ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.4732.2010.2
sp. zn. 32 Cdo 4732/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 118 10, identifikační číslo osoby 00006947, zastoupené JUDr. Petrem Vackem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Čsl. armády 33, PSČ 160 00, proti žalovanému Ing. T. R., zastoupenému JUDr. Milanem Jebavým, advokátem, se sídlem v Praze 2, Italská 1274/8, PSČ 120 00, o zaplacení částky 8.067.139,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 164/2000, o dovoláních žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2010, č. j. 1 Cmo 295/2009-330, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2010, č. j. 1 Cmo 295/2009-330, ve výrocích pod body I, II a IV a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2009, č. j. 49 Cm 164/2000-264, ve výrocích pod body I a III, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví potvrdil rozsudek ze dne 10. února 2009, č. j. 49 Cm 164/2000-264, v části výroku pod bodem I, jímž Městský soud v Praze vyhověl žalobě na zaplacení částky 6.923.680,- Kč, ohledně částky 4.904.829,- Kč, a též ve výroku o nákladech řízení pod bodem III (výrok pod bodem I). Ve zbývající části výroku pod bodem I tento rozsudek změnil tak, že co do částky 2.018.851,- Kč žalobu zamítl (výrok pod bodem II). Konstatoval, že ve výroku pod bodem II, jímž byla zamítnuta žaloba v části požadující úrok z prodlení, zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen (výrok pod bodem III), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem IV).
Odvolací soud uvedl, že žalobkyně se po žalovaném domáhá úhrady úroků ze splátkového prodeje privatizovaného majetku ve výši 6.923.680,- Kč na základě tvrzení, že její právní předchůdce Fond národního majetku České republiky (dále též jen „FNM“) a žalovaný uzavřeli dne 1. prosince 1994 dohodu o vydání a převodu majetku státního podniku Pérovna Hostivař (dále též jen „dohoda“), jíž byla kupní cena stanovena na částku 55.851.678,- Kč a žalovaný hradil kupní cenu na základě splátkového prodeje, který byl úročen 12 % úrokem. Žalovaný namítal, že není ve věci pasivně legitimován, neboť podnik včetně závazku k zaplacení kupní ceny a úroků vložil do společnosti Pérovna Hostivař, spol. s r. o. (dále též jen „obchodní společnost“), která kupní cenu zcela zaplatila a přihlásila se rovněž k platbě vyúčtovaných úroků, leč dostala se do finančních problémů. V pořadí první rozsudek ze dne 11. dubna 2007, sp. zn. 49 Cm 164/2000-207, jímž soud prvního stupně žalobu zamítl pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného, odvolací soud zrušil usnesením ze dne 2. dubna 2008, sp. zn. 1 Cmo 317/2007-234, neboť dovodil, že nedošlo k vnesení vymáhaného závazku žalovaným do obchodní společnosti, na základě čehož uzavřel, že žalobou uplatněný nárok je co do základu po právu. Neshledal nic neplatného na dohodě o přistoupení k závazku ze dne 13. června 2000, kterou však posoudil jako bezvýznamnou, neboť společnost Pérovna Hostivař, spol. s r. o., již zanikla.
V otázce věcné legitimace žalovaného (a, jak uvedl, v této souvislosti i v otázce vznesené námitky žalovaného, že závazek vnesl jako součást podniku do obchodní společnosti) odvolací soud odkázal na závěry svého předchozího kasačního rozhodnutí. Konstatoval dále, že v článku VIII bod 2 dohody účastníci sjednali, že zbývající část kupní ceny ve výši 60 % bude hrazena v jednotlivých splátkách po 15 % k 31. říjnu 1995, k 31. říjnu 1996, k 31. říjnu 1997 a k 31. říjnu 1998, a v článku IX bylo ujednáno, že splátkový prodej uvedený v bodě 2 bude kupujícímu úročen 12 %. Usoudil, že žádný kogentní právní předpis nebrání tomu, aby si účastníci dohodli úročení touto formou poskytnutých prostředků, a toto ujednání posoudil jako platné. Zdůraznil však, že existuje větší množství výpočtu úroků ze splátkového prodeje, a dovodil, že úmysl stran vztahující se k počátku doby úročení nesplacené části kupní ceny nebyl náležitě konkretizován. Uvedl, že je proto nutno přistoupit k výkladu právního úkonu za použití ustanovení §35 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a §266 obch. zák. s cílem posoudit, jaká je skutečná vůle smluvních stran, přičemž je nutné přijmout závěr, že počátečním dnem úročení je datum první splátky 31. října 1995, když účastníci jinou lhůtu nestanovili. Podle jeho názoru takovým rozhodným okamžikem v žádném případě nemůže být 1. květen 1995, od něhož žalobce úroky požaduje. S odkazem na ustanovení §266 odst. 1 obch. zák. odvolací soud dovodil, že úmysl pouze deklarovaný ve vyúčtování úroku z 19. listopadu 1998 nebyl v dohodě ze dne 1. prosince 1994 ani náležitě projeven, a i kdyby bylo možno zastávat jiný názor, takový úmysl ani nemohl být žalovanému znám. Vyjádřil názor, že interpretační pravidlo zakotvené v ustanovení §266 odst. 3 obch. zák. se v této věci příliš uplatnit nemůže, a zdůraznil, že to byl z pohledu ustanovení §266 odst. 4 obch. zák. FNM, kdo zpracoval a předložil návrh dohody, přičemž není rozhodné, zda bylo k samotnému sjednání dohody o splátkovém prodeji přikročeno z iniciativy nabyvatele. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že žalobkyni nevznikl nárok na část úroků vyúčtovaných v položce 1 zmíněného vyúčtování za období od 1. května 1995 do 30. října 1995, tedy do dohodnutého termínu první splátky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě strany.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku pod bodem II, majíc dovolání za důvodné z pohledu všech zákonem stanovených dovolacích důvodů [§241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)].
Žalobkyně v první řadě namítla, že odvolací soud při výkladu dohody použil neexistující právní předpis, pokud aplikoval ustanovení §35 odst. 2 obch. zák. Nehledě na to je žalobkyně přesvědčena, že odvolací soud se dopustil excesu, přistoupil-li k výkladu určitého, pochybnosti nevzbuzujícího a ani samotným žalovaným nezpochybňovaného písemného projevu vůle. Vytkla též odvolacímu soudu, že se účelově a v rozporu se zjištěným skutkovým stavem přiklonil ke způsobu výpočtu výhodnému pro žalovaného, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí nelze blíže dovodit, co jej k tomu vedlo. Ze skutečnosti vyplývající z dohody o vydání a převodu majetku, že nebylo sjednáno žádné bezúročné období, žalobkyně dovozuje, že byly úročeny všechny splátky, a vyjadřuje názor, že nevysvětlený závěr odvolacího soudu, že počátečním dnem úročení je datum první splátky, nemá oporu v provedeném dokazování. Argumentuje, že žádné ustanovení dohody neoznačuje splátku ke dni 31. října 1995 za splátku první a že splátkou rozhodující pro počátek běhu úročení je záloha na kupní cenu podle článku VIII dohody, kde je explicitně stanoven i termín úhrady.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem II zrušil a věc (zjevně v tomto rozsahu) vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém výroku pod bodem I a ve výroku o nákladech odvolacího řízení pod bodem IV, podle obsahu však pouze v potvrzujícím výroku o věci samé, shledávaje dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podpůrně pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ač zastoupen advokátem, uplatněné zákonné důvody poukazem na příslušná ustanovení občanského soudního řádu [srov. §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3] neoznačil.
Žalovaný zejména vytknul soudům obou stupňů, že se nevypořádaly se stěžejní skutečností, že FNM souhlasil s tím, že Pérovna Hostivař, spol. s r. o., převezme jeho dluh (uhradí za něho kupní cenu) ve smyslu ustanovení §531 obč. zák. Žalovaný je toho názoru, že tento souhlas, i když nebyl vyjádřen písemně, vyplývá z celé řady kroků FNM. Podle jeho přesvědčení bylo „přejmutí“ jeho dluhu jmenovanou společností jednoznačně prokázáno a otevřenou, pro neúplnost dokazování, jež byla důsledkem závazného právního názoru odvolacího soudu, zůstala pouze otázka, zda se tak stalo se souhlasem FNM. Tyto skutečnosti mohli potvrdit již vyslechnutí svědci, ti však k této otázce nebyli soudem dotazováni.
I kdyby se nepodařilo prokázat takto tvrzené skutečnosti, shledává žalovaný jednání žalobkyně v rozporu s platným právem (jež nijak nespecifikuje) a zejména s jeho zásadami. Vytýká odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu dobré mravy, a argumentuje, že FNM se smlouvou ze dne 21. března 1996 zavázal vykrýt až do výše kupní ceny ekologické závazky, to však neučinil. Tím na jedné straně žalobkyně ušetřila zhruba 56 miliónů Kč, na druhé straně neodstraněním ekologické zátěže zhruba o tuto částku snížila tržní cenu podniku a žalovaný jako „společník podniku“ nemohl realizovat zamýšlený prodej za cenu, která by pokryla dluhy.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání protistrany se vyjádřila pouze žalobkyně.
Po zjištění, že dovolání obou účastníků byla podána ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou přípustnosti těchto dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze za předpokladu, že to zákon připouští (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.).
Obě dovolání shledal Nejvyšší soud přípustnými. Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání žalovaného je (oproti nesprávnému poučení odvolacího soudu) přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud potvrdil napadeným výrokem rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů uplatněných v obou dovoláních, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelé obsahově vymezili (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že obě dovolání jsou důvodná.
Protože žalovaný kritikou závěrů o jeho pasivní věcné legitimaci zpochybnil právní posouzení v otázce základu žalobou uplatněného nároku, Nejvyšší soud se zabýval nejprve jeho dovoláním.
Podle ustanovení §531 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) kdo se dohodne s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, jestliže k tomu dá věřitel souhlas. Souhlas věřitele lze dát buď původnímu dlužníku nebo tomu, kdo dluh převzal (odstavec 1). Kdo bez dohody s dlužníkem převezme dluh smlouvou s věřitelem, stane se dlužníkem vedle původního dlužníka (odstavec 2). Smlouva o převzetí dluhu vyžaduje, aby byla uzavřena písemnou formou (odstavec 3).
Součástí skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně z dohody o narovnání uzavřené dne 21. března 1996 mezi žalovaným a společností Pérovna Hostivař, spol. s r. o., ve svém v pořadí prvním, odvolacím soudem zrušeném rozsudku, byl poznatek, že dohoda obsahuje ujednání účastníků, podle něhož tato obchodní společnost přejímá a zavazuje se uhradit závazky na úhradu kupní ceny a na vypořádání zbývajících restituentů, protože byly součástí vkladu, jímž žalovaný vložil do této společnosti část podniku Pérovna Hostivař. Soud prvního stupně z tohoto zjištění nevyvodil žádné závěry, neboť usoudil, že se jedná pouze o deklaraci již existujícího vztahu, když k přechodu závazků žalovaného na uvedenou obchodní společnost došlo již prohlášením žalovaného ze dne 1. prosince 1994, jímž byl do majetku společnosti Pérovna Hostivař, spol. s r. o., vložen podnik Pérovna Hostivař. Odvolací soud poté, co shledal mylným závěr, že závazek žalovaného k úhradě kupní ceny byl součástí vloženého podniku, zavázal soud prvního stupně svým právním názorem, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován, aniž se zabýval možným významem dohody ze dne 21. března 1996. Soud prvního stupně pak v rozsudku ze dne 10. února 2009, č. j. 49 Cm 164/2000-264, učinil stran této dohody znovu (v podstatě táž) skutková zjištění, významem této dohody pro právní posouzení věci se však již vůbec nezabýval. Přehlédl přitom či nedocenil, že žalovaný po kasačním rozhodnutí odvolacího soudu pozměnil argumentaci v rámci své procesní obrany a za právní důvod změny v osobě dlužníka žalobkyně označil právě tuto dohodu, jež byla podle jeho tvrzení ze strany FNM konkludentně odsouhlasena (srov. podání žalovaného ze dne 13. ledna 2009 na č. l. 246 spisu). Třebaže pak žalovaný v odvolání proti tomuto rozsudku znovu zdůraznil, jaký význam dohodě ze dne 21. března 1996 přikládá, a ve svých odvolacích námitkách se soustředil právě jen na výtku, že soud prvního stupně se touto otázkou vůbec nezabýval, odvolací soud, ač příslušné výhrady žalovaného v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, se s nimi nikterak nevypořádal (vůbec na ně nereagoval) a spokojil se s lakonickým odkazem na závěry svého předchozího kasačního rozhodnutí, jež se vztahovaly k jiné právní skutečnosti, ke vkladu podniku do obchodní společnosti.
Za tohoto stavu nezbývá než uzavřít, že právní posouzení odvolacího soudu v otázce pasivní věcné legitimace žalovaného je neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn po právu.
K výtce žalovaného, že soud prvního stupně nevyslechl svědky též k tomu, jaký postoj zaujal FNM k dohodě ze dne 21. března 1996, je však třeba poznamenat, že v době, kdy byli svědci vyslýcháni, prosazoval žalovaný jako právní důvod změny v osobě dlužníka svůj vklad podniku do obchodní společnosti. Kromě toho není zřejmé, co bránilo žalovanému (jeho zmocněnci), aby příslušné otázky svědkům položil sám (srov. §126 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Nedůvodná je též námitka, že se odvolací soud nezabýval souladem postupu žalobkyně s dobrými mravy, založená na tvrzeních týkajících se nesplněného závazku žalobkyně stran ekologické zátěže. Podle obsahu spisu totiž žalovaný uplatnil (v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř.) příslušná tvrzení až v dovolání, nemůže tedy vytýkat soudům nižších stupňů, že se jimi nezabývaly.
Pokud jde o dovolání žalobkyně, nelze přisvědčit námitce, že odvolací soud aplikoval neexistující právní normu. Není totiž rozumných pochyb, že uvedl-li odvolací soud ve výčtu zákonných ustanovení použitých při výkladu právního úkonu též „§35 odst. 2 obch. zák.“, nejedná se o nic jiného než o zjevnou chybu v psaní, k jejíž nápravě je určen postup upravený v ustanovení §164 o. s. ř., nikoliv dovolání.
Námitky vztahující se k postupu odvolacího soudu při výkladu projevu vůle vyjádřeného v dohodě o vydání a převodu majetku jsou však opodstatněné.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým vyjádřením.
Podle ustanovení §266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1 , vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
Nejvyšší soud nesdílí názor žalobkyně, že úročení bylo sjednáno do té míry pregnantně, že jazykové vyjádření právního úkonu nevzbuzuje v této otázce žádných pochybností a není tu prostor pro zjišťování skutečné vůle smluvních stran projevené v právním úkonu cestou jeho výkladu. Žalobkyni je však třeba přisvědčit v námitce, že odvolací soud nevylíčil v odůvodnění svého rozhodnutí úvahy, jejichž prostřednictvím dospěl k závěru, že smluvní strany projevily vůli sjednat jako počátek úročení právě den první splátky zbývající části kupní ceny, a nevyložil, co jej vedlo k názoru, že počátek úročení rozhodně nelze pojit s datem 1. května 1995, jak požaduje žalobkyně. Odvolací soud též nevysvětlil, proč při výkladu projevu vůle smluvních stran nebylo v souzené věci možno (resp. příliš možno, jak uvedl) vzít zřetel k následnému chování stran (§266 odst. 3 obch. zák.), za něž je třeba považovat nejen vyúčtování úroku vystavené FNM (jež odvolací soud zřejmě shledal v tomto ohledu právně bezvýznamným), nýbrž zejména též reakci (popř. absenci reakce) žalovaného na ně. V rámci aplikace ustanovení §266 odst. 4 obch. zák. odvolací soud neuvedl, který výraz obsažený v dohodě považuje za výraz připouštějící různý výklad a o jaké varianty výkladu se jedná. Za tohoto stavu je rozhodnutí odvolacího soudu v otázce počátku úročení pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné (srov. požadavky na obsah odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v §157 odst. 2 ve spojení s 211 o. s. ř.) a řízení je tudíž zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a k níž je dovolací soud v případě přípustného dovolání povinen přihlédnout z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V zájmu hospodárnosti dalšího řízení (nad rámec uplatněných dovolacích důvodů) Nejvyšší soud upozorňuje na to, že podle ustanovení §266 odst. 4 obch. zák. není rozhodnou skutečností, kdo zpracoval a předložil návrh smlouvy, nýbrž kdo jako první v jednání výrazu připouštějícího různý výklad použil (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011, veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu). Takového výrazu pak mohlo být použito též až po předložení návrhu smlouvy, při jednání o jejím konečném znění, nevyjímaje případný požadavek kupujícího o povolení splátek kupní ceny.
Protože rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích ve věci samé pod body I a II není z uvedených důvodů správný, Nejvyšší soud jej v těchto výrocích bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Podle ustanovení §242 odst. 2 písm. b) o. s. ř. současně zrušil napadený rozsudek též v závislých výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů pod body I a IV. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil též rozhodnutí soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku pod bodem I a ve výroku o nákladech řízení pod bodem III a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud tentokrát nepřehlédne ustanovení §224 odst. 2 o. s. ř. určující, že změní-li odvolací soud rozhodnutí, rozhodne (originárně) i o nákladech řízení u soudu prvního stupně.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu