ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.4307.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 4307/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Mgr. M. Ch. , správce konkursní podstaty úpadkyně DYAS, spol. s r.o., identifikační číslo osoby 25318314, proti žalované STS Slovácko spol. s r.o. , se sídlem v Hodoníně, Brněnská 16, PSČ 695 01, identifikační číslo osoby 47907096, zastoupené JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Tovární 7, o 20 388 765,20 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 7 Cm 121/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2010, č. j. 14 Cmo 53/2010-180, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v rozsahu jeho prvního výroku, jímž byl potvrzen rozsudek ze dne 29. dubna 2009, č. j. 7 Cm 121/2004-89, kterým Krajský soud v Brně uložil žalované zaplatit žalobci celkovou částku 20 388 765,20 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši uvedené v rozhodnutí, a dále rozhodl o nákladech řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu v prvním výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích o nákladech řízení) lze dovodit, že jím dovolatelka brojí ve skutečnosti proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatelka nevymezuje žádnou takovou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé při splnění kritérií uvedených v §237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř., podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadá-li dovolatelka závěr odvolacího soudu o neplatnosti postupních smluv z důvodu neurčitosti těchto právních úkonů (nedostatečná identifikace postupovaných pohledávek), je třeba uvést, že odvolací soud řešil tuto otázku v souladu s konstantní soudní judikaturou, včetně odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, od jehož závěrů dovolací soud nemá důvod se odchýlit ani v předmětné věci. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vysvětlil, že je-li pro právní úkon předepsána písemná forma, je pro posouzení určitosti právního úkonu (i za použití výkladových pravidel projevu vůle dle §266 obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák.“) rozhodný projev vůle účastníků vyjádřený v písemné formě. K tomu je nutné dodat, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §266 obch. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Výkladem dle §266 obch. zák. lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. shodně právní závěry například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1999, pod číslem 30, či v jeho rozsudku ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000). Z tohoto důvodu není proto způsobilá založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani výhrada dovolatelky, že strany měly úmysl postoupit konkrétní pohledávku a že tento úmysl stran měl soud zjišťovat za pomoci výkladových pravidel dle §266 obch. zák., aniž by byl v písemném právním úkonu projeven.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze spatřovat ani v otázce, zda uplatnění námitky neplatnosti smluv o postoupení pohledávek ze strany žalobce bylo v rozporu s dobrými mravy. Nehledě k tomu, že obchodní zákoník upravuje možnost soudu odepřít právní ochranu výkonu práva pouze v případě, je-li v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (srov. §265 obch. zák.), vznesla dovolatelka tuto výhradu poprvé až v dovolání, a i kdyby vylíčila (nové) skutečnosti, o něž opírá tvrzený rozpor s dobrými mravy, nemohl by k ní dovolací soud přihlížet, neboť podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nevymezuje dovolatelka ani prostřednictvím námitky [podřaditelné pod dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož lze podat dovolání z důvodu postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci], že v rámci předvídatelnosti svého rozhodnutí měl odvolací soud, pokud považoval postupní smlouvy za neplatné, vyzvat žalovanou dle §118a odst. 3 a 4 o. s. ř., aby navrhla důkazy k prokázání všech sporných tvrzení, přičemž podle §237 odst. 3 části věty za středníkem o. s. ř. se při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nepřihlíží.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobci podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu