ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.4577.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 4577/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Braddock Finance & Capital Ltd., se sídlem Suite B, 29 Harley Street, Londýn, W1G 9QR, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 04575632, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, proti žalované PHARMOS, a. s., se sídlem v Ostravě-Radvanicích, Těšínská 1349/296, identifikační číslo osoby 19 01 02 90, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, o zaplacení částky 100,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 C 332/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2010, č. j. 15 Co 502/2009-183, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě označenému v záhlaví, jímž byl potvrzen rozsudek ze dne 24. června 2009, č. j. 27 C 332/2006-154, kterým Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu o zaplacení částky 100,000.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení, a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo zrušeno k 31. prosinci 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatelka nevymezuje žádnou takovou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí při splnění kritérií uvedených v ustanovení §237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř.
Nejvyšší soud neshledal, že by dovolatelkou zpochybněný závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované byl odlišný od ustálené judikatury dovolacího soudu za situace, kdy podle zjištění soudů obou stupňů byla smlouvou o postoupení pohledávky č. 2005/05/1018 uzavřenou dne 21. prosince 2005 mezi Mgr. L. R., správcem konkursní podstaty Union Banky, a. s. „v likvidaci“ jako postupitelem a žalobkyní jako postupnicí postoupena pohledávka za dlužníkem Invesmart B. V., registrační číslo 34 12 70 07, ze smlouvy o úvěru reg. číslo 961/TÚ/44/02 ze dne 6. června 2002 v celkové výši 138,828.131,34 Kč zahrnující jistinu 100,000.000,- Kč, řádný úrok 11,359.839,30 Kč a úrok z prodlení 27,468.292,04 Kč.
Otázkou náležitostí smlouvy o postoupení pohledávky se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2001, pod číslem 58, v němž dovodil, že k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Přitom postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě, tedy tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem. K tomuto závěru se přihlásil v řadě svých následných rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 31. července 2003, sp. zn. 20 Cdo 1319/2002, uveřejněné rovněž v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2003, pod číslem 165, rozsudek ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 654/2003, rozsudek ze dne 20. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006 a rozsudek ze dne 26. března 2008, sp. zn. 1242/2005, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dále v rozsudku ze dne 22. března 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005 (uveřejněném rovněž na webových stránkách Nejvyššího soudu) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že na účastnících smlouvy o postoupení pohledávky nelze požadovat, aby v ní v rámci identifikace postupované pohledávky tuto pohledávku i právně kvalifikovali, jelikož povinnost právního hodnocení věci jak z procesního, tak ani z hmotného práva účastníkovi nevyplývá. Z pohledu platnosti cesse pohledávky je proto zcela právně bezvýznamné, zda účastníci ve smlouvě tuto právní kvalifikaci provedou a s jakým výsledkem (tj. zda jde o správnou právní kvalifikaci), neboť právní kvalifikace je věcí soudu. Pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce. Na tento závěr dovolací soud navázal v rozsudku uveřejněném pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že na postupníka může přejít postoupená pohledávka z bezdůvodného obohacení, i když ji účastníci v postupní smlouvě kvalifikovali jako pohledávku vyplývající ze smlouvy o půjčce.
Z pohledu uvedených judikatorních závěrů dovolacího soudu je argumentace dovolatelky, že odvolací soud projevil při posuzování obsahu smlouvy o postoupení pohledávky přepjatý formalismus a smlouvu nevyložil podle jejího obsahu, zaměřil-li se na označení dlužníka a na základě toho dospěl k závěru, že žalovaná není ve sporu pasivně věcně legitimována, nepřípadná, neboť označení osoby dlužníka je součástí identifikace postupované pohledávky, kterou lze vymezit jako právo věřitele na plnění od dlužníka. Dlužník byl ve smlouvě o postoupení pohledávky označen zcela přesně, obchodní firmou a identifikačním číslem, nešlo tedy o formálně nesprávně označeného dlužníka, jak dovozuje dovolatelka, ale o subjekt odlišný od žalované. S ohledem na výše zmíněnou judikaturu dovolacího soudu je rovněž nerozhodné, jak smluvní strany ve smlouvě o postoupení pohledávky kvalifikovaly právní důvod vzniku pohledávky. Žádnou otázku zásadního právního významu proto neotvírá ani tvrzené neúplné, a proto nesprávné posouzení smlouvy o úvěru.
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 6., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč a celkem činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. října 2012
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu