplikaci interpretačních pravidel zakotvených v §266 obch. zák. (srov. již rozsudek ze dne 25. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 2199/2009, a shodně s ním např. rozsudek ze dne 6. prosince 2011, sp. zn. 32 Cdo 3555/2010, usnesení ze dne 31. července 2012, sp. zn. 32 Cdo 3385/2010, a rozsudek ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011).
Rozsudek odvolacího soudu v části měnícího výroku pod bodem I o věci samé tedy spočívá na nesprávném právním posouzení a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tudíž uplatněn opodstatněně.
Zabývat se ostatními dovolacími námitkami, uplatněnými pro případ, že by dovolací soud shledal posouzení „smluvního penále“ jako smluvní pokuty správným, by vzhledem k výsledku dovolacího přezkumu v této otázce bylo předčasné.
Protože rozsudek odvolacího soudu v části napadeného měnícího výroku pod bodem I týkající se věci samé není z uvedených důvodů správný, Nejvyšší soud jej v této části bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení před soudy obou stupňů [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud tentokrát nepřehlédne ustanovení §224 odst. 2 o. s. ř. určující, že změní-li odvolací soud rozhodnutí, rozhodne (originárně) i o nákladech řízení u soudu prvního stupně.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu